Od Velké Indie k nepokojům v Leicesteru. Jak se zrodila nenávist

Tento článek otevírá sérii publikací věnovaných výzkumu života současných pákistánských komunit, jejich kultury, každodenního života i historických procesů, které formovaly dnešní pákistánskou společnost. Projekt vznikl za podpory grantu American Institute for Pakistan Studies a původně byl publikován v polském médiu Wolne Media (https://wolnemedia.net/jak-rodzila-sie-nienawisc-1/).

Dnes se mnoha lidem zdá, že soupeření mezi Indií a Pákistánem existovalo odjakživa. Historie však ukazuje jiný obraz. Ještě před necelými sto lety žili příslušníci různých náboženských komunit vedle sebe, uzavírali smíšená manželství, společně vystupovali proti britské koloniální nadvládě a věřili, že vybudují jeden společný nezávislý stát. Abychom pochopili příčiny dnešních konfliktů a přetrvávajícího napětí, je nutné sledovat, jak se toto soužití krok za krokem rozpadalo.

Jak soukromá společnost ovládla Indii

Ve světových dějinách lze jen stěží najít jinou obchodní společnost, která by disponovala tak rozsáhlými pravomocemi jako Britská Východoindická společnost. Byla založena na počátku 17. století jako obchodní podnik a získala monopol na obchod s Indií. Zpočátku ji zajímaly především vysoce výnosné komodity – koření, textilie a čaj. Brzy se však ukázalo, že mnohem výhodnější než samotný obchod je kontrola území, kde se cenné suroviny produkují. Z obchodní společnosti se tak postupně stala samostatná politická a vojenská síla.

Společnost budovala pevnosti, udržovala vlastní posádky, zasahovala do záležitostí místních knížectví a vybírala daně. V 18. století už její armáda čítala více než 200 000 vojáků, tedy více než ozbrojené síly řady evropských států. Paradoxem bylo, že většinu této armády tvořili samotní Indové sloužící pod velením britských důstojníků. Právě jejich prostřednictvím si Východoindická společnost podmanila podstatnou část indického subkontinentu.

Zlom nastal během sipájského povstání v roce 1857. Příčiny nespokojenosti se hromadily řadu let – diskriminace, omezování tradičních práv i zásahy do náboženského života. Symbolem konfliktu se staly náboje do nových pušek, které měly být podle rozšířených zpráv potaženy hovězím a vepřovým tukem. Vojáci museli při nabíjení náboj roztrhnout zuby. Pro hinduisty to znamenalo znesvěcení posvátné krávy, pro muslimy kontakt s nečistým zvířetem. Po potlačení povstání Londýn odebral Východoindické společnosti politickou moc a správu Indie převzala přímo britská Koruna.

Britský rádž

Od roku 1858 začalo období známé jako Britský rádž. Správa země se více centralizovala, stát investoval do výstavby železnic a telegrafní sítě. Veškeré reformy však sloužily především zájmům Britského impéria. Indické zdroje podporovaly britské hospodářství a koloniální správa se snažila zabránit opakování povstání.

Jedním z hlavních nástrojů se stala politika „rozděl a panuj“. Britská administrativa stále častěji zdůrazňovala rozdíly mezi jednotlivými náboženskými komunitami, aby žádná z nich nezískala dostatečný vliv k ohrožení koloniální moci.

Současně rostl počet vzdělaných Indů, kteří se seznamovali s evropskými politickými myšlenkami a začali si klást otázku: pokud dokážou řídit města, podniky a úřady, proč by nemohli spravovat vlastní stát?

Zrození společného hnutí

Odpovědí bylo založení Indického národního kongresu v roce 1885. Dnes je tato organizace spojována především s bojem za nezávislost a se jménem Mahátmy Gándhího, její původní cíle však byly podstatně umírněnější.

Zakladatelé neusilovali o úplné zpřetrhání vztahů s Britským impériem. Jejich cílem bylo postupně rozšiřovat podíl Indů na správě země a dosáhnout větší autonomie. Kongres navíc nebyl výhradně hinduistickou organizací – od počátku v něm působili představitelé různých náboženství. Britské úřady jej dlouhou dobu považovaly spíše za diskusní klub. S rostoucím národním sebevědomím Indů však jeho význam v politickém životě země rychle sílil.

Muslimská liga

V roce 1906 vznikla samostatná politická organizace – Muslimská liga. Její založení vycházelo z obav z budoucího demokratického uspořádání. V nezávislé Indii totiž měli hinduisté tvořit většinu obyvatelstva a muslimové se obávali ztráty svého politického vlivu.

Hlavním cílem Ligy byla ochrana práv muslimské komunity. Přesto v prvních letech mezi Kongresem a Muslimskou ligou panovaly partnerské vztahy a za hlavního protivníka obě organizace považovaly britskou koloniální správu.

