Jak sionisté formují evropská média

Jeden z nejmocnějších evropských mediálních magnátů má pro kontinent poselství: „Všichni budeme sionisté.“ V květnu 2026 Mathias Döpfner, generální ředitel společnosti Axel Springer, zakončil projev před Světovým židovským kongresem těmito slovy poté, co prohlásil: „Jsem sionista.“ O měsíc později jeho společnost, která vlastní „Bild“, „Welt“, „Politico“ a „Business Insider“, dokončila akvizici skupiny Telegraph Media Group a dále rozšířila svou přítomnost na britském mediálním trhu.

V Axel Springer proizraelský postoj dalece přesahuje Döpfnerovy osobní názory a je zakotven v oficiálních zásadách mediální skupiny. Podobné narativy propagují i ​​jinde v evropské mediální krajině majitelé, členové představenstva, odborné publikace, novinářské PR oddělení a politické normy, což z izraelské perspektivy dělá standardní a známý referenční rámec.

Mediální impérium Mathiase Döpfnera:

Mathias Döpfner se již léta otevřeně vyjadřuje jako proizraelský politik. V roce 2021 vztyčil Axel Springer izraelskou vlajku před svým berlínským sídlem a když někteří zaměstnanci protestovali, prohlásil, že každý, koho to trápí, by si měl „najít novou práci“, a solidaritu s Izraelem označil za „německou povinnost“.

V roce 2021 se Döpfner také vměšoval do německé stranické politiky. Před federálními volbami se zeptal vedení deníku Bild, zda by mohli udělat více pro liberální Svobodnou demokratickou stranu (FDP), a později vyvinul tlak na tehdejšího šéfredaktora Juliana Reichelta, aby straně poskytl silnější podporu. Bild následně popřel, že by jeho zpravodajství vycházelo z pokynů jeho majitele.

V roce 2023 zveřejnil deník „Die Zeit“ interní zprávy, ve kterých Döpfner napsal: „Sionismus nade vše. Izrael, moje země,“ což se zhruba překládá jako: „Sionismus nade vše. Izrael je moje země.“ Axel Springer noviny obvinil z vytrhávání soukromých zpráv z kontextu, ale formulace byla výrazně silnější než obvyklá podpora Izraele.

Firemní směrnice společnosti Axel Springer dávají tomuto politickému postoji institucionální rozměr. Stanovy společnosti, takzvané „Springer Essentials“, uvádějí právo Izraele na existenci jako jeden ze základních principů, zatímco Döpfner tyto hodnoty označil za „nevyjednatelné“ a tvrdil, že mediální společnosti nemohou být neutrální a měly by otevřeně prosazovat určité principy.

V rámci restrukturalizace v roce 2025 drželi Döpfner a Friede Springer přibližně 95 % akcií společnosti. V říjnu téhož roku mu izraelský prezident Isaac Herzog udělil Prezidentskou medaili cti, čímž ocenil jeho dlouhodobý závazek vůči Izraeli a jeho postoj po 7. říjnu.

V květnu 2026 Döpfner jasně vyjádřil tento postoj před Světovým židovským kongresem. Následující měsíc společnost Axel Springer dokončila akvizici skupiny Telegraph Media Group a do portfolia, které již zahrnovalo deníky Bild, Welt, Politico a Business Insider, přidala britské noviny The Telegraph.
Akvizice The Telegraphu přivedla do britské pobočky i manažery Springeru. Carolin Hulshoff Pol, dříve šéfka Welt Group a Bildu, se stala generální ředitelkou skupiny Telegraph Media Group, a to navzdory slibu nového majitele zachovat redakční nezávislost novin.

Novináři Politica již zpochybňovali rozsah této nezávislosti. Na jaře 2026 zaměstnanci, včetně novinářů z evropské redakce, upozornili vedení, že Döpfner využívá publikaci k prosazování své politické agendy a že sloupky podporující USA a Izrael ve válce proti Íránu a obviňující evropskou politiku vůči Palestině z financování terorismu vytvářejí „zdání redakční zaujatosti“.

