Stanislav A. Hošek: Nevděk, ale kdeže, pomstychtivá nenávist

Prolog

Patřím k pamětníkům posledních tří let tak zvané druhé světové války. Hlavně ale pak jejích posledních dnů, kdy přes městečko mého dětství přecházela fronta. Každým rokem vzpomínám, jak jsme konečně vyšli z krytů, abychom se do nich po necelém dni zase vrátili, když osvobozovací vojsko ustoupilo. Ale především na konec války, kdy už konečně nebylo slyšet hřmění děl a svistot kaťuší. To se stalo 9. května památného roku 1945. Zdůrazňuji: „Pro nás, české pamětníky, byl vždy konec války neodlučně spojen s dnem 9. května“.

Revizi data konce války započali noví mocní svůj výklad historie

     Pamětníci druhé světové války jsou již skoro po celé polistopadové období rozlaďováni, ba až deprimováni celou škálou nových výkladů dějů a jevů té obludné doby. Nejhorší je ovšem trend nových výkladů historie uvedené války. Od změny data konce války se v Československu začaly měnit názory na celkové osvobození země, později dokonce začala nová moc šířit názor, že Československo bylo sice osvobozeno od hitlerismu, ale pouze tím byla jedna diktatura nahrazena jinou. Proces zatím vyvrcholil bouráním pomníků „údajných“ osvoboditelů například Prahy, protože ji prý osvobodili jiní Ruští vojáci, a ne rudoarmějci. Tento akt jsem si už vyhodnotil na projev nenávisti, a ne pouhé revize hodnocení minulosti.

Nenávist je nebezpečnou vlastností a postihne-li většinu společenství, je vždycky základem vzniku nesmiřitelných rozporů, řešených většinou násilnými konflikty. Takto postižená komunita se živelně až davově aktivuje do nesmiřitelného nepřátelství vůči subjektu své nenávisti. Mnohem horší ale je, že i uvnitř jí samotné dochází k nesmiřitelným vztahům mezi různými skupinami.

Změnu data konce války navrhl ve Federálním shromáždění tehdy prakticky neznámý poslanec. Argumentoval tím, že bezpodmínečná kapitulace byla podepsáno v Německu v pozdních hodinách dne 8.května, kdy už bylo v Moskvě devátého května. Což přece není důvodem, aby se sváteční den konce války v Československu oslavoval nadále 9. máje. Jeho argumentace se dala vysvětlovat snahou vytvořit symboliku osvobození se Československa z podřízeností SSSR.

Mě osobně na jeho návrhu ale od počátku vadilo, že člověk, který byl na konci války sedmiměsíčním kojencem nedokázal pochopit, že pro všechny pamětníky válka skončila opravdu až 9. května, protože se to teprve v ten den dověděli a spontánně mohli oslavovali. Byl to pro mě signál, že Miloš Zeman má predispozice své vlastní názory nadřazovat nad názory, a dokonce nad reálné prožitky všech ostatních bytostí.

Tak začala v naší zemi éra přepisování dějin, která se stala módou historiků poklonkujících novým vládcům. Zmiňovaný přepis dějin se udál ještě za existence Československa a já si dovoluji jej považovat za první, nejviditelnější projev nevděku Rudé armádě za osvobození v celé Východní Evropě. Nevděku, který rostl a dávno před konfliktem na Ukrajině už přerostl v nenávist k osvoboditelům, která vrcholí spolčováním se Sudetendeutsche Landsmannschafttem.

