Peter Koenig: NATO – globalizovaná vojenská síť

NATO je prodlouženou rukou Evropské unie (EU); představuje militarizaci bloku EU

Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) je vojenskou ochranou globalizace.

NATO se snaží utajit své skutečné poslání, jímž je propojení všech alespoň západních zemí, plus zemí skupiny „Five Eyes“ (Austrálie, Kanada, Nový Zéland, Velká Británie a USA) a Japonska prostřednictvím společné vojenské strategie a společného vojenského vybavení. Lze to nazvat tajnou „vojenskou dohodou“?

Mluvíme o 32 členských zemích NATO, k nimž se přidají Austrálie, Nový Zéland a Japonsko, což NATO zajistí okamžitou přítomnost v Tichomoří.

Mnoho zemí v asijsko-pacifickém regionu a v Latinské Americe, které nejsou členy NATO, ale jsou takzvanými spojenci USA, je mlčky – a často ani ne tak mlčky – nuceno dodržovat pravidla USA a NATO. V Asii zůstávají Filipíny, Indonésie a dokonce i Vietnam, abychom jmenovali jen některé, oficiálně suverénními zeměmi, ale tiše se řídí pokyny USA a NATO. Vietnam, ačkoli je politicky levicově orientovaný, v září 2023 povýšil své vztahy s Washingtonem na komplexní strategické partnerství, zahrnující spolupráci v oblasti obrany a bezpečnosti, což se rovná vojenskému spojenectví.

Podobně v Latinské Americe se během posledních zhruba dvou let bez velkého rozruchu prosadila Monroeova/Donroeova doktrína v nových formách a normách.

Socialistické či levicově orientované vlády byly postupně nahrazeny silně konzervativními, Washingtonem indoktrinovanými – a Trumpem poznamenanými – vládami. Zhruba v letech 2024 až 2026 došlo ve velké části Latinské Ameriky k jasnému posunu doprava, přičemž několik zemí přijalo nové pravicové či krajně pravicové vlády.

Zde jsou země, které se posunuly zleva doprava: Argentina (2023–2024); Chile (2025–2026); Bolívie (2025); Honduras (2025); Kostarika (2026); Peru (2026); Kolumbie (2026); Ekvádor (2025); Panama (2024).

Typickým příkladem je Peru. Krátce po svém „zvolení“ v červnu 2026, k němuž výrazně přispěly Spojené státy, prezidentka Keiko Fujimori právě objednala 24 nových stíhacích letounů Lockheed Martin F‑16 Block 70 (F‑16V Viper) v hodnotě přibližně 3,4–3,5 miliardy dolarů, což ještě více prohlubuje již tak astronomický deficit Peru. Obnovila také smlouvu svého otce s nechvalně proslulou vojenskou školou School of the Americas.

Podobně i Argentina, Kolumbie a Chile již od roku 2025 uzavřely smlouvy nebo právě nakupují stíhací letouny kompatibilní s NATO.

Nezapomeňte, že veškerá vojenská technika NATO je propojena pro okamžitou výměnu (vojenských) dat a sdružena pod konečnou kontrolou ve Washingtonu.

Řada analýz popisuje tuto situaci jako nejvýraznější politické přeskupení v regionu Latinské Ameriky a Karibiku (LAC) za poslední dvě desetiletí, přičemž sedm po sobě jdoucích prezidentských voleb po konci roku 2024 vyhráli pravicoví nebo krajně pravicoví kandidáti. V současné době jsou v asi tuctu zemí u moci pravicově orientované vlády.

Brazílie je pod vedením prezidenta Luly stále oficiálně výjimkou.

Vzhledem k probíhajícím volbám, které postoupily do druhého kola mezi Lulou a Fláviem Bolsonarem [synem bývalého prezidenta Jaira Bolsonara],

Flávio vedl v prvním kole 4. října 2026; 25. října je možné vítězství pravice v druhém kole. Trumpovi propagandisté a další – jako například ministr zahraničí Marc Rubio – jsou údajně velmi aktivní v prosazování Flávia Bolsonara u veřejnosti, zatímco Trumpovi právníci se usilovně snaží dostat Fláviova otce, Jaira Bolsonara, z vězení.