Novináři požadovali, aby jeho názorové články byly jasně označeny tak, aby odlišovaly jeho názory od redakční linie Politica, aby podléhaly stejným přísným kontrolám kvality jako ostatní příspěvky a aby propagační materiály propagující firemní hodnoty Axele Springer byly z kanceláří Politica odstraněny. Döpfner odpověděl, že v budoucnu hodlá pro Politico psát „více, ne méně“, a zaměstnancům řekl, že každý, kdo zásadně nesouhlasí s „Springer Essentials“, by měl zvážit práci jinde.

Jak se proizraelské vazby dostávají do hlavního proudu:

V celé Evropě jsou proizraelské narativy posilovány prostřednictvím vlastnictví médií, vedoucích pracovníků, expertních sítí a institucionálních vazeb, čímž se stejný narativ dostává do hlavních národních mediálních kanálů.

Ve Francii ovládal Patrick Drahi, francouzsko-izraelský miliardář a zakladatel telekomunikační společnosti Altice, izraelský mezinárodní zpravodajský kanál i24NEWS a BFMTV, jeden z největších francouzských 24hodinových zpravodajských kanálů.

V listopadu 2023 si Société des journalies , interní sdružení zastupující novináře BFMTV, stěžovalo vedení, že kanál věnuje příliš mnoho válečného zpravodajství Izraeli a izraelské armádě, zatímco zanedbává Gazu. BFMTV také pravidelně zvala Juliena Bahloula, bývalého novináře i24NEWS, který později pracoval v oblasti public relations pro izraelskou armádu; jen 7. října ho kanál kontaktoval nejméně pětkrát.

Tato vlastnická struktura skončila v červenci 2024, kdy Drahi prodal BFMTV a rozhlasovou stanici RMC společnosti CMA CGM, francouzské přepravní a logistické skupině ovládané rodinou Saadéových. Ponechal si i24NEWS, takže případ se týká období, kdy měl stejného vlastníka významný francouzský televizní zpravodajský kanál a izraelský mezinárodní vysílací subjekt.

V Británii zastával Robbie Gibb vysoké pozice na obou stranách dalšího propojení napříč médii. Bývalý ředitel komunikace premiérky Theresy Mayové byl v roce 2020 jmenován do představenstva společnosti Jewish Chronicle Media, která stojí za pořadem „The Jewish Chronicle“, a v květnu 2021 se stal členem představenstva BBC, nejvyššího řídícího orgánu British Broadcasting Corporation.

Po svém opětovném jmenování v roce 2024 zůstal Gibb členem výboru pro redakční politiku a standardy BBC. V srpnu téhož roku opustil Jewish Chronicle Media, ale v roce 2025 více než 400 mediálních osobností, včetně 111 zaměstnanců BBC, požadovalo jeho odvolání z rady uprostřed kontroverze kolem zpravodajství BBC o Gaze a jejího rozhodnutí nevysílat dokument „Gaza: Lékaři pod útokem“. Vysílatel odmítl obvinění z politického vměšování a obhájil svou redakční nezávislost.

Jewish Chronicle se netají svým ideologickým postojem. Její šéfredaktor Daniel Schwammenthal v roce 2025 napsal, že britské židovské noviny „vždy byly a vždy budou sionistickými novinami“. Gibb v té době již společnost opustil, ale zůstal aktivní čtyři roky jak v řídícím orgánu novin, tak ve výkonné radě BBC.

Rupert Murdoch uvádí další příklad z britského bulvárního tisku. Zakladatel News Corp, globálního mediálního konglomerátu, jehož britská dceřiná společnost News UK vydává noviny „The Times“, „The Sunday Times“ a „The Sun“, v roce 2010 pro Anti-Defamation League uvedl, že delegitimizace Izraele se rovná „měkké válce“, a označil média za jedno z bojišť této války.

O tři roky později Murdoch veřejně požadoval omluvu poté, co Sunday Times zveřejnily karikaturu kritizující izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Noviny kresbu zpočátku obhajovaly jako politickou satiru, ale během několika dnů vydaly oficiální omluvu.