Když hinduisté a muslimové mluvili jedním hlasem

Na počátku 20. století se myšlenka rozdělení Indie zdála téměř nepředstavitelná. Vrcholem spolupráce mezi oběma hlavními politickými silami se stal Lucknowský pakt z roku 1916. Indický národní kongres a Muslimská liga se dohodly na společném programu ústavních reforem a poprvé vystoupily jednotně.

Kongres tehdy podpořil vznik samostatných volebních obvodů pro muslimy, aby jim zajistil odpovídající politické zastoupení. Tento kompromis byl v té době chápán jako způsob, jak zachovat jednotu země. Právě toto období je často považováno za vrchol spolupráce mezi hinduisty a muslimy v moderních dějinách Indie.

Gándhí – muž, který dokázal strhnout miliony

Když se Mohandás Karamčand Gándhí v roce 1915 vrátil z Jižní Afriky, bylo hnutí za nezávislost záležitostí především vzdělaných elit. Gándhí však jeho charakter zásadně změnil.

Neměl k dispozici armádu ani významné finanční prostředky. Odmítal ozbrojený odpor a prosazoval princip satjágrahy – nenásilného odporu založeného na pravdě a občanské neposlušnosti.

Jeho myšlenka byla jednoduchá: impérium nemůže vládnout zemi, pokud s ním miliony lidí přestanou spolupracovat. Vyzýval k bojkotu britského zboží, odmítání placení některých daní i podpoře místních výrobců. Boj za nezávislost tak přestal být záležitostí úzké skupiny politiků a stal se masovým hnutím, do něhož se zapojili rolníci, dělníci i ženy.

Současně Gándhí zdůrazňoval, že budoucí nezávislá Indie musí patřit všem svým obyvatelům bez ohledu na jejich náboženské vyznání.

Amritsar – den, kdy se ztratila důvěra

Dne 13. dubna 1919 se v zahradě Džallianwála Bagh ve městě Amritsar shromáždily tisíce lidí. Někteří protestovali proti represivním zákonům britské správy, jiní přišli oslavit tradiční svátek. Mezi přítomnými byli hinduisté, muslimové i sikhové.

Britský generál Reginald Dyer nechal uzavřít všechny východy z areálu a bez varování na shromážděné dav vystřelil. Oficiální britské údaje uváděly 379 mrtvých, podle indických zdrojů však mohlo zahynout až kolem tisícovky lidí.

Masakr v Amritsaru znamenal zásadní zlom. Pro mnoho Indů definitivně zničil důvěru v britskou koloniální správu. Gándhí dospěl k přesvědčení, že spravedlnosti lze dosáhnout pouze prostřednictvím masové občanské neposlušnosti.

Paradoxně tato tragédie na určitou dobu ještě více sjednotila hinduisty i muslimy, které spojoval společný hněv vůči koloniální moci.

První rozkol: Džinnáh

Muhammad Alí Džinnáh byl po dlouhá léta zastáncem spolupráce mezi náboženskými komunitami. Po událostech v Amritsaru se však jeho názory začaly od Gándhího stále více vzdalovat.

Zatímco Gándhí vyhlásil rozsáhlou kampaň občanské neposlušnosti, Džinnáh se obával, že masové protesty se mohou vymknout kontrole a přerůst v násilí. Byl přesvědčen, že nezávislosti je třeba dosáhnout především prostřednictvím politických jednání a ústavních změn.

V roce 1920 proto opustil Indický národní kongres. Šlo o první vážný rozkol mezi oběma vůdci, přesto Džinnáh tehdy ještě neusiloval o rozdělení Indie.

Druhý rozkol: otázka chalífátu

Po první světové válce vítězné mocnosti jednaly o rozdělení Osmanské říše, čímž bylo ohroženo i postavení chalífátu – instituce, která měla pro mnoho muslimů významný náboženský i symbolický význam.

Gándhí podpořil hnutí na obranu chalífátu v naději, že tím posílí spolupráci mezi hinduisty a muslimy.

Džinnáh však tento krok považoval za chybu. Domníval se, že náboženství by nemělo být spojováno s politickým bojem za nezávislost. Rozdílné pohledy obou politiků se dále prohlubovaly a jejich cesty se začaly definitivně rozcházet.

Když se náboženství vrátilo do ulic

Atmosféra vzájemné důvěry postupně mizela. Ve městech přibývalo střetů mezi náboženskými komunitami, často kvůli náboženským procesím, chrámům nebo sporům o veřejný prostor.

Koloniální správa těmto konfliktům nejenže účinně nezabraňovala, ale často využívala osvědčenou strategii „rozděl a panuj“, která oslabovala společný odpor proti britské nadvládě.

Gándhí i nadále věřil ve společnou budoucnost jednotné Indie. Džinnáh však stále častěji pochyboval, zda se muslimové budou moci cítit bezpečně ve státě, kde budou hinduisté tvořit jasnou většinu obyvatelstva.

Má vždy pravdu většina?