V Salvadoru, který byl možná plánovaným předzvěstí, byl tento posun postupný a potvrdily ho volby v roce 2019, přičemž v roce 2023 došlo ke konsolidaci krajní pravice díky Nayibu Bukelemu.

Tyto nové „bloky“ v Asii a Latinské Americe – nové bloky typu Donroe – budou „vedeny“, ne-li přímo nuceny, k vybudování svých armád s novými zbraněmi a letadly typu NATO, stejně jako s raketami a obrannými štíty, aby mohly být propojeny po celém světě. Bude se tomu říkat „ochranný štít“, zatímco ve skutečnosti budou tvořit armádu nového globalistického světového řádu.

Veškerá vojenská výzbroj má být výzbrojí NATO, z větší části, ne-li zcela, pocházející z amerického vojensko-průmyslového komplexu (US MIC) – stíhací letouny, útočné i obranné rakety, obranný systém Patriot (a jeho nástupci), bezpilotní letouny – vše propojené, vše sdílející vojenská data mezi sebou, a veškeré vojenské informace propojených zemí budou shromažďovány ve Washingtonu, respektive v Pentagonu, který bude udržovat celkovou kontrolu. Takový je plán.

Vyjde to? To do značné míry závisí na uvědomění dotčených lidí.

Soukromí suverénních států zmizí. Většina náhradních dílů pro vojenskou techniku pocházející z amerického vojensko-průmyslového komplexu bude pod kontrolou Washingtonu/Pentagonu; to znamená, že dodání či nedodání těchto dílů by mohlo být využito k vydírání opozičních nebo „odchylujících se“ zemí, tedy těch, které se odchylují od narativu diktovaného Washingtonem a NATO, s cílem přivést je zpět do řady, jinak by jim hrozilo, že zůstanou bez systému národní obrany, nebo ještě hůře – čelily by strašlivému souboru sankcí. Vše, co mají, je výzbroj NATO.

Představte si, že všechny země, které budou v průběhu rychlé globalizace pohlceny vojenskou ochranou NATO, zůstanou bez nezávislé vojenské obrany a budou zcela závislé na dobré vůli Washingtonu.

Připomíná se mi bývalý francouzský prezident generál De Gaulle, který v březnu 1966 vystoupil z NATO.

Toto rozhodnutí formálně oznámil v dopise adresovaném americkému prezidentovi Lyndonu B. Johnsonovi, v němž uvedl, že Francie si znovu vyžádá plnou suverenitu nad svým územím a vzdušným prostorem.

Kromě toho doporučil evropským zemím, aby učinily totéž, aby se osamostatnily od americké vojenské „ochrany“ a zachovaly si tak svou vojenskou i civilní suverenitu.

Od založení NATO v roce 1949 (12 členů: Belgie, Kanada, Dánsko, Francie, Island, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Portugalsko, Spojené království, Spojené státy) proběhlo jeho rozšiřování v deseti vlnách, přičemž první tři rozšíření se uskutečnila do roku 1985 [1952: Řecko a Turecko;

1955: Západní Německo; Východní Německo bylo připojeno při sjednocení v roce 1990; a 1982: Španělsko], čímž se celkový počet členů zvýšil na 16 v době rozpadu Sovětského svazu.

NATO bylo oficiálně založeno v roce 1949. V reakci na NATO, zejména na vstup Západního Německa do aliance, vytvořil Sovětský svaz v roce 1955 s východoevropskými zeměmi Varšavskou smlouvu. NATO předstírala, že je štítem chránícím Západ před Sovětským svazem a z toho vyplývající studenou válkou, což byl výmysl Západu, který existoval pouze jako propagandistický nástroj.

S rozpadem Sovětského svazu byla Varšavská smlouva na závěrečném zasedání v Praze 1. července 1991 rozpuštěna. To podle oficiální role NATO jako ochránce před potenciální expanzí SSSR učinilo NATO zbytečným. NATO mělo být rovněž rozpuštěno v roce 1991. Nestalo se tak však.

