Skutečný geopolitický význam dohody Trumpa a Putina o naftě

Na první pohled se Donald Trump snaží zmírnit tlak na americký energetický trh před volbami v polovině volebního období. Význam dohody o naftě však jde daleko za to. Osvobozuje Rusko od Číny. A spolu s blokádou íránského vývozu ropy posiluje USA vůči Číně.

Rusko okamžitě dodává na americký a mezinárodní trh více než 300 000 tun nafty, dalších 500 000 tun bude následovat v listopadu a bezprostředně poté jeden milion tun. Americký prezident také slíbil další tři miliony tun, které by Moskva měla dodat v krátkém časovém horizontu, v závislosti na stavu svých rafinérií. Celkové množství tak dosahuje více než 4,8 milionu tun paliva ( jak jsme informovali ).

Podle jeho oznámení je Trumpovým cílem nižší ceny pro Američany, zejména pro farmáře, rančeře a řidiče kamionů na dlouhé vzdálenosti. A samozřejmě chce také snížit náklady na energie, aby posílil morálku, zejména před volbami do poloviny volebního období začátkem listopadu.

Zároveň Trump zvýšil tlak na ukrajinskou vládu, aby ukončila útoky na ruské rafinerie, s argumentem, že tyto útoky negativně ovlivňují ceny na globálních trzích. Vzhledem k tomu, že Volodymyr Zelenskyj se ukázal být vůči tomu i vůči mírové dohodě s Ruskem odmítavý, Trump znovu nastolil možnost odvolání ukrajinského prezidenta. Zda se USA podaří v této oblasti dosáhnout alespoň některých ze svých cílů, se teprve uvidí.

Vztah mezi Ruskem a Čínou

Význam Trumpovy dohody s Ruskem o naftě sahá daleko za tyto zřejmé aspekty. Souvisí s Trumpovou celkovou strategií omezit čínský vliv – a se zájmem Ruska o snížení své závislosti na Číně.

Kvůli sankcím uvaleným EU, Bidenovou administrativou, Japonskem a dalšími západními zeměmi bylo Rusko silně závislé na hledání alternativních odběratelů pro svůj export ropy a plynu. Kromě Indie byla Čína hlavním zdrojem těchto odběratelů. Čínské vedení se však nechovalo jako „přítel“, ale spíše zneužívalo ruské svízelné situace k drastickému snížení cen – a k tomu, aby Rusko stále více odsouvalo do role druhořadé, podřízené mocnosti.

Ruské vedení na to nezapomnělo. A Peking se také projevil jako neloajální ohledně války na Ukrajině. Čína sice Rusko neodsoudila, ale také mu neposkytla žádnou skutečnou podporu. Částečně se podvolila tlaku západních sankcí, stáhla se z energetického projektu s Ruskem a její čínsky ovládané banky BRICS dodržují západní omezení. Čína navíc nadále dodává Ukrajině optická vlákna, drony a náhradní díly nezbytné pro válku.

Geopolitická strategie USA

Rusko chce zabránit nadměrné závislosti na tomto neloajálním spojenci. USA pod Trumpem zase chtějí Číně, svému hlavnímu geopolitickému rivalovi, co nejvíce ztížit přístup k ruským surovinám. To je součástí strategie omezování čínského vlivu, kterou USA pod Trumpem prosazují v čele s Elbridgem Colbym, náměstkem ministra války.

USA pod Trumpovým vedením se v žádném případě nechystají k vojenské konfrontaci s Čínou (jako to udělali globalisté v EU a američtí demokraté s Ruskem). Jsou ochotny s Čínou spolupracovat, ale chtějí jednat z pozice síly. A jelikož Čína zaujímá dominantní postavení na stále důležitějším trhu s prvky vzácných zemin, snaží se jí USA čelit, alespoň v oblasti globálních energetických trhů.

To zahrnuje na jedné straně kontrolu nad zásobami ropy a plynu a na straně druhé kontrolu nad energetickými trasami. A za pouhý rok a půl Trumpova administrativa v těchto oblastech již dosáhla velkého. Panamský průplav byl vyrván Číně a nyní je opět pod vlivem USA. Čína byla také vytlačena z Venezuely a ropa této země se dostala pod kontrolu USA.

Celkově v Latinské Americe získává na síle stále více proamerických pravicových vlád, brzy možná i v Brazílii, kde byl čínský vliv doposud značný ( geopolitický význam brazilských voleb jsme analyzovali zde ). A konečně, Trump nedávno upevnil americkou nadvládu nad bohatými přírodními zdroji Grónska.

Situace v Perském zálivu

Prostřednictvím války s Íránem a blokády vývozu íránské ropy ze strany amerického námořnictva zasazují USA Číně další ránu. Většina íránské ropy putovala do Číny. USA navíc nyní kontrolují také vývoz ze států Perského zálivu – a mohou využít slabosti Kataru, Kuvajtu a Saúdské Arábie k získání politických ústupků.

Indie, spojenec Izraele s dobrými vztahy s USA i Ruskem, je i nadále dobře zásobená. Na jedné straně dostává ropu z Ruska, na druhé straně stále více využívá přístavy východně od Hormuzského průlivu (zejména terminál ve Fudžajře v SAE) a konečně Indie také dováží ropu z Venezuely a samotných USA.

Teheránský mulláhský režim je nyní zbaven svých nejzákladnějších zdrojů příjmů a nachází se na pokraji kolapsu. USA v současné době nemají zájem na obnovení nepřátelských akcí a místo toho sledují rozpad režimu (viz také zde ).

Je však docela možné, že ekonomicky zahnaní mulláhové budou usilovat o obnovenou eskalaci před nadcházejícími volbami v Izraeli a USA. Ti se však již dlouho neodvážili k přímému útoku na nenáviděný židovský stát. Na rozdíl od Trumpa by se izraelská vláda pravděpodobně nebránila dalším vojenským úderům proti mulláhům – a na íránské rakety by reagovala odpovídajícím způsobem.

Geopolitické důsledky

Geopolitické úspěchy americké vlády v Americe a Perském zálivu by nyní mohly být následovány sblížením s Ruskem. Trump o to pravděpodobně usiluje od svého nástupu do úřadu, ale toto úsilí podkopává EU, Velká Británie a následně Ukrajina. A ruské vedení je jistě opatrné ohledně míry, do jaké lze USA důvěřovat (zejména pokud se demokraté vrátí).

V každém případě by skutečná dohoda mezi USA a Ruskem byla geopolitickým milníkem. Trumpův cíl ​​donutit Čínu k výhodné dohodě by se stal dosažitelným. Čína by se pravděpodobně musela držet od Ameriky dál. A výměnou za prvky vzácných zemin jako palivo by se dala dohoda uzavřít.

Je třeba mít na paměti i novou bezpečnostní strategii USA, kterou americká vláda přijala začátkem prosince 2025. Mezi její klíčové prvky patří: zaměření na americkou bezpečnost, reindustrializace, sblížení s Ruskem, deeskalace s Čínou a kritika evropských elit ( podrobnosti viz moje analýza zde ).

Americká dohoda by byla také masivní ranou pro globalisty, zejména v EU a Londýně, kteří v posledních letech vedou k eskalaci s Ruskem. Taková dohoda by také podpořila normalizaci vztahů mezi Ruskem a Izraelem. V konečném důsledku by se mohly sjednotit antiglobalistické vlastenecké póly – konkrétně Rusko, Trumpovské USA, Jižní Amerika, Indie a Izrael – a tím by se stále více oslabil globalistický tábor (EU, Spojené království, Čína, Muslimské bratrstvo, Kanada).

Analýza od Erica Angerera