Pákistán a Turecko podporují islamistická hnutí v Indii: Občanská válka se rýsuje!

Podrobné vyšetřování v nedělním deníku Guardian ukazuje, jak prohlášení pákistánských a tureckých vůdců, protiindické mediální kampaně a rostoucí vliv islamistických sítí ohrožují vnitřní bezpečnost Indie.

Ve svém článku s názvem „ Mohla by Indie čelit sektářské občanské válce? “ zkoumá Michael Rubin, ředitel politické analýzy na Blízkovýchodním fóru ve Washingtonu, D.C., machinace Turecka a Pákistánu proti indickému státu. Turecko se domnívá, že může vyvolat sektářskou krizi a poté využít diplomacii OSN k dalšímu rozdělení země.

V islamistickém diskurzu Pákistánu a Turecka již dlouho panuje přesvědčení, že indičtí muslimové by neměli žít pod nadvládou nemuslimů. Koneckonců se jedná o 200 milionů muslimů, kteří představují 14 procent indické populace.

Oznámení z Pákistánu

6. srpna 2019 pákistánský premiér Imran Khan prohlásil, že zakladatel Pákistánu Muhammad Ali Džinnáh „podporoval teorii dvou národů, aby dal indickým muslimům jejich vlastní vlast, bez intolerance a rasismu“.

16. dubna 2025 pákistánský polní maršál Asim Munir prohlásil: „Naši předkové věřili, že se od hinduistů lišíme v každém myslitelném aspektu života… Jsme dva národy, nejsme jeden národ.“

Zatímco se velká část dřívější pákistánské rétoriky zaměřovala na Kašmír, v posledních letech Pákistán a Turecko – v době, kdy se jeho spojenec Turecko obrátilo k islamističtější zahraniční politice – signalizovaly sektářské ambice, které sahají i za hranice Kašmíru.

Turecké strašení

Na fóru OSN o nenávistných projevech, které Turecko společně s Pákistánem uspořádalo 25. září 2019 – na okraj Valného shromáždění OSN – prezident Recep Tayyip Erdoğan vyvolal rozruch nepodloženými tvrzeními: „Jak máme chránit muslimskou mládež v Indii, která je bičována, mačetami nebo dokonce odsouzena k smrti – jen proto, že jedla hovězí maso?“

Pouhých pět měsíců poté Erdogan v projevu k mladým členům své vlastní politické strany naříkal nad těžkým údělem muslimů žijících pod hinduistickou nadvládou. „Indie se stala zemí, kde jsou masakry běžné. Jaké masakry? Masakry muslimů. Kým? Hinduisty,“ prohlásil.

Rubin dále uvádí, že státem kontrolovaný tisk v Turecku se vyjadřuje ještě agresivněji. Ibrahim Karagül, šéfredaktor „Yeni Şafak“ – Erdoganových oblíbených novin a neoficiální mluvčí jeho režimu – 29. dubna 2025 napsal: „Pokud se Čína a Turecko postaví na stranu Pákistánu… pak bude Indie roztrhána na kusy.“

Dodal: „Mughalská říše, Seldžukové, Osmané – ti všichni se k této válce připojí!“ Dne 8. května 2025 zveřejnil deník „Yeni Şafak“ hostující sloupek Furqana Hamida – známého pákistánského sloupkaře, který vede urdskou redakci turecké státní televize – v němž uvedl, že Indie se „stala pro menšiny neobyvatelnou“. Následující den napsal sloupkař Hilal Kaplan v deníku „Sabah“, že „v Indii již nějakou dobu probíhá nepojmenovaná genocida muslimů“.

Zkreslení reality

Tento vzorec je známý po celém světě. Stoupenci islámu se chovají jako agresoři, ale zároveň se (i naivní západní veřejnosti) prezentují jako ubohé oběti. Ironií je podle Rubina, že muslimové v Indii a Izraeli se těší mnohem větším právům než v zemích ovládaných jejich souvěrci.