Na konci 20. let se spory již netýkaly samotné nezávislosti, ale podoby budoucího indického státu. Hinduisté tvořili přibližně dvě třetiny obyvatelstva, zatímco muslimové představovali méně než čtvrtinu. Pro Muslimskou ligu to znamenalo, že v demokratickém systému bude o většině zásadních otázek rozhodovat početnější hinduistická většina.

Napětí ještě zesílilo poté, co britská vláda vyslala do Indie Simonovu komisi, která měla navrhnout ústavní reformy. V komisi však nezasedal ani jediný Ind, což vyvolalo rozsáhlé protesty po celé zemi.

Indický národní kongres následně představil vlastní návrh budoucí ústavy, známý jako Néhrúova zpráva. Počítal s vytvořením jednotného indického státu.

Muhammad Alí Džinnáh však návrh označil za nedostatečný. V reakci na něj předložil svých Čtrnáct bodů, v nichž požadoval federální uspořádání země a pevné ústavní záruky pro muslimskou menšinu. Spor už nebyl jen otázkou politických návrhů – stále zřetelněji odrážel rostoucí nedůvěru mezi oběma hlavními politickými tábory.

Pákistán přestal být nepředstavitelnou myšlenkou

Ve 30. letech se postoje obou stran dále vzdalovaly.

Indický národní kongres prosazoval jednotný stát se stejnými právy pro všechny občany bez ohledu na náboženské vyznání. Muslimská liga naopak stále více docházela k závěru, že samotné ústavní záruky nebudou stačit k ochraně muslimské komunity.

V březnu 1940 přijala Muslimská liga na svém sjezdu v Láhauru rezoluci požadující vytvoření samostatných států na územích s muslimskou většinou. Poprvé se tak myšlenka rozdělení Britské Indie stala oficiálním politickým programem.

Džinnáh svůj postoj zdůvodňoval tvrzením, že hinduisté a muslimové představují dva odlišné národy, které mají vlastní historii, kulturu i politické zájmy.

Gándhí naproti tomu považoval rozdělení země za nepřijatelné a varoval, že by mohlo vést k dlouhodobým konfliktům a násilí.

Válka urychlila běh dějin

V září 1939 vstoupila Velká Británie do druhé světové války a bez jakékoli konzultace automaticky zapojila do konfliktu i Indii.

Indický národní kongres proti tomu ostře protestoval. Jeho představitelé upozorňovali na paradox situace: Británie tvrdila, že bojuje za svobodu Evropy, zatímco Indii nadále upírala právo rozhodovat o vlastní budoucnosti.

Tisíce aktivistů byly uvězněny, přesto si britská vláda stále více uvědomovala, že po skončení války nebude schopna Indii udržet jako kolonii.

V roce 1945 už otázka nestála, zda Indie získá nezávislost, ale zda zůstane jednotným státem.

Rozdělení, které se změnilo v katastrofu

V létě roku 1947 ještě miliony lidí netušily, že se během několika dní ocitnou v různých státech.

Dne 14. srpna 1947 vznikl Pákistán. O den později, 15. srpna, vyhlásila nezávislost Indie.

Následovala největší migrace obyvatelstva ve 20. století. Odhaduje se, že své domovy opustilo 14 až 18 milionů lidí. Hinduisté a sikhové odcházeli z území nově vzniklého Pákistánu do Indie, zatímco miliony muslimů putovaly opačným směrem.

Přesuny obyvatel se rychle proměnily v humanitární katastrofu. Kolony uprchlíků byly přepadány ozbrojenými skupinami a vlaky převážející běžence často přijížděly do cílových stanic plné těl zavražděných cestujících.

Počet obětí se podle různých odhadů pohybuje od několika set tisíc až po dva miliony lidí.

Rozdělení Indie nepřineslo konec vzájemného nepřátelství. Naopak otevřelo novou a ještě krvavější kapitolu dějin.

Smrt Gándhího

Ani po rozdělení země násilí neustalo.

Mahátma Gándhí se snažil zastavit spirálu nenávisti. Vyzýval ke smíření mezi komunitami, pořádal modlitební setkání a opakovaně držel hladovky, aby přiměl obě strany ukončit násilnosti.

Radikální hinduističtí nacionalisté však byli přesvědčeni, že vůči muslimům projevuje přílišnou vstřícnost.

Dne 30. ledna 1948 byl Gándhí v Dillí zastřelen Nathuramem Godsem, radikálním hinduistickým nacionalistou.

Muž, který celý svůj život zasvětil boji proti násilí, se nakonec sám stal jeho obětí. Jeho smrt se stala symbolem definitivního konce éry, kdy mnoho lidí ještě věřilo v možnost společné, jednotné Indie.

Britské impérium sice z indického subkontinentu odešlo, důsledky koloniální politiky i nově vytyčených hranic však přetrvaly. Jedním z nejvýbušnějších dědictví rozdělení se stal Kašmír – oblast, která se proměnila v dlouhodobé ohnisko napětí a konfliktů. Právě odtud bude pokračovat další kapitola tohoto příběhu.

Piotr Jastrzebski