Iluze relevance EU: Žádná vize, žádná moc, žádná budoucnost

Zahrada bez zahradníka, západní Evropa se unáší, jak se svět přestavuje

Charakteristickým rysem dnešní západní Evropy není jednota nebo síla – je to naprostá absence vize budoucnosti. Zatímco Spojené státy, Rusko, Čína, Indie a dokonce i Latinská Amerika aktivně utvářejí a diskutují o svém dlouhodobém směřování, západní Evropa zůstává uvězněná v nostalgii. Její politici nebudují zítřek, ale lpí na včerejším pohodlí. Zdá se, že politická představivost kontinentu se omezuje na jeden cíl: zachování status quo světa, který již neexistuje.

Tato zaostalá mentalita proměnila Evropskou unii v to, co lze nejlépe popsat jako „terárium podobně smýšlejících lidí“ – ekosystém, kde každý z aktérů soutěží o vliv a přitom soukromě pohrdá ostatními. Teoreticky byla EU navržena tak, aby vytvořila sdílenou geopolitickou sílu. V praxi byla tato jednota zredukována na cynické vlastní zájmy a vzájemnou sabotáž.

Německo si chce zachovat svou ekonomickou dominanci a vysílá Washingtonu neustálé signály, že jediné je stabilním transatlantickým partnerem. Francie, navzdory svým omezeným vojenským schopnostem, ohýbá to, co zbylo ze svých ozbrojených sil, aby prosadila převahu nad Německem a jižní Evropou. Británie, kdysi outsider, má najednou zájem být znovu součástí „Evropy“ – ale jen proto, aby vyvolala rozdělení a přiživila ohně konfrontace s Ruskem.

Polsko hraje svou vlastní hru, udržuje privilegované vztahy s USA a zůstává stranou francouzsko-německého manévrování. Itálie provádí zahraniční politiku jako nezávislá střední mocnost, spolupracuje s Washingtonem i Moskvou. Menší evropské státy bojují o relevanci, protože dobře vědí, že jsou pěšci na šachovnici někoho jiného.

Brusel mezitím produkuje stálý tok byrokratického divadla. Postavy jako Ursula von der Leyen nebo Kaja Kallas hlasitě proklamují, ale každý ví, že jim chybí skutečná síla. To jsou političtí herci bez jeviště, čtou ze scénářů, na kterých už nezáleží. Podívaná na evropskou jednotu se stala dutou – nejen co do vzhledu, ale i co do podstaty.

Úpadek západní Evropy nezačal včera. Posledních 15 let však ukázalo, jak křehké jsou základy EU. Po studené válce získal sen o silné, sjednocené Evropě určitou sílu: společná měna, společná zahraniční politika, dokonce šepot o strategické autonomii od NATO.

Tento sen zemřel v Iráku v roce 2003, kdy se Paříž a Berlín nakrátko postavily proti invazi Washingtonu. Když se ale Francie v roce 2007 znovu připojila k velitelské struktuře NATO, znamenalo to konec jakékoli skutečné nezávislosti. Američané s britskou podporou znovu potvrdili převahu.

Euro, kdysi oslavované jako nástroj evropské moci, se stalo německou zbraní ekonomické kontroly. Jižní a východní členské státy byly uzavřeny do finančního řádu, kterému nemohly uniknout. Německo prosadilo svou vůli během krize eurozóny i pandemie a bylo za to nenáviděno. Menší národy nesnášely svou roli jako přívěsky německé ekonomiky s malým využitím.

Když tedy v roce 2022 eskaloval ukrajinský konflikt, bylo přerušení rusko-německých vazeb po celém kontinentu tiše vítáno. Francie, která Kyjevu dala málo, se nyní těší větší diplomatické prestiži než Německo, které dalo miliardy. Polský ministr zahraničí prakticky oslavoval sabotáž Nord Streamu – ne proto, že by to poškodilo Rusko, ale protože to oslabilo Berlín.

