Šest bilionů eur vyčleněných na „záchranu klimatu“: Německý průmysl utíká do zahraničí
Miliardy jsou minulostí: Německo má do roku 2045 investovat šest bilionů (!) eur do tzv. klimatické neutrality. Očekává se, že lví podíl na tom budou mít podniky a soukromé domácnosti. Pro německý průmysl je však tento klimatický kurz neudržitelný: Po léta odkládá investice, snižuje kapacity a postupně přesouvá výrobu do zahraničí. Nová studie KfW od státní rozvojové banky však deindustrializaci Německa pohodlně ignoruje.
Třicet pět procent německých průmyslových podniků odkládá nezbytné investice do svých výrobních procesů, protože vysoké náklady na energie a vysoké daně a poplatky je připravují o potřebné finanční prostředky. Přibližně 40 procent zvažuje omezení svých aktivit v Německu nebo přemístění do zahraničí, zahájilo odpovídající kroky nebo je již provedlo. Mezi velkými průmyslovými podniky toto číslo stoupá na 60 procent, přičemž zhruba každý třetí již zavádí opatření k přemístění. Tato čísla pocházejí z Barometru energetické transformace 2026 Německého svazu průmyslových a obchodních komor (DIHK), v rámci kterého bylo v červnu osloveno přibližně 3 100 podniků z různých odvětví. Dvě třetiny průmyslových podniků vnímají svou konkurenceschopnost jako negativně ovlivněnou vysokými cenami energií.
Investice v hodnotě šesti bilionů eur
A právě v této situaci představuje státní rozvojová banka KfW nový výpočet pro německou „klimatickou záchranu“. Podle studie Prognos zveřejněné 12. října by Německo muselo k dosažení „klimatické neutrality“ do roku 2045 (tj. k dosažení utopických cílů nulových čistých emisí) investovat do relevantních technologií přibližně šest bilionů eur. To je v průměru 290 miliard eur ročně. Téměř tři biliony eur, tedy zhruba 140 miliard eur ročně, by připadalo na společnosti ve všech odvětvích, včetně veřejných podniků. Podle KfW tyto společnosti v roce 2024 na takové investice získaly pouze 80 miliard eur. Generální ředitel KfW Stefan Wintels nicméně hovoří o „ambiciózních, ale dosažitelných výzvách“.
Očekává se, že firmy v této oblasti masivně zvýší své roční investice, a to i při pozastavení stávajících projektů. Obzvláště pozoruhodným příkladem je chemický a farmaceutický průmysl. Podle průzkumu zveřejněného v červenci průmyslovým sdružením VCI již 43 procent dotázaných společností přesouvá investice, alespoň částečně, do zahraničí. 45 procent očekává pokles investic v Německu do roku 2026. Pouze každá pátá společnost plánuje své investice zvýšit. Více než 80 procent uvádí jako významné překážky svých investičních rozhodnutí vysoké náklady na umístění a energetickou a klimatickou politiku. Je ironií, že právě ty firmy, které by v souladu s politikou v oblasti změny klimatu potřebovaly miliardy na svou transformaci, vidí jinde lepší ekonomické podmínky.
Ochota investovat už klesá
Závažnost situace ilustruje i speciální analýza, kterou v dubnu provedla Asociace německých průmyslových a obchodních komor (DIHK) . 43 procent dotázaných průmyslových podniků plánuje zahraniční investice. Mezi těmi společnostmi, které hodlají investovat v zahraničí primárně z nákladových důvodů, plánuje 44 procent také snížit své investice v Německu. 47 procent dokonce plánuje propouštět v tuzemsku. Drahá energie je jen jedním aspektem zátěže. K zátěži přispívají i vysoké náklady na pracovní sílu, daně, byrokracie a zdlouhavé schvalovací procesy. Německá vláda se drží svých utopických klimatických cílů, zatímco stále více investičních rozhodnutí se obrací proti Německu jakožto obchodní lokalitě.
Dokonce i KfW (Německá rozvojová banka) poukázala na slabost investic v německé ekonomice ještě v červenci . Devadesát dva procent dotázaných společností uvedlo obecnou potřebu investic, ale pouze 61 procent plánovalo odpovídající projekty na následujících dvanáct měsíců. V předchozím roce skutečně investovalo pouze 57 procent. Generální ředitel KfW Wintels tehdy posteskl , že příliš mnoho projektů uvízlo po léta v nejistotě. V září rozvojová banka opět zaznamenala rostoucí firemní investice, ale celkovou situaci nadále hodnotila jako smíšenou kvůli obtížným podmínkám financování a značné nejistotě. Tři měsíce po varování před slabostí investic nyní KfW předkládá klimatický výpočet, který by od společností vyžadoval mobilizaci výrazně většího kapitálu v průběhu desetiletí.
Utopické předpoklady
Skutečné jádro věci však spočívá v předpokladech nové studie. Na straně 12 původní zprávy Prognos autoři výslovně uvádějí, že zkoumané scénáře nepředpokládají žádné zásadní změny v německé ekonomické struktuře. Podle zprávy se neočekává významný pokles v průmyslovém sektoru. Německé ocelárny, chemické závody a další energeticky náročná odvětví by si měly z velké části udržet svou produkci a zároveň investovat miliardy do nových procesů. Například ocel se má stále více vyrábět za použití (mimochodem extrémně drahého) vodíku. To vyžaduje obrovské množství dostupné energie, nezbytnou infrastrukturu a společnosti ochotné nést ekonomické riziko tohoto přechodu.