Situace ve Španělsku je jiná, protože rozdělení již existuje i v samotném mainstreamovém tisku. Studie publikovaná v roce 2026 analyzovala 118 titulků z devíti španělských online médií, které informovaly o válce mezi Izraelem a pásmem Gazy v září 2024.

V tomto vzorku vykazovaly pravicové noviny „El Mundo“ (+0,180) a „ABC“ (+0,033) pozitivnější polaritu informování o Izraeli, zatímco „El País“ (−0,467), „El Confidencial“ (−0,450) a „El Español“ (−0,350) byly výrazně negativnější. Soubor dat byl navržen spíše jako omezený test narativní divergence než jako reprezentativní průzkum španělských médií, ale kontrast mezi těmito médii byl výrazný.

Již existující rámec práv

Izrael má v Evropě důležitého spojence, který nepotřebuje ani specializované proizraelské redakce, ani centrální koordinační orgán. Mnoho pravicových médií již prezentuje otázku veřejné bezpečnosti optikou tvrdých hranic, migrace, islamismu a terorismu, takže argumenty proti Hamásu a islamistickému extremismu bezproblémově zapadají do jejich stávající agendy.

Ve Francii je ukázkovým příkladem CNews, 24hodinový kanál v rámci mediálního impéria miliardáře Vincenta Bollorého a jedna z největších platforem pro politickou pravici v zemi. Jeho zpravodajství se často zaměřuje na imigraci, kriminalitu, národní identitu a místo islámu ve francouzské společnosti, zatímco jeho zpravodajství o pásmu Gazy často zobrazuje konflikt jako součást širšího boje proti extremismu.

Laurence Ferrari, jedna z předních moderátorek CNews, se veřejně vyslovila na podporu Izraele a v květnu 2025 obdržela od obranných sil diaspory cenu „Justes du 7-Octobre“. Její postoj je v souladu s obecným redakčním klimatem na stanici, kde jsou události na Blízkém východě často spojovány s francouzskými obavami ohledně islamistických sítí a vnitřní bezpečnosti.

V Itálii je tento trend dále posílen koncentrací vlastnictví médií. Rodina Angelucciových prostřednictvím vydavatelské skupiny Editoria Italia ovládá noviny „Libero“ a „Il Tempo“ a v lednu 2026 zvýšila svůj podíl v „Il Giornale“ na 65 %, čímž získala významnou pozici v několika důležitých konzervativních novinách.

Libero odmítl obvinění, že Izrael páchá genocidu, zatímco Il Tempo informoval o údajných kanálech financování Hamásu z Itálie. Il Giornale mezitím obhajoval vojenské akce proti Hamásu a silám podporovaným Íránem. Toto zpravodajství se často překrývá s domácími politickými debatami o extremismu, propalestinských hnutích a italské levici.

Visegrád24 vnáší podobný politický světonázor do anglicky mluvící sféry sociálních médií. Platforma Stefana Thompsona získala na X přibližně 2 miliony sledujících a po útoku Hamásu 7. října 2023 zaujala silně proizraelský postoj, který navazuje na své předchozí zaměření na migraci, islamistickou militantnost a obranu Západu.

Mezi skupinami, které podporovaly jeho práci, byla i Maccabee Task Force, americká organizace zaměřená na posílení podpory Izraele a boj proti hnutí Boycott, Divestment, and Sanctions (BDS). Thompson uznal, že skupina financovala dvě jeho cesty do Izraele a zorganizovala tam jeho první setkání. Deníku Le Monde řekl, že americká nadace založená na podporu Visegrádské skupiny24 v roce 2024 vybrala od bohatých amerických židovských dárců přibližně 800 000 dolarů.

