Jonathan Cook: Izrael získal „skalp“ Mezinárodního trestního soud

Každý nástupce sesazeného hlavního žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC), který se pokusí potrestat válečné zločiny, si bude až příliš dobře vědom negativní reakce namířené proti Khanovi, jeho předchůdkyni Fatou Bensoudové a precedenčnímu případu Juliana Assangea.

TNejdůležitější otázkou, kterou bychom si měli klást po minulotýdenním odvolání Karima Khana z funkce hlavního žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC) – mezinárodního soudu pro válečné zločiny v Haagu – není to, zda se dopustil „sexuálního pochybení“ vůči jiné zaměstnankyni, označené jako „Sarah“.

O tom lze rozhodnout pouze v rámci soudního řízení – a to, jak si povšimněme, již proběhlo. Vyšetřovací komise prováděla více než rok dlouhé vyšetřování Sarahiných obvinění; tisíce stránek důkazů pak podrobně vyhodnotili tři vyšší soudci.

Ačkoli by to z mediálního pokrytí nebylo patrné, dospěli k závěru, že neexistují žádné důkazy naznačující jakékoli pochybení ze strany Khana, ať už sexuální či jiné povahy.

Zvláštní je, že tento závěr do značné míry potvrdil i mimořádně zdrženlivý „exkluzivní“ rozhovor CNN se Sarah, který byl odvysílán na začátku tohoto měsíce.

Odmítla uvést jakékoli smysluplné podrobnosti o tom, čemu ji Khan údajně vystavil, a známá moderátorka Christiane Amanpour se taktně vyhýbala tomu, aby na ni naléhala s žádostí o jakékoli upřesnění.

Na tom však nezáleží. Účelem rozhovoru pro CNN nikdy nebylo odhalování faktů. Byl koncipován tak, aby poskytl krytí zachovávající tvář v situaci, kdy zcela politický orgán zvaný Shromáždění smluvních států, složený z diplomatických zástupců 125 států, které jsou smluvními stranami Mezinárodního trestního soudu (ICC), zcela ignoroval právní závěry a zbavil Khana funkce.

Paradoxně to bylo právě Shromáždění smluvních států, které jmenovalo soudce, kteří dospěli k závěru, že neexistují žádné důkazy o Khanově pochybení či porušení povinností. Tento nepohodlný rozsudek byl jednoduše zvrácen, a to navzdory tomu, že členové shromáždění nebyli v pozici, aby mohli důkazy sami posoudit.

Neměli bychom zapomínat, že mnoho z těchto států má zájem na oslabení jediného mezinárodního soudu, který může postavit jejich vlastní vysoké úředníky před soud za válečné zločiny.

V květnu 2024 – krátce předtím, než Sarah vznesla svá obvinění – ICC prokázala, že je konečně připravena stíhat západní vůdce za válečné zločiny, a to nejen ty z globálního Jihu nebo z řad oficiálních nepřátel Západu, jako je ruský prezident Vladimir Putin.

Khan vydal zatykač na izraelského premiéra Benjamina Netanjahua a jeho bývalého ministra obrany Yoava Gallanta. Oba jsou obviněni ze zločinů proti lidskosti za to, že vyhladověli obyvatele Gazy prostřednictvím dlouhodobé blokády dodávek potravin, vody a elektřiny.

Kdyby se Netanjahu někdy dostal před soud – a byl shledán vinným, což by se téměř jistě stalo –, mnoho dalších vůdců by mělo pádný důvod se obávat, že by mohli být shledáni vinnými jako další, a to zejména kvůli jejich spoluvině na masovém vyvražďování Palestinců v Gaze ze strany Izraele.

Otázka, na kterou je nyní třeba odpovědět, nezní, zda se Khan dopustil pochybení – to již bylo rozhodnuto na politické, nikoli právní úrovni. Ne, potřebujeme odpověď na stejně politickou, ale mnohem znepokojivější otázku.

„Cui bono?“ Nebo „Komu to prospívá?“

Důkazy se skrývají přímo před očima. Projevují se jak v hluboce zpolitizovaném procesu, který vedl k Khanovu pádu, tak v tom, co tento proces znamená pro budoucnost soudu.

