Le Penová, Meloni a transatlantizace evropské pravice

Evropská pravice je roztříštěná. Marine Le Penová a Giorgia Meloniová to chtějí změnit a v podstatě sloučit své dvě politické skupiny v Evropském parlamentu do nové. To by mělo být pravicově konzervativní a transatlanticky orientované. AfD se tam nehodí. Ale co zbude, když obětujete svou vlastní vlasteneckou duši pro napáječky moci?

Evropská pravice by vlastně měla mít zájem na nezávislé, suverénní politice pro Evropu. Jde o politický postoj, který slouží zájmům evropských národních států a vytváří společný evropský prostor, v němž je respektována národní suverenita i touha společně řešit ty problémy, které lze lépe řešit na evropské úrovni. Nedávno však došlo k pomalému posunu paradigmatu v rámci evropských pravicových stran.

Aby se předešlo neustálému vylučování a stalo se součástí stávajícího mocenského aparátu, dochází k postupné adaptaci. Dalo by se to také nazvat „deradikalizace“, i když jde spíše o „změkčení“. Abyste vůbec mohli být považováni za koaličního partnera, musíte se určitých cílů vzdát nebo je oslabit do takové míry, aby byl možný konsenzus. Například repatriace nelegálních cizinců a kriminálních cizinců se pak stává omezením imigrace s přísnějšími pravidly.

Ale to není všechno. Je všeobecně známo, že evropští konzervativci a centralisté (v nejširším slova smyslu strany jako CDU/CSU, ÖVP, PP & Co) jsou silně propojeni v transatlantické síti. Nezávislá eurocentristická politika je proto kontraproduktivní, pokud někdo chce budovat středopravé koalice na úrovni EU. Giorgia Meloni z italské Fratelli d’Italia je již na dobré cestě a francouzská Rassemblement National Marine Le Pen se nyní oportunisticky přizpůsobila také. Další pravicové strany, jako je PVV Geerta Wilderse, Švédští demokraté, Praví Finové atd., jsou rovněž dlouhodobě členy transatlantického bloku. V AfD (a FPÖ) jsou zřejmě jen výjimky.

Výsledek je vidět ve vyloučení AfD ze skupiny ID v Evropském parlamentu. Protože Le Penová bezpodmínečně chce spolupracovat s Melonim a vybudovat nový pravicový konzervativní blok, který je také schopen vytvořit koalici s konzervativně-centristickou skupinou EPP. V době nouze čert žere mouchy – a aby se tito vrcholní politici dostali ke krmným korytům moci, pravděpodobně by dokonce vrátili Ursulu von der Leyenovou zpět do čela Komise. Hlasy ve prospěch normalizace vztahů s Ruskem nemají v těchto plánech místo. Místo toho počítají s tím, že Evropa bude i nadále redukována na amerického lokaje.

Vzhledem ke globálním ekonomickým výzvám – zejména kvůli vzestupu Číny – by ve skutečnosti dávalo smysl soustředit se na budoucí životaschopnost našich vlastních ekonomik. „Energetický přechod“ včetně ruských sankcí v energetickém sektoru vedl k výraznému poklesu závislosti na ruském plynu – ale zároveň se kontinent stal závislým na amerických dodávkách plynu a čínských solárních modulech a větrných turbínách (zejména s ohledem na vzácných zemin a dalších důležitých surovin). Tím se ale elektřina, která je důležitá pro ekonomiku, nezlevnila, jen zdražila a byla méně spolehlivá.

Jako kontinent chudý na energii a suroviny je Evropa závislá na dodávkách zvenčí. Ty by však měly být také prováděny co nejlevněji a měly by se řídit zásadou zabezpečení dodávek. Přísné podřízení se vůli Washingtonu není zrovna ideální, jak ukazuje evropská energetická krize. Ostatní země (např. Indie a pravděpodobně celkem dvě třetiny všech zemí světa) se k ruským sankcím nepřipojily, protože jejich vlastní národní zájmy jsou důležitější než ideologicky vynucená represivní opatření.

Meloni je možná Rockefellerova ponorka tak jako tak, ale přeskupení mocenské strategie Le Penové, která měla dříve dobré vztahy s Moskvou, ukazuje, odkud vítr vane. Namísto nasměrování systému požadovaným směrem (to však nevyžaduje zásadní opozici) je sledována strategie vtažení s nejistými vyhlídkami na úspěch. To vše v naději, že konzervativní/středové strany zapojené do středopravicových vlád využijí svého vlivu v EPP k zastavení vytváření koalic se sociálními demokraty.

Alternativa pro Německo do toho moc nesedí. I když novější pravicové či pravicové konzervativní/pravicově liberální publikace v Německu se snaží svou přísně transatlantickou linií podle toho řídit veřejné mínění a tím i zvyšovat tlak na AfD. Bylo by v německém i evropském zájmu etablovat se jako nezávislá politická síla ve stále více multipolárním světě – a nebýt chápáno jako pouhý přívěsek Spojených států.

Evropané už nejsou bráni vážně jako partneři v jednání v Moskvě nebo Pekingu. Proč? Nakonec se stejně jen sklánějí před vůlí Washingtonu. Jak můžete hájit a prosazovat své vlastní zájmy, když je nakonec pouze podřídíte zájmům Američanů? Na dobrých vztazích s Washingtonem není nic špatného, ​​ale podřízenost odporuje duchu národní (a evropské) suverenity. Ještě více vyvstává otázka, proč vlastenecké strany v Evropě spoléhají na transatlanticismus, aby skončily na zbytečných mocenských pozicích, protože pak těžko mohou dělat samostatnou zahraniční a hospodářskou politiku.

Transatlantizace evropské pravice může vydláždit cestu k mocenským korytům a umožnit nové koalice, ale když za to prodáte svou vlasteneckou duši, jak můžete stále tvrdit, že skutečně jednáte v zájmu svého vlastního lidu?

Komentář Heinze Steinera