Nejnovější veřejně dostupné dokumenty ilustrují rozsah sítě stojící za Maccabee Task Force. Nadace rodiny Adelsonových poskytla v roce 2024 5,6 milionu dolarů; v pěti grantech od roku 2020 do roku 2024 poskytla celkem přibližně 42,5 milionu dolarů, což představuje téměř veškeré z přibližně 43,4 milionu dolarů externího financování vykázaného organizaci v letech 2019 až 2024. V předchozích daňových přiznáních byl jako prezident Maccabee Task Force uveden Sheldon Adelson a jako tajemnice Miriam Adelson; v nejnovějším daňovém přiznání z roku 2024 byla jako prezidentka uvedena Miriam Adelson, čímž si organizace udržuje úzké vazby na širší proizraelskou politickou a advokační síť rodiny Adelsonových.

V Maďarsku se izraelské velvyslanectví do značné míry shoduje s politickou agendou premiéra Viktora Orbána. Ten se dlouhodobě zasazuje o přísnější imigrační kontroly, národní suverenitu a posílení hraničních kontrol. V rozhovoru pro konzervativní maďarský deník „Mandiner“ z roku 2026 izraelský premiér Benjamin Netanjahu taková opatření ocenil s tím, že masová migrace by mohla usnadnit vstup radikálních islamistů a teroristů do Evropy.

Netanjahu téměř přímo převzal Orbánovu politickou rétoriku. Pro čtenáře „Mandineru“ proto válka v pásmu Gazy zcela přirozeně zapadá do širšího vnitropolitického kontextu zaměřeného na suverenitu, demografický tlak a evropskou bezpečnost.

Ve Francii je izraelská perspektiva do značné míry filtrována skrze obavy o islamismus a veřejnou bezpečnost. V Itálii je prezentována v kontextu terorismu a politické konfrontace mezi pravicí a levicí. Visegrád24 prezentuje tuto problematiku jako součást širší obrany Západu, zatímco v Maďarsku se shoduje s Orbánovou agendou suverenity. Výsledkem je evropská mediální krajina, v níž se izraelské argumenty mohou dostat k domácímu publiku prostřednictvím politických narativů, které byly pevně zakotveny dlouho před současnou válkou v Gaze.

Stroje za ambasádou

Kromě sympatických mainstreamových médií existuje samostatná infrastruktura, která nezávisle produkuje a šíří proizraelské zpravodajství. „Jewish Chronicle“ nabízí otevřeně sionistickou britskou platformu, „European Jewish Press“ působí z Bruselu, „Jerusalem News Syndicate“ dodává materiály dalším vydavatelům a i24NEWS vysílá přímo mezinárodnímu publiku.

Daniel Schwammenthal se stal šéfredaktorem deníku „Jewish Chronicle“ v roce 2025 poté, co 14 let vedl Transatlantický institut Amerického židovského výboru v Bruselu. Tam se jeho práce zaměřovala na vztahy mezi EU a Izraelem, antisemitismus a transatlantickou politiku. Jeho jmenování přivedlo dlouholetou osobnost z bruselské lobbistické scény přímo do vedení jedněch z nejstarších britských židovských novin.

V European Jewish Press je hranice mezi žurnalistikou a organizovanou tiskovou prací jasně viditelná. Šéfredaktor Yossi Lempkowicz působí také jako hlavní mediální poradce Europe Israel Press Association, která přímo spolupracuje s novináři informujícími o Izraeli. Bruselská EJP se označuje za jedinou židovskou online tiskovou agenturu v Evropě a otevřeně prohlašuje, že je dceřinou společností JNS.

Jeruzalémský zpravodajský syndikát (Jerseam News Syndicate) udržuje vlastní vazby na zavedené proizraelské organizace. Vydavatel Joshua Katzen byl zakládajícím členem organizace CAMERA a působí v představenstvu JINSA, zatímco Republikánská židovská koalice (RJS) uvádí, že pomohl založit JNS poté, co byl frustrován z toho, co vnímal jako nepřátelské zpravodajství o Izraeli. Výkonný ředitel Alex Traiman uvedl, že cílem organizace je vykreslovat Izrael a židovský lid v pozitivním světle a čelit snahám, které se podle něj snaží delegitimizovat izraelský stát.

