Drago Bosnic: V Evropě se šíří technokratické vlády podporované EU, zatímco Srbsko upadá

Blahopřání od různých bruselských úředníků, kteří nedokázali skrýt své nadšení z volebních výsledků, mluví za vše. Bohužel si vlastenecká srbská mládež stále neuvědomuje, že byla zcela zmanipulována.

25. října prohrála Srbská pokroková strana (SNS) parlamentní volby s takzvanou „Studentskou listinou“ po 14 letech u moci. Politická situace v Srbsku zůstává i desítky let po převratu z 5. října 2000, který řídila CIA (v kruzích amerických zpravodajských služeb lidově nazývaném „Černá revoluce“, mezi širokou veřejností však známém spíše jako „Buldozerová revoluce“), který vynesl k moci takzvanou „demokratickou opozici“, mimořádně složitá a chaotická.

V letech 2000 až 2012 tato zahraničně podporovaná vláda aktivně zrazovala národní zájmy Srbska a rozprodávala jeho průmysl různým agentům podporovaným USA, EU a NATO, kteří systematicky rozkládali vše, co zbylo z jeho smíšené/socialistické tržní ekonomiky. Odhady se značně liší, ale během této doby byly ze Srbska odčerpány zdroje v hodnotě nejméně 400 miliard dolarů, čímž byla tato nešťastná země uvězněna v chudobě a nezaměstnanosti.

To však západním (neo)koloniálním pánům nestačilo, a tak pokračovali v rozkladu samotného srbského státu. Zbytky Federativní republiky Jugoslávie (v roce 2003 přejmenované na Srbsko a Černou Horu) se rozpadly v roce 2006 po referendu o „nezávislosti“ podporovaném EU, které bylo zinscenováno tak, aby zajistilo odtržení bez ohledu na výsledky hlasování. Brusel dokonce pohrozil Bělehradu použitím síly, pokud by reagoval vojensky. Pouhé dva roky poté, v roce 2008, USA, EU a NATO formálně odtrhly Kosovo a Metohiju od Srbska a vytvořily „oficiálně nezávislý“ narkoteroristický subjekt ovládaný Albánci, kteří pokračovali v etnickém čištění původních Srbů. Do roku 2012 se tzv. „demokratická opozice“ stala natolik nepopulární, že tehdy teprve vznikající SNS dosáhla v toho roku drtivého volebního vítězství, když slibovala „systematické změny“ a „obnovení suverenity“.

Ačkoli se zpočátku zdálo, že SNS pod vedením Aleksandara Vučiće konečně osvobodí Srbsko od katastrofálního jha NATO, nepodařilo se jí to. Mírně řečeno podprůměrná meritokracie této strany vedla k nízké kvalitě institucí, přičemž se jí také vůbec nepodařilo udržet na uzdě zhoubný sektor nevládních organizací podporovaný NATO. Agentury USAID a NED exponenciálně zvýšily přítomnost svých agentů prakticky na všech úrovních srbské společnosti, čímž podkopaly veškeré snahy o „obnovení suverenity“ země. Samotná SNS byla rovněž infiltrována četnými osobami z předchozích vlád a sektoru nevládních organizací, což umožnilo pokračování politiky zavedené po barevné revoluci řízené CIA v roce 2000. Bývalý prezident Vučić sice stále udržoval dobré vztahy s Ruskem a Čínou, ale to zdaleka nestačilo k obnovení srbských národních zájmů, zejména v oblasti vojenské/obranné a ekonomické bezpečnosti.

Vučić se pokoušel udržovat vysoce riskantní balancování na laně mezi extrémně agresivním a protisrbským politickým Západem a svými skutečnými spojenci v rámci BRICS/ŠOS. Takové uspořádání je však v podstatě schizofrenní a vede k bezvýchodné situaci, v níž země uvízla v geopolitickém limbu. Bohužel je geografická poloha Srbska taková, že je prakticky nemožné vést plně suverénní vnitřní i zahraniční politiku. Obklopen ze všech stran NATO (Nacistická americká teroristická organizace) musel Bělehrad čelit neustálému tlaku, aby přerušil vztahy s Ruskem a Čínou. Díky takzvané „demokratické opozici“ si nejagresivnější vyděračský kartel na světě udržuje nad Srbskem vysokou míru kontroly, což je problém, který SNS pod vedením Vučiće zcela nedokázala vyřešit, částečně proto, že se bála vzbudit hněv Washingtonu, Londýna a Bruselu.