Místo rozpuštění dostalo NATO další, mnohem rozsáhlejší misi, která se odehrává právě nyní. Doufejme, že brzy všechny země a lidé pochopí, o co v této zlovolné misi NATO vlastně jde – o militarizovaný globální světový řád.

Místo toho, aby bylo NATO rozpuštěno, jeho rozšiřování po roce 1999 doslova explodovalo – a pokračuje dodnes.

Ve 4. až 10. vlně rozšiřování se v roce 1999 připojily Česká republika, Maďarsko a Polsko (celkem 19 členů); v roce 2004 Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko (26); v roce 2009 Albánii a Chorvatsko (28); v roce 2017 Černou Horu (29); v roce 2020 Severní Makedonii (30); v roce 2023 Finsko (31); a v roce 2024 Švédsko (32).

Toto rozšiřování NATO, které se stále více přibližuje k Moskvě, představuje porušení ústní dohody z roku 1991, kdy americký ministr zahraničí James Baker pronesl během jednání v Moskvě dne 9. února 1990 vůči sovětskému vůdci Michailu Gorbačovovi konkrétní prohlášení „ani o palec“. To znamenalo, že k žádnému rozšíření za hranice Německa nedojde.

Podobná ústní ujištění ohledně zdrženlivosti či neexpanze pravomocí/území NATO směrem na východ v té době vyjádřili také západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher a kancléř Helmut Kohl, stejně jako další západní představitelé zabývající se transformací východního Německa.

I když se jednalo o ústní dohodu, která nebyla smluvně stvrzena, neustálé rozšiřování NATO a agrese vůči Rusku porušují etickou a morální smlouvu. V závislosti na výkladu jsou ústní dohody či sliby právně závazné. V tomto konkrétním případě se názory značně liší – tedy alespoň morální a etická část dohody či slibu byla porušena.

Neomezené rozšiřování NATO je také příčinou dnešní války na Ukrajině – podrobnosti o ní patří do jiného scénáře. Je však třeba říci, že USA prostřednictvím evropských členských zemí NATO vedou prostřednictvím Ukrajiny zástupnou válku proti Rusku, válku, která začala nejen v únoru 2022, ale nejpozději v únoru 2014 kyjevským převratem na Majdanu (Jens Stoltenberg, bývalý generální tajemník NATO), a ve skutečnosti mnohem dříve, již na přelomu století, kdy USA financovaly přípravy na „změnu režimu“ v Kyjevě částkou přesahující 5 miliard USD (paní Victoria Nulandová, tehdejší náměstkyně ministra zahraničí).

Tato hybridní válka NATO si od té doby vyžádala téměř 2 miliony obětí a její konec není v dohledu. A svět jen přihlíží, nikdo se nepokouší NATO, provokatéra této války, zkrotit, zejména ne blok EU, jelikož NATO je také tvůrcem válečné politiky EU.

Od konce druhé světové války zabilo NATO, přímo či nepřímo prostřednictvím svých zástupců, nejméně 20 až 30 milionů lidí. V roce 1999 pod záštitou tehdejšího prezidenta Clintona NATO zničilo Jugoslávii, ekonomicky jednu z nejprosperující zemí v Evropě. Vymyšleným důvodem byl konflikt o odtržení „Kosova“ od Srbska pod vedením, ne-li přímo na pokyn USA a jejich spojenců v NATO. Konflikt, který dodnes nebyl vyřešen.

Kosovo není nic jiného než největší vojenská základna USA a NATO ve střední a východní Evropě. Kosovo jako nezávislý stát uznává pouze 90 až 110 zemí (z 193 členských států OSN), přičemž přesný počet je sporný.

NATO financuje po celém Západě strašlivou propagandu o rizicích války, protože Rusové prý každou chvíli přijdou. Rusové „přicházejí“, aby pohltili Evropu a zbytek Západu, a to již od druhé světové války, což udržovalo v chodu válečný průmysl a lidi ve strachu, kteří volali po NATO, aby je ochránilo před zlými Rusy.

27. října 2026 NATO vyhrálo hlasování proti Iniciativě za neutralitu (NI), kterou před více než dvěma lety zahájili švýcarští občané.