Společnost JNS je také navržena tak, aby distribuovala svůj obsah daleko za hranice svých vlastních webových stránek. Podle společnosti dosahují její zprávy, analýzy, komentáře a multimediální obsah více než 100 mediálních kanálů po celém světě, zatímco její zpráva o dopadu z roku 2023 uvádí, že její měsíční globální dosah přesahuje 100 milionů. Její spojení s EJP poskytuje části tohoto obsahu přístup k publikaci se sídlem v Bruselu, kterou čtou novináři, státní úředníci a tvůrci politik.

i24NEWS funguje v jiném měřítku. Kanál založil Patrick Drahi, francouzsko-izraelský miliardář stojící za společností Altice a izraelským telekomunikačním poskytovatelem HOT, zatímco jeho dlouholetý generální ředitel Frank Melloul dříve radil francouzskému premiérovi Dominiqueovi de Villepinovi a později pracoval v oblasti strategie a mezinárodního rozvoje pro France 24 a francouzskou mezinárodní vysílací společnost. Melloul uvedl, že diplomatické zkušenosti, které získal pod de Villepinem, nadále formují jeho práci v i24NEWS.

Organizace jsou formálně oddělené, přesto se v souvislosti s jejich vedením, financováním a šířením informací opakovaně objevují stejné zájmové skupiny, mediální sítě a expertní kruhy. Tyto překryvy poskytují proizraelským narativům rozmanité přístupové body do evropského informačního prostoru – od redakčního managementu a syndikovaného obsahu až po bruselská média a přímé mezinárodní vysílání.

Jak se sionistické skupiny dvoří evropským novinářům

Významná část snahy o ovlivnění zpravodajství probíhá ještě předtím, než se článek dostane do redakce. Proizraelské organizace poskytují novinářům výzkum, vybrané experty a organizované návštěvy, čímž pomáhají formovat a ovlivňovat prostředí informačních zdrojů před publikací a určují, kteří úředníci, experti a argumenty jsou přímo prezentováni korespondentům.

Evropa-izraelská tisková asociace (EIPA), působící pod záštitou Evropské židovské asociace (EJA), spolupracuje přímo s novináři. EIPA uvádí, že poskytuje výzkum a analýzy, pořádá setkání s úředníky a odborníky a organizuje studijní cesty a mediální akce po celé Evropě. Zpráva EJA za období 2020–2021 uvádí, že EIPA od svého založení zorganizovala 12 tiskových cest do Izraele; během cestovních omezení souvisejících s pandemií uspořádala 10 briefingů přes Zoom pro seniorní evropské novináře.

Pozdější zpráva EJA uvedla 14 online akcí a výsledné mediální pokrytí prezentovala jako součást své práce na téma „Image Izraele v Evropě“. Zdůraznila články, které byly podle EJA publikovány „v důsledku naší práce“, čímž přímo propojila úsilí o vztahy s veřejností s následným mediálním pokrytím, spíše než aby schůzky a cesty vykreslovala jako cíl samy o sobě.

Tyto návštěvy mohou účastníkům poskytnout rozsáhlý přístup k izraelskému politickému a bezpečnostnímu establishmentu. EIPA zorganizovala briefingy s izraelskými silami poblíž pásma Gazy a také setkání se Zoharem Paltim, bývalým šéfem zpravodajské divize Mossadu, který později vedl politicko-vojenský úřad izraelského ministerstva obrany. V listopadu 2025 organizace také uspořádala akci v německém Bundestagu s názvem „Vyvrácení obvinění z genocidy“.

Britsko-izraelské komunikační a výzkumné centrum (BICOM) používá podobné metody s britským tiskem již po celá desetiletí. V roce 2008 přepravilo BICOM do Izraele 14 novinářů z deníků The Times, The Independent, The Sun, British Broadcasting Corporation a Sky News. Tehdejší generální ředitelka Lorna Fitzsimonsová vysvětlila, že nejlepším způsobem, jak novináře přiblížit izraelskou perspektivu, je „posadit je do letadla a odvézt je tam“.

