Jiří Paroubek: Ukradený státní svátek?
Vypadá to tak. Jistá část společnosti, dlužno říct, že menšinová, si jaksi v průběhu let přisvojila státní svátek 17. listopadu. Samozřejmě, že jim nejde o Mezinárodní den studentstva. Ale jde jim o to (dez)interpretovat podle svých představ dění sametové revoluce odstartované 17.11.1989, které rozhodlo o ustavení nového, demokratického režimu v naší společnosti. Státní svátek tohoto typu by měl být svátkem národního smíření, ne orgií nenávisti. Vždyť snad všichni chceme směřovat v zásadě ke stejným cílům. K tomu, aby se lidem vedlo lépe a aby česká společnost vzkvétala. Představa, že k tomuto cíli mohou vést různé cesty, pro jistou netolerantní skupinu ve společnosti prostě není přijatelná.
A tak na Národní třídě byly podle očekávání v den státního svátku při pokládání květin k památníčku policejního zásahu vůči demonstrujícím studentům 17. listopadu 1989 vypískaní a vyřvaní představitelé hnutí ANO. Myslím, že každému soudnému člověku musí být jasné, proč se na Národní třídu nedostavil také pŕedseda vlády Andrej Babiš. Stoupenci pražské kavárny a současné parlamentní opozice by jej vypískali a dehonestovali. Proč to riskovat. Na pracovní návštěvě Izraele může pro republiku udělat více, než kdyby se nechal poplivat nějakými „aktivisty“, kteří ve svém životě nic kromě řvaní nedokázali.
Nebyl jsem voličem stran současné vládní koalice a pochopitelně jsem nevolil ani bývalé vládní strany, včetně pirátů. O to víc mohu dnes nahlas mluvit o tom, že demokracie spočívá na vládě lidu, jehož vůle se prosazuje ve svobodných volbách. A ve svobodných volbách vyhrály před rokem strany současné vládní koalice vedené A. Babišem nad bývalými vládními stranami. Demokracie současně není vládou ulice, konec konců vládu ulice jsme v naší zemi zažili například v únoru 1948. A to včetně generální stávky, které se tehdy zúčastnila pod nátlakem komunistů ve fabrikách i na jiných pracovištích zdrcující většina zaměstnanců. Jeden z rádobyumělců, kteří vystupovali v neděli na pódiu na Letné, mluvil o možné generální stávce. Chtěl bych vidět takovou generální stávku, jejímž požadavkem by bylo nezrušení daně, tedy nominálně poplatku za provoz České televize a Českého rozhlasu. To by popřelo všechny politologické zákonitosti. Tedy důvody, proč lidé riskují tvrdý politický střet.
Z hlediska fakticity je střet o poplatky významově zcela druhotný. Je to parlamentní opozicí a zákulisními „machry“ uměle zvolený problém. Na který se již dnes ovšem nabalují i jiné politické požadavky. Dnes na Národní představitelé opozičních parlamentních stran hovořili jako knihy. Představiteli strany Dozimetru chyběl na Národní předseda vlády. Nejen on dostával od redaktorů ČT návodné otázky. On i předseda ODS připomněli, že by vláda měla respektovat názory údajných 400 tisíc demonstrantů, kteří přišli dva dny předtím na Letnou. Už nám ta čísla demonstrantů nějak bobtnají. Samotní organizátoři akce na Letné totiž mluvili o čísle nižším, nežli jaké dnes narostlo v ústech představitelů parlamentní opozice a mainstreamových médií. Málokdo připomněl, že vláda musí plnit svůj vládní program, který vznikl na základě průsečíku programů tří parlamentních politických stran. To, že tyto strany mají poněkud rozdílné cíle nežli předchozí vláda, je jenom dobře. Předchozí vláda nás totiž přivedla ke kumulované 35% inflaci a k významnému poklesu životní úrovně širokých vrstev českého obyvatelstva.
A pokud se zamyslíme nad samotným 17. listopadem, je to věru dědictví poněkud kontroverzní. Tužby velké části z nás, kteří jsme cinkali v roce 1989 na náměstí klíči, abychom ukončili bývalý režim, se nenaplnili.. Ano, máme možnost cestovat a studovat zahraničí. Otázka se však zní, kdo z nás na to má? Podle průzkumů asi dvě třetiny lidí nikam do zahraničí nejezdí. Kromě toho, podle seriózních sociologických analýz 1 % našich spoluobčanů vlastní zhruba třetinu veškerého majetku v zemi. A toto 1 % našich spoluobčanů vlastní 58% veškerého finančního majetku v zemi. To je skutečně překvapivá nerovnost, která se u nás vytvořila.
Pětina českého obyvatelstva podle objektivních propočtů žije pod úrovní chudoby. Dvě třetiny českých občanů žijí od výplaty k výplatě. Anebo pracují ve svých domácích rozpočtech s rezervami na jeden či dva měsíce. To opravdu není vábný výsledek 37 let od listopadu 1989. Zkrátka, promarněná šance. Vidím zde neúnavnou snahu politiků opozice zapojit do protivládních protestů, které by rádi změnili na permanentní nepokoje, vysokoškolské a středoškolské studenty. Myslím, že by vláda urychleně měla něco udělat pro mladší ročníky občanů, včetně těch lidí, kteří ještě studují. A kterých je v celé zemi 330 tisíc. Mám na mysli projekt, který by umožnil tak jako v jiných zemích Západu stavět komunální byty s přijatelným nájemným. Mnoho našich naivních mladých spoluobčanů si myslí, že se stanou v brzku multimilionáři. Ale to bude čím dál nesnadnější ve společnosti, která začíná být vertikálně, tedy směrem vzhůru neprostupná pro talentované mladé lidi z nízkopříjmových vrstev a z problémových regionů.
Vláda Andreje Babiše by se měla pustit do plnění svého vládního prohlášení s plnou vervou a silou a jistě pro to najde velkou společenskou podporu. Ostatně i první občan státu připustil, že názory, které hájí opozice ve sněmovně, jsou ve společnosti názory menšinovými. Ale demokracie je, jak již jsem uvedl, vláda lidu. A lid před rokem rozhodl ve volbách do sněmovny o vytvoření určité parlamentní většiny. A ta vytvořila svou vládu. Představa některých, že by tato vláda mohla být smýkána tlakem ulice, je v zásadě představou hodnou principů mussoliniovského fašismu a je potřeba ji odmítnout.