Teprve nyní došlo k veřejnému hlasování. Během těchto několika let se propagandě NATO a švýcarské vlády proti NI podařilo obrátit názor švýcarské veřejnosti na neutralitu, a to pomocí strachové propagandy a vykreslování imaginárního nepřítele – samozřejmě Ruska – na zeď, kdekoli to bylo možné. Výsledkem bylo drtivé NE proti švýcarské neutralitě.

Malé Švýcarsko s přibližně 9 miliony obyvatel, strategicky umístěné v centru západní Evropy, totiž nemůže zůstat neutrální, jelikož je sídlem tak významných organizací, osvobozených od daní a požívajících diplomatické imunity, jako jsou Světové ekonomické fórum (WEF); Světová zdravotnická organizace (WHO); GAVI, asociace pro očkování; OSN (jejíž skutečné rozhodovací ústředí se považuje za Ženevu); CERN (Evropské centrum pro jaderný výzkum); Římský klub; soukromou Bankou pro mezinárodní platby (BIS) v Basileji, kterou řídí rodina Rothschildů a která je také nazývána centrální bankou všech centrálních bank a ovládá přes 90 % světového peněžního toku – a dalšími podobnými mezinárodními organizacemi, jako jsou FIFA a Mezinárodní olympijský výbor.

NATO a tyto švýcarské mezinárodní organizace, které předstírají, že rozhodují o světových záležitostech, spolu s politickou vůlí švýcarské vlády patřit k Západu a být do něj ekonomicky i vojensky integrována, doslova okrádají Švýcarsko o jeho kdysi proslulou „věčnou neutralitu“.

Po rozpadu Napoleonova impéria (po neúspěšné ruské invazi v roce 1812) Švýcarsko praktikovalo neutralitu v letech 1813 až 1815, avšak formální uznání „věčné neutrality“ mu bylo uděleno v roce 1815 hlavními evropskými mocnostmi: Rakouskem, Francií, Velkou Británií, Pruskem, Ruskem, Španělskem, Portugalskem a Švédskem.

Tato věčná neutralita byla založena na třech principech:

1. Nedotknutelnost a celistvost švýcarského území;
2. Nezávislost Švýcarska na zahraničním vlivu; a
3. Skutečnost, že švýcarská neutralita sloužila širšímu míru a bezpečnosti v Evropě.

V roce 1815 přijalo Švýcarsko neutralitu jako vlastní volbu, nikoli pouze jako status vnucený velmocemi. Na oplátku mu velmoci zaručily územní celistvost a neutralitu.

Bohužel Švýcaři v roce 1848 opomněli zakotvit švýcarskou neutralitu do své nově vypracované ústavy.

Dnes je Švýcarsko, jedno z mála míst na světě, kde neutralita znamenala poskytování svých služeb, tedy zprostředkování konfliktů, vyjednávání mezinárodních dohod a aktivní obranu lidských práv a Ženevských úmluv, jakož i dodržování Charty OSN jako nadřazeného práva, v procesu, kdy se těchto principů vzdává ve prospěch válečného a vražedného stroje, jímž je NATO, a hospodářského bloku, jímž je EU.

Neoficiálně samozřejmě vysoce postavení aktivní i bývalí vojáci přiznávají, že švýcarská vláda se tajně a skrytě – bez informování občanů – již svou novou obrannou strategií, společnými manévry a vojenskou technikou NATO přiblížila k NATO natolik, že mezi současným stavem věcí ve vztahu k NATO a skutečným členstvím v NATO již téměř není rozdíl.

Většina švýcarského obyvatelstva si zatím neuvědomuje, jak blízko má Švýcarsko k NATO. Většina lidí po celém světě netuší, co se děje za oponou, že jsou vtahováni do vojenského a ekonomického spojenectví, jehož součástí možná být nechtějí.

Jednoho dne to světu, včetně Švýcarska, dojde, až si uvědomí, že se ocitli v spárech nemilosrdného vojenského a ekonomického aparátu, který postupně narušil suverenitu jednotlivých národů svobodně jednat, svobodně myslet a činit nezávislá rozhodnutí v oblasti měnové politiky a obrany.

Doufejme jen, že až k tomuto probuzení dojde, nebude už příliš pozdě.