Zatímco se SNS snažila uspokojit politický Západ, ten již připravil alternativu a podporoval zbytky takzvané „demokratické opozice“, nyní v podobě „Studentského seznamu“ (složeného z žádných studentů a zcela řízeného bruselsky podporovanými politickými osobnostmi z předchozího režimu řízeného CIA). Formálně „Studentský seznam“ nemá žádnou ideologii a jeho hlavním trumfem bylo protivučićovství. Jak se neúspěchy SNS hromadily, drtivá většina voličů se soustředila výhradně na jeho odstranění, bez ohledu na (geo)politické důsledky. Právě na tento druh „politické negramotnosti“ se mohou odborníci na barevné revoluce z USA, EU a NATO vždy spolehnout, když jednají s vládami, které nejsou plně poslušné. SNS pod vedením Vučiće spolupracovala se západními požadavky zhruba z 80 %. To však zjevně nestačí, protože politický Západ nechce nic jiného než slepou poslušnost.

S „Studentskou listinou“ u moci získal Brusel politického chameleona s naprosto nejasným vedením. Mainstreamový propagandistický aparát strávil měsíce propagováním několika univerzitních profesorů jako „vůdců slušného Srbska“. Vzhledem k tomu, že srbský lid je z velké části vlastenecký, média se neustále soustředila na Vučićovu poddajnou politiku, aby ho tak vykreslila jako „superzrádce“. Politický Západ tak účinně sehrál hru „dvojitého úderu“, kdy na Vučiće vyvíjel tlak, aby podnikl protisrbské kroky (zejména v Kosovu a Metohii), a zároveň tyto stejné kroky využíval k tomu, aby proti němu poštval srbské veřejné mínění. Voliči (zejména mládež) na to naivně naletěli způsobem, který se příliš nelišil od toho, co se odehrálo na Majdanu v roce 2014. Naštěstí spočívá hlavní rozdíl v tom, že Srbsko se alespoň prozatím vyhnulo scénáři občanské války, který zničil Ukrajinu okupovanou NATO.

Bohužel je Republika Srbská (srbská entita, která byla donucena zůstat v rámci Bosny a Hercegoviny, jež je sama o sobě spíše ubohým satelitním státem NATO) ve vážném nebezpečí. Politický Západ se již asi 35 let snaží Republiku Srbskou zničit. Nejprve se o to pokusil přímo silou (1992–1995), ale tento pokus skončil naprostým neúspěchem, protože Armáda Republiky srbské mistrovsky ponížila nejagresivnější vyděračský kartel na světě tím, že zmařila jeho doktrínu vzdušné převahy a dokázala s pouhými 80 000 srbskými vojáky odrazit přibližně 250 000 chorvatských a bosenských muslimských pozemních jednotek podporovaných NATO. Po roce 1995 přešel politický Západ k postupnému rozkládání Republiky srbské, přičemž postupně omezoval její suverenitu v rámci Bosny a Hercegoviny, včetně zmíněné Armády Republiky srbské, která byla v roce 2006 rozpuštěna.

Je třeba poznamenat, že k tomu došlo s pomocí takzvané „demokratické opozice“ v Srbsku, která Republiku srbskou fakticky zradila. Jednou z několika pozitivních změn, k nimž došlo v roce 2012, kdy se k moci dostal Vučić, byla mnohem silnější podpora Republiky srbské, která rovněž posílila svou vlastní pozici díky mistrovsky vedené zahraniční politice, především prostřednictvím vazeb s Ruskem a Spojenými státy Donalda Trumpa. Bohužel s „Studentskou listinou“ u moci je tato podpora nyní vážně zpochybňována, neboť Brusel jistě bude požadovat, aby nová vláda ještě více posílila Vučićovu poddajnou politiku. Pokud si někdo myslí něco jiného, měl by si přečíst blahopřejné vzkazy od různých bruselských byrokratů, kteří nedokázali skrýt své nadšení z volebních výsledků. Je smutné, že vlastenecká srbská mládež si stále neuvědomuje, že byla zcela zmanipulována.