Tajná válka

Khan není prvním hlavním žalobcem Mezinárodního trestního soudu (ICC), který čelí extrémnímu tlaku – a stejně jako v Khanově případě se tento tlak projevil právě v okamžiku, kdy se Khanův předchůdce pokusil postavit Izraeli kvůli jeho válečným zločinům.

Fatou Bensouda čelila „tajné válce“, kterou proti ní vedl Izrael po většinu uplynulého desetiletí, jak vyplývá z vyšetřování deníku The Guardian z května 2024, právě v době, kdy Khan vydal zatykač na Netanjahua.

Zpráva deníku The Guardian zde, zveřejněná téměř tři roky poté, co Bensouda dokončila své devítileté funkční období u ICC, odhalila, že během této doby čelila výhrůžkám vůči sobě i své rodině, odposlechům své komunikace a zastrašující návštěvě ve svém domě.

Nedávno Bensouda tyto informace potvrdila v rozhovoru pro Al Jazeera. Bensouda uvádí, že opakovaně oznamovala izraelskou zastrašovací kampaň nizozemským úřadům, ty však neučinily nic pro vyšetření těchto výhrůžek ani pro její ochranu.

Rovněž uvádí, že určité „úřady“ – jejichž jména neuvádí – ji varovaly, že ve vyšetřování izraelských zločinů zachází příliš daleko a že „by ti mohlo být ublíženo nebo bys mohla být zabita, případně by mohlo být nějakým způsobem ublíženo členům tvé rodiny“.

Kampaň výhrůžek – podněcovaná Yossi Cohenem, tehdejším ředitelem izraelské zpravodajské služby Mossad – se zintenzivnila v době, kdy Bensouda zvažovala, zda zahájit formální vyšetřování izraelských válečných zločinů a zločinů proti lidskosti na nelegálně okupovaných palestinských územích.

Měli bychom si uvědomit, že izraelské zločiny proti palestinskému lidu předcházely – o desítky let – útoku Hamásu ze 7. října 2023. Ve skutečnosti, i když se o tom nemá nikdo zmiňovat, jsou právě dlouhodobé izraelské zločiny spojené s okupací zřejmou příčinou tohoto útoku Hamásu.

Izraelský zdroj sdělil deníku The Guardian, že „cílem Mossadu bylo kompromitovat žalobkyni nebo ji získat jako někoho, kdo by spolupracoval s izraelskými požadavky“ – tedy zastavit vyšetřování Mezinárodního trestního soudu (ICC) ohledně izraelských zločinů. Jiný zdroj připustil, že Cohen jednal na pokyn Netanjahua.

Během jednoho kontaktu údajně Cohen Bensoudové vyhrožoval ve stylu mafie: „Nechcete se zaplést do věcí, které by mohly ohrozit vaši bezpečnost nebo bezpečnost vaší rodiny.“

The Guardian uvedl, že Mossad

„projevil velký zájem o členy rodiny Bensoudové a získal přepisy tajných nahrávek jejího manžela, jak uvedly dva zdroje s přímou znalostí situace. Izraelští představitelé se poté pokusili tento materiál využít k diskreditaci žalobkyně.“

Deník rovněž poznamenal, že mezi vysokými představiteli ICC panovaly obavy, že „Izrael si vybudoval zdroje v rámci žalobního oddělení soudu“ — oddělení, které Khan převezme po Bensoudové.

Cohen byl popsán jako někdo, kdo Bensoudovou „pronásledoval“, a v roce 2018 ji osobně „přepadl“ v hotelovém pokoji v New Yorku. Poté jí opakovaně telefonoval, a to výhružným tónem, který se údajně postupem času stupňoval. Když se Bensoudová Cohena zeptala, jak získal její telefonní číslo, údajně odpověděl: „Zapomněla jste, čím se živím?“

Podle deníku The Guardian:

„Při jedné příležitosti měl Cohen údajně ukázat Bensoudové kopie fotografií jejího manžela, které byly pořízeny tajně, když byl pár na návštěvě v Londýně. Jindy podle zdrojů Cohen naznačil prokurátorce, že rozhodnutí zahájit plnohodnotné vyšetřování by bylo na škodu její kariéře.