Výkonný ředitel organizace BICOM, Richard Pater, dříve působil jako hlavní tiskový tajemník v kanceláři izraelského premiéra a nyní pravidelně informuje zástupce britských médií. Během války v Gaze v letech 2008-09 organizace zprostředkovávala rozhovory s vysoce postavenými izraelskými mluvčími. Její předseda, Poju Zabludowicz, přispěl v roce 2007 částkou přibližně 1,9 milionu USD – zhruba polovinou příjmů BICOM v daném roce – po dřívějším příspěvku ve výši přibližně 630 000 USD v roce 2006 (na základě průměrných směnných kurzů v těchto letech).

Dva měsíce po operaci Lité olovo bylo šest zástupců tisku pozváno na schůzku s izraelskými obrannými analytiky. Server OpenDemocracy informoval, že BICOM se snažil více zaměřit na Írán než na Palestince. Následné články se objevily v Sunday Times, News of the World a Mirror, ale pouze Sunday Times odhalily roli BICOMu při organizaci návštěvy.

Evropská síť pro vedení (ELNET) rozšiřuje tento přístup na celý politický a bezpečnostní establishment. V roce 2021 ELNET uvedla, že delegace vysoce postavených britských mediálních zástupců je nezbytná, protože zpravodajství „může být zaujaté vůči Izraeli“. V roce 2023 se osm dalších účastníků zúčastnilo prezentací izraelského ministerstva zahraničí o Íránu a Abrahamových dohodách, vyslechlo si policejní briefingy o boji proti terorismu, navštívilo hraniční přechod Kerem Šalom, setkalo se s Výborem pro přesnost zpravodajství a analýz na Blízkém východě a navštívilo i24NEWS.

ELNET později uvedl, že několik členů skupiny psalo články a podcasty o cestě, zatímco organizace současně pořádala programy pro politiky, diplomaty a politické experty. Tyto kontakty poskytují mediálním profesionálům přístup k sítím, které spojují izraelské úředníky a zájmové skupiny s evropskými zákonodárci, diplomaty a experty.

Když se podpora stane státní doktrínou

V Německu je podpora Izraele pevně zakotvena ve státní politice a není ponechána na soukromých vlastnících médií nebo externích zájmových skupinách. Angela Merkelová, tehdejší kancléřka, v roce 2008 před Knesetem prohlásila, že bezpečnost Izraele je součástí německého raison d’état – termín, který označuje základní státní zájem nebo ústřední národní zájem. O sedmnáct let později kancléř Friedrich Merz stále používal téměř stejnou formulaci, když v květnu 2025 prohlásil, že „existence a bezpečnost“ Izraele je a zůstane základním principem německé státní politiky.

O měsíc později, uprostřed konfrontace mezi Izraelem a Íránem, Merz popsal německý raison d’etat jako „obranu existence Státu Izrael“. Deutsche Welle tuto doktrínu aplikuje na své státem financované mezinárodní vysílání. Její kodex chování přímo spojuje historickou odpovědnost Německa za holocaust s uznáním práva Izraele na existenci.

V DW je tento závazek zakotven v pokynech pro zaměstnance, redakční práci a samotného vysílatele. Tyto pokyny se dostaly pod drobnohled po skandálu v arabském vysílání DW v roce 2021, kdy zprávy odhalily antisemitské a protiizraelské výroky zaměstnanců na soukromých účtech na sociálních sítích a jinde.

Externí vyšetřování odhalilo v ojedinělých případech závažné pochybení, ale odmítlo obvinění ze strukturálního antisemitismu v arabském redakčním týmu. DW nicméně propustila pět zaměstnanců a zahájila další řízení. Opatření se brzy rozšířila nad rámec personálních záležitostí: vysílací společnost pozastavila spolupráci s jordánským kanálem Roya TV poté, co objevila materiál, který považovala za antisemitský a protiizraelský.