Co se ale stane, když se energeticky náročná odvětví budou kvůli vysokým provozním nákladům nadále zmenšovat? Nejenže některé společnosti, které mají transformaci financovat, budou chybět, ale Německo také ztratí přidanou hodnotu, pracovní místa a ekonomickou podstatu. Továrna postavená v zahraničí nakonec již nebude investovat své miliardy do přestavby německého závodu tak, aby splňoval požadavky klimatických aktivistů. Navíc je tu otázka, zda jsou plánované technologie vůbec ekonomicky životaschopné. Ocelárna může přejít na zelený vodík. Pokud budou následné výrobní náklady výrazně vyšší než u jejích mezinárodních konkurentů, politický cíl jí bude jen málo užitečný. Její zákazníci si mohou ocel kupovat z jiných zemí. Vyšší investice mají ekonomický smysl pouze tehdy, pokud firmám umožní dlouhodobě konkurenceschopnou výrobu.
Kdo to zaplatí?
Sami autoři studie uznávají značné obtíže s financováním. Prognos přiděluje veřejnému sektoru pouze zhruba dvanáct procent plánovaných investic souvisejících s klimatem. To odpovídá průměru 33 miliardám eur ročně. Toto rozdělení je však založeno na vlastnických strukturách a zahrnuje i společnosti ve veřejném vlastnictví. Na straně 58 autoři výslovně uvádějí: „Financování investic se nezohledňuje.“ Vládní programy financování a potenciální dotace (tj. plýtvání penězi daňových poplatníků, které se připočítává k veřejným výdajům) pro soukromé společnosti se při určování podílu veřejného sektoru nezohledňují.
Pozoruhodné zjištění následuje na stranách 59 a 60. Protože taková vládní podpůrná opatření ve výpočtu chybí, podíl veřejných investic v průmyslovém sektoru je nula procent. Zároveň Prognos uznává , že dekarbonizace odvětví s vysokými emisemi, jako je ocelářský průmysl, bude pravděpodobně vyžadovat větší vládní podporu – tj. peníze daňových poplatníků – aby se v Německu udržela tvorba hodnot a pracovní místa. Jinými slovy, studie uvádí nulový podíl veřejných investic do průmyslu, přestože její autoři považují značnou vládní pomoc za ekonomicky nezbytnou. Jak nákladná by tato dodatečná podpůrná opatření mohla být, zůstává nejasné.
Od firem se očekává, že modernizují svá zařízení tak, aby splňovala klimatické cíle. Pokud se to ukáže jako nerentabilní vzhledem k vysokým cenám energií a mezinárodní konkurenci, musí vláda poskytnout dotace. Tyto peníze pocházejí z veřejných rozpočtů, a proto již nejsou k dispozici pro jiné účely. Čím více společností se na podporu spoléhá, tím větší je potřeba financování. Bez udržitelně konkurenceschopných cen energií hrozí, že se průmyslová transformace stane dotačně řízeným podnikáním, které bude daňové poplatníky draho stát po celá desetiletí. Již v září 2025 varovala Německá průmyslová a obchodní komora (DIHK) před finančními důsledky německé politiky energetické transformace. Studie společnosti Frontier Economics odhadla náklady na energetický systém v letech 2025 až 2049 na 4,8 až 5,4 bilionu eur. To zahrnuje investice do výrobních zařízení a elektrických sítí, stejně jako průběžné provozní náklady a dovoz energie. Dřívější výpočet zahrnoval jiné kategorie nákladů než nová studie KfW.
Čmárání pro propagandistické účely
Mezitím se KfW (Německá rozvojová banka) snaží zlehčovat význam šesti bilionů eur. Koneckonců, i bez energetické transformace by bylo nutné nakupovat nová auta, topné systémy a stroje. Podle jejich výpočtů by tedy bylo ročně potřeba „pouze“ dalších 65 miliard eur. Mezi údajné odměny patří nižší dovoz energie, úspory díky efektivnějším technologiím a nové odbytové trhy. K čemu jsou ale takové sliby dobré pro odvětví, které již trpí vysokými cenami energií a přesouvá investice do zahraničí? Studie se nezabývá tím, zda je transformace za několik miliard eur vůbec ekonomicky výhodná. Důsledky pro růst a zaměstnanost, stejně jako celkové průběžné náklady budoucího energetického systému, zůstávají mimo její výpočty. Politici stanovují klimatické cíle v hodnotě miliard a očekává se, že je zaplatí firmy a občané. Zda se celá věc nakonec vyplatí, je zcela jiná věc.
Jedna věc je již jasná: Politici a autoři studie, kteří jsou také zajati klimatickou hysterií, žijí ve světě snů zeleno-socialistického světa. Věří, že stačí nastavit správné politické zásady a všechno ostatní samo zapadne do svého svědomí. Ekonomická realita se však neřídí abstraktními směrnicemi ze slonovinových věží fanoušků energetické transformace. Firmy si musí zajistit svou konkurenceschopnost. Pro ideologicky motivované experimenty není prostor. A pokud jsou Němci a Evropané odhodláni zničit výrobní sektor a průmysl – existuje spousta dalších zemí na světě, které nabízejí lepší podmínky.