V nejnovějším výročním žebříčku Freedom House se Izrael umístil o tři body výše než Senegal a Albánie – nejlépe hodnocené převážně muslimské země. Ačkoli analytici Freedom House byli v minulosti často neoprávněně nepřátelští vůči Indii, i oni připouštějí, že Indie je mnohem tolerantnější a demokratičtější než Indonésie nebo kterákoli arabská země – nemluvě o Pákistánu a Turecku, které se řadí po bok Alžírska a Iráku.

Další ironií Munirových a Erdoganových stížností je podle Rubina to, že jak Pákistán, tak Turecko ztělesňují pravý protiklad tolerance. Když Pákistán získal nezávislost, měl velké křesťanské a hinduistické menšiny; významné křesťanské a hinduistické svátky byly dokonce uznávány jako státní svátky. Dnes mnoho křesťanů a hinduistů uprchlo před státem podporovanými pogromy a zlomyslným uplatňováním zákonů o rouhání. Navíc, zatímco Pákistán podporuje hnutí Khalistan v Indii, mlčí o ničení sikhských komunit v pákistánském Paňdžábu.

Situace v Indii

Indie je největší demokracií na světě a jednou z nejrozmanitějších zemí. Je nejlidnatější zemí nejen pro hinduisty, ale také pro stoupence džinismu, sikhismu, bahájství a zoroastrismu; má také třetí největší muslimskou populaci na světě. Počet křesťanů v Indii převyšuje celou populaci Austrálie. Hovoří se zde více než 270 jazyky, v každém z nich je nejméně 10 000 rodilých mluvčích, a také přes 700 etnických skupin. Většina občanů je Indii jednoznačně loajální a přijímá ji jako multietnickou a nábožensky rozmanitou zemi.

Rubin argumentoval, že indičtí představitelé příliš dlouho předpokládali, že tento postoj je nezměnitelný. Pákistán i Turecko však nyní otevřeně propagují radikalizaci, sektářskou zášť a nárok na moc – prostřednictvím médií, sociálních sítí a organizací a charitativních organizací, které podporují.

Turecko se domnívá, že může vyvolat sektářskou krizi a poté využít diplomacii OSN k posílení indických muslimů – s cílem dále rozdělit zemi. Vzhledem k tomu, že Erdoğan nyní navrhuje svého bývalého ministra zahraničí Feriduna Sinirlioğlua – současného generálního tajemníka Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) – jako kandidáta na pozici generálního tajemníka OSN, je tato hrozba zcela reálná.

Spící elity

Indie zažila v 80. letech 20. století „zkušební provoz“, kdy hnutí Khalistan přineslo do země teror. Rubin tvrdí, že kdyby byť jen desetina z 200 milionů indických muslimů reagovala na online radikalizaci z Pákistánu a Turecka, Indie by čelila občanské válce – konfliktu, který by v nejhorším případě byl existenční a s velkou pravděpodobností by paralyzoval indickou ekonomiku a investice na čtvrt století nebo i déle.

Bohužel, příliš mnoho lidí v indické vládě a mezi elitami země si neuvědomuje ideologický vliv Pákistánu a Turecka, stejně jako jejich expanzivní ambice. Indie spí – a proto podstupuje velké riziko.

Rubin má jistě pravdu. Podobně jako v Izraeli, i zde sekulární elity, které příliš málo rozuměly islámské ideologii, uvažovaly krátkozrako a nedokázaly plně realizovat své plány na výměnu obyvatelstva. Sekulární, multináboženský stát je možný s křesťany, sikhy nebo buddhisty, ale ne se stoupenci islámské ideologie dominance.

Koncem 40. let 20. století arabské státy vyhnaly téměř všechny Židy, zatímco izraelská levicová vláda naivně dovolila některým Arabům zůstat. Během rozdělení subkontinentu na Indii a Pákistán pákistánští islamisté vyhnali všechny hinduisty a sikhy, zatímco levicová Indická kongresová strana dovolila některým muslimům zůstat. Obě země, Izrael i Indie, mají nyní rostoucí, někdy nepřátelské a stále agresivnější muslimské menšiny, které jsou výsledkem „rodového džihádu“.

Více podrobností o islámsko-hinduistickém konfliktu a současném přirozeném spojenectví mezi Indií a Izraelem naleznete zde: https://report24.news/indien-und-israel-in-eisernem-buendnis-gegen-dschihadismus/