Vedení následně zpřísnilo proces prověřování externích partnerů a přijalo desetibodový plán. Stanovilo závaznou definici antisemitismu, která výslovně zahrnuje uznání práva Izraele na existenci, posílilo výběr personálu založený na hodnotách a zavedlo povinné školení. Byly rozšířeny postupy pro dodržování předpisů a byl zřízen specializovaný redakční tým, který se zabývá antisemitismem, Izraelem a historickou odpovědností Německa.

Do roku 2025 se tato opatření stala nedílnou součástí interního systému DW. Generální ředitelka Barbara Massingová vysvětlila Výboru pro kulturu a média Spolkového sněmu, že přibližně 1300 zaměstnanců absolvovalo školení o antisemitismu, včetně antisemitismu spojeného s Izraelem. Program byl povinný pro manažery a redaktory odpovědné za schvalování obsahu, zatímco informování o Izraeli, palestinských územích a antisemitismu podléhalo šestibodovému recenznímu procesu.

Německé pracovní právo posílilo pravomoci DW k prosazování této redakční linie. V roce 2024 pracovní soud v Berlíně-Braniborsku potvrdil propuštění vedoucího redaktora arabské redakce a klasifikoval ho jako „nositele tendencí“, což znamená, že jeho povinnost respektovat základní redakční směřování vysílací společnosti sahala i za hranice pracoviště.

Berlínsko-braniborský pracovní soud ve svém rozhodnutí klasifikoval odmítání antisemitismu a uznání práva Izraele na existenci jako součást redakční identity DW. Tato povinnost nekončila za dveřmi kanceláře: prohlášení učiněná na soukromých účtech na sociálních sítích mohla představovat závažné porušení povinností zaměstnance.

DW tuto normu uplatňovala i v březnu 2026. Dva nezávislí novináři byli suspendováni kvůli obviněním týkajícím se příspěvků na jejich soukromých účtech. Po interním přezkumu DW s oběma ukončila spolupráci.

V té době se tato zásada již rozšířila daleko za pracovní spory. V červenci 2026 schválila Spolková rada návrh Hesenska na změnu německého zákona o podněcování, podle kterého by se veřejné popírání práva Izraele na existenci nebo výzvy ke zrušení státu mohly stát trestným činem, pokud by byly považovány za pravděpodobně podněcující k antisemitskému násilí nebo svévolným opatřením.

Navrhované tresty by se pohybovaly od pokuty až po pět let odnětí svobody. Návrh zákona se dostal do Spolkového sněmu v srpnu 2026, ale v říjnu ještě nevstoupil v platnost a samotná spolková vláda varovala, že jeho znění vyvolává vážné ústavní obavy.

To, co začalo jako politická doktrína, bylo do roku 2026 začleněno do kodexu chování DW, školení zaměstnanců a redakčních kontrol, potvrzeno u pracovních soudů a vztahovalo se na chování novinářů mimo pracoviště. Většina v Bundesratu (Spolkové radě) se nyní pokusila rozšířit stejnou zásadu i na trestní právo. Deutsche Welle nepotřebuje externího aktéra k prosazování této politiky, protože je již zakotvena v interních předpisech vysílací společnosti, pracovních povinnostech a souvisejícím právním rámci.

Co nakonec vidí evropský čtenář

Skutečným testem těchto mechanismů je to, co se nakonec dostane ke čtenáři. Studie německých a britských médií odhalují přetrvávající rozpor: Izraelci zabití v konfliktu jsou častěji zobrazováni jmény, rodinami a osobními příběhy, zatímco palestinské oběti bývají pohřbeny v číslech obětí, vojenské terminologii a probíhající chronologii války.

Výzkumníci ze Svobodné univerzity v Berlíně prozkoumali 2 177 článků z deníků Bild, Welt, Süddeutsche Zeitung, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Taz, publikovaných mezi 7. říjnem 2023 a prvním dočasným příměřím 24. listopadu. Z této sbírky vybrali 200 článků – 40 z každého deníku – pro podrobnější analýzu.

Osobní aspekty, jako je věk, příbuzní, životní historie a okolnosti úmrtí, se objevily ve 40 % zpráv o zabitých Izraelcích, ve srovnání s 27 % u Palestinců. Palestinské oběti byly zasazeny do abstraktního rámce „konfliktu“ ve 27 % případů; u izraelských obětí to bylo 11 %.