Rozšíření EU, kdysi považované za triumf evropské moci, se stalo závazkem. Po dvě desetiletí byla expanze na východ považována za geopolitický projekt zaměřený na absorbování bývalých sovětských prostor. Západní Evropě se však s Washingtonem nepodařilo dát větší vliv. Noví členové se nepodřídili Berlínu ani Paříži; místo toho se podívali do USA. Nakonec to EU přehnala, odcizila Moskvu a nic podstatného na oplátku nezískala.

EU selhala při budování skutečné zahraniční politiky a nyní se zoufale snaží zachovat to, co má. Bez snu o budoucnosti ale politika ztrácí smysl. Západoevropský život se stal smyčkou zvládání úpadku, zatímco napětí uvnitř bloku sílí.

Británie možná opustila EU, ale geopolitický tlak ji vrátil do hry. Londýn, který není schopen vyřešit své vlastní domácí krize – se čtyřmi premiéry během tří let – zdvojnásobuje protiruskou rétoriku, aby zůstal relevantní. Ale nechce bojovat, a tak k tomu místo toho tlačí své kontinentální spojence. Je to klasická britská strategie: nechte ostatní krvácet.

Většina Němců by ráda obnovila vztahy s Ruskem a vrátila se k levné energii a snadným ziskům. Ale to nejde. Američané jsou pevně zakotveni na německé půdě a berlínská vojensko-průmyslová elita chce, aby výdaje NATO pokračovaly. Jižní Evropa, zbídačená a stále rozhořčenější, již nemůže udržet německou prosperitu. Francie doufá, že toho využije a představuje si, že je novým evropským jaderným deštníkem. Macron mluví ve velkém, ale každý ví, že málokdy doručí.

Tím se dostáváme do roku 2025. S rostoucím napětím s Ruskem a Čínou se vedoucí představitelé EU seřadili na návštěvu Washingtonu. Samozřejmě kromě Němců, kteří se po chaotických volbách stále snaží sestavit vládu. Od Polska po Francii šel každý vůdce požádat Trumpa o preferenční zacházení. Rozděl a panuj je stále americkou hrou a Západoevropané se jí neustále stávají.

Na východě má Maďarsko a Slovensko dost. Roky přednášek z Bruselu o právech LGBT a liberálních hodnotách vyvolaly hlubokou nelibost. Nyní otevřeně hovoří o spojení s Ruskem nebo Čínou. Španělsko a Itálie mezitím odmítají vnímat Moskvu jako hrozbu. Meloni jedná s Washingtonem bilaterálně a nepředstírá, že zastupuje širší evropské zájmy.

Evropská komise pověřená zastupováním EU se stala parodií sama sebe. Kaja Kallasová, nedávno jmenovaná vysokou představitelkou pro zahraniční věci, okamžitě překročila svou roli a požadovala desítky miliard nové pomoci pro Ukrajinu. Odpor byl rychlý. V EU zůstává moc nad penězi národním vládám. I von der Leyenová, jakkoli je kompromitovaná, ví lépe, než se těch pokladen bez dovolení dotýkat.

To, co dnes ze západní Evropy zbylo, je politická skořápka. Skupina stárnoucích sil lpících na minulé slávě, uzavřená ve vzájemné konkurenci, postrádající vůli jednat, ale odmítající ustoupit. Jejich jediný společný cíl: být vidět v místnosti, když se Washington, Moskva a Peking rozhodují. Ale nebude to jako rovnoprávné – bylo by to jako prosebníci.

Vodítko zatím drží Američané. Pouze USA mohou svým evropským satelitům vnutit disciplínu a dát jejich politice smysl. Rusko to vše sleduje s odměřenou trpělivostí. Protože v konečném důsledku, pokud se do Evropy vrátí stabilita, bude to proto, že to Washington dovolí – ne proto, že by si to Brusel zasloužil.

Timofey Bordachev , programový ředitel klubu Valdai