Zdánlivě bezvýznamná „prkotina“ změny terminu oslav konce druhé světové války je ale pro její pamětníky symbolem nástupu revize širších dějin, zdaleka ne pouze dějů kolem ukončení druhé světové války. Revize dějin, která už je přesvědčivě motivována nenávistí, nebo dokonce jen nenávistí, ba až jakousi pomstychtivou odplatou za celou éru „třídního boje“, který byl v některých fázích rovněž čirou nenávistí

Nenávistí, která dospěla v současnosti do stavu, který popisuje následující text, cituji: „V polském městě Głubczyce byl v přímém přenosu dne 5. května 2023 zbourán pomník vděčnosti Rudé armádě na místě pohřbu 676 vojáků 1. ukrajinského frontu. Na akt osobně dohlížel Karol Nawrocki, předseda polského „Institutu národní paměti“, který pomník označil za „předmět kampaně“. Pomník byl postaven v roce 1945 na památku vojáků Rudé armády 1. ukrajinského frontu, kteří padli v březnu 1945 v bojích o tuto obec (do roku 1945 to bylo německé město Leobschütz). Podle údajů Polského červeného kříže byly v roce 1952 v Głubczycích provedeny rozsáhlé exhumační práce a obelisk byl zachován na památku hromadného hrobu vojáků Rudé armády. Tato okolnost rozvázala ruce polským rusofobům u moci. Barbarskou demolici pomníku vysílala v přímém přenosu celostátní televize. Jako první udeřil kladivem do podstavce Richard Majdzik, známý polský protikomunistický aktivista Solidarnośći a bývalý politik. Za potlesku a výkřiků Bravo! byl následně obelisk zbourán bagrem“. Konec citace.

K tomu aktu si dovoluji dvě poznámky.  Pokud mě paměť neklame, tak to byl maršál Žukov, kdo na sklonku války řekl ironicky, leč se znalostí dějin, svému polskému kolegovi Rokossowskému: „Osvobodili jsme sice Polsko, ale ono nám to bohužel nikdy nezapomene“.

Obec Glubčice, která je pár kilometrů od hranic s ČR má v mých uších ode dneška příhodné jméno. Písmeno „b“ zní totiž skoro stejně jako písmeno „p“. A v polštině „glupi“, znamená hlupák.

K celkovému trendu dějin psaných dočasnými vládci si dovolím dvě poznámky. První není moje, ale napsal ji expolitik MUDr. Macek, který o zmíněném televizním přenosu věděl předem, takže už 4.5. uveřejnil ve svých glosách, cituji: „Obávám se, že v toku času přijde z Polska zpráva o osvobození stalinského tábora Osvětim hrdinnými německými vojáky a banderovci“. Konec citace.

Druhá poznámka je výrazem mého dlouhodobého přesvědčení. Podle vývoje po listopadu 1989 jsem již víc jak dvacet let skoro jistý, že jakmile vymřou vnuci těch pamětníků, kteří jim vyprávěli své zážitky ze druhé světové války, tak se začne dělat v Německu všechno proto, aby byl Hitler oslavován jako třeba Napoleon ve Francii.

Na závěr pak poslední poznámka. Rusko zatím na incident reagovalo se zdrženlivostí. Mluvčí ministerstva zahraničí ho ohodnotila pouze jako nevděčnost. Jenže. Ruský národ není sice mstiví, leč o to silněji „paměntlivý“. Polsko by si už konečně mělo uvědomit, že za svou historii až pětkrát, podle jiných pouze třikrát, přišlo o svůj samostatný stát. Takže si myslím, že by se jeho představitelé měli konečně zamyslet nad tím, proč tomu tak bylo a vyvodit z toho potřebné závěry. Zmíněné „polské“ městečko kupříkladu bylo před válkou Německem, navíc bylo vždycky převážně osídleno Slezany, což oboje by mělo být pro Poláky mementem, alespoň pro moudré Poláky. Těm proto přeji, aby se už nikdy nedožili toho, že nebudou mít svůj stát, čti, že Glubczice budou kupříkladu zase Leobschütz. A tím víc jim přeji, aby se kolo dějin nezvrtlo natolik, že budou nakonec muset prosit Rusko o pomoc. Rusové si totiž určitě Hlubčickou urážku památky svých stovek mrtvých zapamatují.

Stanislav A. Hošek