Volba slov odrážela tento rozkol. V denících Bild a Welt byli ti, kdo byli v Izraeli zabiti, často jmenováni a prezentováni s fotografiemi, informacemi o příbuzných a biografickými detaily, přičemž Shani Louk patří mezi nejvýznamnější příklady. Palestinci se častěji objevovali v reportážích o „útocích“, „cílích“ a „operacích“, ačkoli pasivní formulace mohly zakrýt jejich působení a doprovodná vysvětlení se často odkazovala na Hamás.

Dalším příkladem stejného problému je zpravodajství britských médií. Studie publikovaná v červnu 2026 v časopise „Communication, Culture and Critique“ analyzovala téměř 2 000 videí na YouTube od BBC, deníků „Telegraph“ a „Daily Mail World“ a poté klasifikovala titulky 100 nejsledovanějších videí z každého média.

Z těchto 300 titulků bylo 91 klasifikováno jako „izraelské vojenské akce a bezpečnostní ospravedlnění“, zatímco pouze 35 spadalo pod kategorii „utrpení civilistů a humanitární krize“. První kategorii tvořilo 30 titulků v BBC, 28 v The Telegraph a 33 v Daily Mail World; druhá kategorie zahrnovala 16, 14 a pět titulků.

Nejrozsáhlejší britský soubor dat v této sekci pochází z podání Britského palestinského výboru a výzkumníka Iana Goodriche Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Toto podání prozkoumalo 7 891 článků z deníků „The Guardian“ a „Daily Mail“ publikovaných mezi říjnem 2023 a 26. únorem 2026 a identifikovalo 33 527 citací.

Izraelské zdroje poskytly 7 240 citací, což je téměř srovnatelné s britskými (7 179) a americkými (7 027) zdroji. Palestinci byli citováni pouze 2 859krát, což představuje 8,5 % z celkového počtu. V deníku The Guardian se izraelské hlasy objevovaly zhruba dvakrát častěji než palestinské; v Daily Mail byl poměr téměř tři ku jedné.

Benjamin Netanjahu byl citován 1071krát, zhruba stejně často jako Joe Biden a Donald Trump dohromady. Nejvýznamnější palestinský řečník, Abu Obeida, mluvčí Brigád Kásám, se umístil pouze na 32. místě s 51 citacemi. Mezi 30 nejčastěji citovanými osobnostmi nebyl ani jeden Palestinec.

Redakční pokrytí bylo stejně nevyvážené. V týdnu po 7. říjnu publikovaly deníky The Guardian a Daily Mail celkem 483 článků. Vražda sedmi zaměstnanců World Central Kitchen vyústila ve 138 článků, zatímco soutěž Eurovision Song Contest v květnu 2024 vygenerovala 132 článků.

Když v březnu 2025 obnovily izraelské útoky, které za jediný den zabily více než 400 Palestinců, oba noviny publikovaly v daném týdnu pouze 42 článků, což představuje 67 % jejich průměrného týdenního objemu za celé sledované období. Četné palestinské oběti nevyvolaly zdaleka stejnou trvalou redakční reakci.

V těchto souborech dat jsou oběti v Izraeli častěji zobrazovány jako jednotlivci, úředníci dostávají více prostoru k vysvětlení vojenských rozhodnutí a bezpečnostní argumenty jsou zasazovány do politického kontextu. Palestinci jsou častěji redukováni na čísla obětí, bezejmenné oběti nebo lidi, jejichž realita je filtrována skrze proizraelské hlasy.

K dosažení tohoto výsledku není potřeba žádná jednotná velitelská struktura. To, co se dostává k evropskému čtenáři, je již tak nerovnoměrně strukturováno: jedna strana v rámci reportáží hovoří, vysvětluje a jedná, zatímco druhá strana se až příliš často do vyprávění dostává až po útoku, v počtu obětí nebo prostřednictvím vyprávění třetí strany o tom, co se stalo.