V letech 2019 až 2020 Mossad aktivně hledal kompromitující informace o prokurátorce a zajímal se o členy její rodiny.

Špionážní agentura získala množství materiálu, včetně přepisů zjevně zinscenované policejní akce namířené proti jejímu manželovi.“

Izrael tyto materiály využil k rozběhnutí „pomlouvačné kampaně“ proti ní, která se však nakonec ukázala jako neúspěšná.

Soustředěná protiakce

Když se Khan v červnu 2021 ujal funkce hlavního žalobce Mezinárodního trestního soudu (ICC), ukázal se být neochotný navázat tam, kde Bensouda v palestinské kauze skončila. Pravděpodobně si byl až příliš dobře vědom odvetných opatření, která proti ní Izrael podnikl.

Bensouda v prosinci 2019 oznámila, že má důvody k zahájení plnohodnotného trestního vyšetřování obvinění z válečných zločinů v Gaze, na Západním břehu a ve Východním Jeruzalémě.

Vzhledem k koordinované reakci západních států však zahájení vyšetřování odložila. Nejprve požádala o rozhodnutí předběžné komory soudců ICC – pravděpodobně v naději, že jí to poslouží jako jakási pojistka – ohledně toho, zda má soud pravomoc nad okupovanými palestinskými územími.

V únoru 2021 soudci potvrdili to, co bylo již zřejmé. Soud takovou pravomoc měl, protože Palestina byla členem soudu již od roku 2015.

Bensouda odstoupila o několik měsíců později.

Khanovi se tak otevřela cesta k trestnímu stíhání izraelských představitelů za válečné zločiny. Nový hlavní žalobce však – možná pochopitelně – dával jasně najevo, že raději zůstane nečinný.

Nebyl to jen Izrael, kdo se strašlivě bránil tomu, aby byli jeho představitelé souzeni za válečné zločiny. Washington byl touto perspektivou stejně rozhořčen – někdy, jak se zdálo, dokonce více než možností, že by i americkým představitelům mohly hrozit zatykače za zločiny spáchané americkou armádou v Afghánistánu a Iráku.

V letech 2019 a 2020, během prvního prezidentského období Donalda Trumpa, uvalily USA na Bensoudu přísná vízová omezení a finanční sankce. Mike Pompeo, tehdejší americký ministr zahraničí, spojil tyto sankce s palestinským případem: „Je zřejmé, že Mezinárodní trestní soud si Izrael bere na mušku pouze z čistě politických důvodů.“

Khan by se možná vyhnul stíhání Izraele na neurčito, nebýt událostí, které následovaly po 7. říjnu 2023.

Masové vyvražďování palestinských civilistů v Gaze ze strany Izraele, ničení domů a infrastruktury v této enklávě a vyhladovění celého obyvatelstva byly činy natolik zločinně odporné, že agentury OSN, významné organizace na ochranu lidských práv i odborníci na holokaust se brzy shodli na tom, že se jednalo o genocidu.

V květnu 2024 Khan oznámil vydání zatykačů na Netanjahua a Gallanta, stejně jako na tři vůdce Hamásu, kteří byli následně Izraelem zabiti.

Záplava výhrůžek

Krátce předtím, než Khan učinil toto oznámení, zaslalo 12 vysokopostavených amerických senátorů Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) výhružný dopis: „Zaměřte se na Izrael a my se zaměříme na vás.“ Dopis končil slovy: „Byli jste varováni.“

Senátoři popsali suverenitu Izraele a USA jako neoddělitelné a připomněli Khanovi, že Washington prokázal, „jak daleko jsme ochotni zajít, abychom ochránili [naši] suverenitu“.

Zákon z roku 2002, lidově známý jako „Zákon o invazi do Haagu“, opravňuje prezidenta USA „použít všechny nezbytné a přiměřené prostředky“ k dosažení propuštění amerických občanů a jakýchkoli spojenců uvězněných nebo zadržených Mezinárodním trestním soudem. Mezi tyto spojence samozřejmě patří i izraelští představitelé.

Je třeba poznamenat, že takové výhrůžky představují porušení článku 70 Římského statutu.

Po vydání zatykačů následovala lavina podobných výhrůžek – a pravděpodobně i dalších, které dosud nebyly zveřejněny – namířených proti Khanovi a Mezinárodnímu trestnímu soudu.

Britsko-izraelský právník působící v rámci Mezinárodního trestního soudu – o kterém je známo, že má vazby na Netanjahuova právního poradce – varoval Khana, že „tě zničí a zničí i soud“, pokud nebudou zatykače zrušeny. Vyzval Khana, aby „slezl ze stromu“ a případ odložil.

Tehdejší britský ministr zahraničí David Cameron zavolal Khanovi, aby mu sdělil, že pokud Khan neustoupí, Británie přestane soud financovat a odstoupí od Římského statutu, na jehož základě byl Mezinárodní trestní soud založen.

Cameron varoval Khana, že je „na pokraji toho, aby udělal obrovskou chybu“, a naléhal na něj, aby „udělal krok zpět a zvážil situaci“. Dodal, že podání žádosti o zatykače na izraelské představitele je rovnocenné „shodení vodíkové bomby“.

Mezitím Trump vydal výkonný příkaz, kterým uvalil agresivní finanční sankce na Khana a další představitele ICC, včetně několika jejích soudců.

Sám Khan obdržel varování, že izraelský Mossad pokračuje ve svých operacích v Haagu, kde sídlí ICC, s cílem sledovat a kompromitovat vyšetřovatele soudu při shromažďování důkazů proti Izraeli – stejně jako tomu bylo dříve za Bensoudové.

Khan veřejně prohlásil, že odvetné výhrůžky a zastrašování se výslovně zaměřují na členy jeho vlastní rodiny.

Nedotknutelní zločinci

Jaké závěry bychom z toho všeho měli vyvodit?

Zcela stranou otázky, zda jsou Sarahina obvinění ze „sexuálního pochybení“ pravdivá či nikoli, je zřejmé, že Izrael a USA hledají kompromitující informace – a zjevně jsou připraveny si takové informace i vymyslet – o každém hlavnímu žalobci, který se je pokusí přivést k odpovědnosti za jejich zločiny.

Oba naznačily, že jsou připraveny manipulovat s právními a politickými procesy, aby zajistily výsledek, který si přejí: že zůstanou nedotknutelné.

Máme vzor toho, jak to probíhá. Julian Assange, zakladatel webové stránky pro odhalování nekalých praktik WikiLeaks, zveřejnil v roce 2010 podrobnosti o válečných zločinech USA a Velké Británie v Afghánistánu a Iráku. Téměř okamžitě se ocitl zapleten do obvinění ze sexuálních přestupků – v jeho případě ve Švédsku –, která byla podobně zveličována nekritickými západními médii.

Assange čelil dlouholetému věznění v různých formách, zatímco USA a Velká Británie vyvíjely tlak na Švédsko, aby udržovalo v chodu vyšetřování proti němu, které švédští státní zástupci alespoň dvakrát chtěli zastavit pro nedostatek věrohodných důkazů.

Ve skutečnosti USA a Velká Británie nikdy nechtěly, aby byly důkazy prověřeny – zcela jim vyhovovalo trvalé, nevyřešené „vyšetřování“ – právě proto, že věděly, že by pravděpodobně neobstálo při soudním přezkumu.

Cílem bylo jednoduše generovat neustálé titulky o „znásilnění“, udělat z Assangeho vyvrhele, ospravedlnit jeho faktické zmizení z veřejného života, výrazně oslabit WikiLeaks jako platformu pro odhalování nekalých praktik, odvést pozornost od až příliš reálných zločinů spáchaných USA a Británií a připravit půdu pro politický inscenovaný proces s cílem vydat ho do USA na základě zcela smyšlených obvinění ze „špionáže“.

To se opakovalo i v případě Khana a Mezinárodního trestního soudu (ICC). V Khanově případě byly důkazy prověřeny a shledány nedostatečnými. Právní proces byl tedy nahrazen procesem zjevně politickým.

Khan se stal právním vyvrhelem, britská advokátní komora ho dokonce zbavila práva vykonávat advokátní praxi ve Velké Británii.

ICC byl dále oslaben, přesně tak, jak to Izrael a USA výslovně požadovaly. Marco Rubio, Trumpův ministr zahraničí, nedávno zahájil oficiální kampaň za rozebrání ICC „cihlu po cihle“.

Říká: „Teď [ICC] pocítí následky.“ Následky čeho? Snahy prosazovat mezinárodní právo proti klíčovému státu, který je spojencem USA.

Mezitím se odpovědnost za až příliš reálné zločiny, které Izrael páchá v Gaze, Libanonu a na Západním břehu – a které aktivně podporují západní státy jako USA, Německo a Británie – ještě více odsouvá do pozadí.

S každou cihlou, která chrání ICC a je odstraněna, přibývá jedna cihla k ochranné zdi kolem Netanjahua a izraelského genocidního válečného stroje.

Izrael mezitím sotva skrývá, že stojí za snahou o zničení ICC.

Podle Guye Azriela, diplomatického korespondenta i24 News, izraelský ministr zahraničí Gideon Sa’ar „dohlížel na speciální pracovní skupinu a vyvíjel intenzivní diplomatické úsilí s cílem zajistit Khanovo odvolání z funkce.“

Hillel Neuer, ředitel skupiny United Nations Watch, která obhajuje Izrael, oslavoval to, co nazval „naší kampaní za odvolání“ Khana, a varoval Francescu Albaneseovou, právní expertku OSN pro okupovaná palestinská území: „Jste na řadě.“

Stejně jako Khan i Albaneseová hledala praktické, právní způsoby – nejen rétoriku –, jak přivést Izrael a jeho západní spojence k zodpovědnosti za zločiny v Gaze.

Predátorské státy

MTS tvrdí, že jeho činnost nebude odstraněním Khana nijak ovlivněna a že zatykače na Netanjahua a Gallanta budou i pod novým vedením nadále vymáhány. To se jeví jako pochybné.

Izrael a USA stupňují zastrašování MTS, který nemá k dispozici žádné nástroje – kromě podpory členských států – k prosazení svých rozhodnutí nebo k ochraně před nepřátelstvím bezohledné supervelmoci.

V současné době se soud jeví jako paralyzovaný, což Izraeli umožňuje zamlžovat situaci nekonečnými a šikanózními odvoláními proti zatykačům.

Každý právník, který nastoupí do funkce hlavního žalobce ICC, si bude až příliš dobře vědom osudu, který potkal Khana, a zastrašovací kampaně proti Bensoudové, jakmile se oba pokusili přimět Izrael a jeho západní patrony k zodpovědnosti.

K obnovení tohoto úkolu bude zapotřebí skutečně velmi odvážná osobnost. Khanův nástupce si uvědomí, že při jakékoli další konfrontaci s Izraelem a Washingtonem USA neváhají ICC zničit a tím odstranit jedinou účinnou brzdu proti zločinnosti mocných států.

Je však pravděpodobnější, že Shromáždění smluvních států – politický orgán, který Khana sesadil – bude od jeho nástupce v soukromí vyžadovat ujištění, že nový hlavní žalobce se bude spolehlivě řídit zásadou beztrestnosti Izraele a Západu. Šanci na jmenování má pouze někdo, kdo je méně ochoten vyvolávat rozruch.

To byla nejjasnější zpráva, kterou shromáždění vyslalo, když většina členských států hlasovala pro odstranění Khana. Krátkodobý experiment s vytvořením mechanismu pro prosazování mezinárodního práva skončil. Jsme zpět u zákona džungle.

Stovky tisíc lidí po celém světě – spíš miliony – se nyní ocitnou ještě více vystaveni zločinným činům dravých států. Na rozdíl od Khanova žalobce se však pravděpodobně nikdy nedočkají svého dne u soudu.