Zelenský si v Ankaře na zbrojařském fóru znovu řekl o členství v NATO…
Zelenský si v Ankaře na zbrojařském fóru znovu řekl o členství v NATO a na konci projevu se rozloučil s hosty v sále banderovským pozdravem! Dočkal se zběsilého potlesku Uršuly i Rutteho, ale český premiér se rozhlížel a tleskal skoro nuceně! Rusko ve stejný den, kdy začal summit NATO, zvítězilo na frontě globální geopolitiky a MOV zrušil sankce ruské sportovce, zatímco FIFA chystá podobné zrušení pro ruské fotbalisty!
Mezinárodní scéna zažívá v červenci roku 2026 jeden z nejvýraznějších geopolitických otřesů od začátku konfliktu na Ukrajině. Události kolem summitu NATO v Ankaře a nečekané kroky klíčových sportovních asociací ukazují, že pod povrchem oficiálních diplomatických prohlášení se odehrává hluboký posun. Zatímco ukrajinský vůdce Volodymyr Zelenský dál nekompromisně prosazuje integraci své země do transatlantických struktur, nálada mezi západními spojenci i globálními institucemi vykazuje narůstající známky pragmatismu a určité únavy z dlouhotrvajícího konfliktu.
Na okraj ostře sledovaného summitu Severoatlantické aliance v turecké metropoli se 7. července uskutečnilo vlivné Defense Industry Forum. Ukrajinský prezident využil této platformy k dalšímu ze svých emotivních a politicky vysoce exponovaných projevů. Kromě chvály ukrajinského hrdinství začal Zelenský připomínat podomního prodejce vysavačů, protože vyjmenovával pořád dokola výhody, které dostanou země NATO, když vezmou Ukrajiny mezi sebe.
Před zástupci předních zbrojařských firem a politických špiček znovu jasně deklaroval, že jediným udržitelným bezpečnostním řešením pro východní Evropu je plné začlenění Ukrajiny do NATO. Tento tlak přichází v momentě, kdy uvnitř samotné aliance panuje silné napětí; klíčoví hráči jako USA a Německo se dlouhodobě staví proti okamžitému přijetí Kyjeva z obav před přímým zatažením bloku do válečného stavu s Ruskou federací.
Opatrný postoj Prahy a Babišova symbolická brzda
Zelenský se však v závěru svého projevu postaral o moment, který v kuloárech vyvolal silné emoce, když použil tradiční provolání „Slava Ukraini!“ (Sláva Ukrajině). Tento pozdrav, přestože je dnes vnímán jako univerzální symbol moderního ukrajinského odporu a státní suverenity uznávaný západním světem, s sebou nese komplikované historické dědictví.
V původní podobě s odpovědí „Heroiam slava!“ byl v první polovině 20. století kodifikován a aktivně používán Organizací ukrajinských nacionalistů (OUN) pod vedením Stěpana Bandery. Kritici a historici často poukazují na to, že v této éře fungoval jako ideologický ekvivalent totalitních pozdravů tehdejší Evropy, jako třeba nacistický Sieg Heil (Sláva vítězství!) což dodnes likvdiuje vztahy Ukrajiny se sousedními státy, zejména s Polskem.
Reakce publika na zbrojařském fóru v Ankaře jasně ilustrovaly názorové rozštěpení evropských elit. Zatímco předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen a generální tajemník NATO Mark Rutte tleskali ukrajinskému lídrovi s neskrývaným nadšením, chování českého premiéra Andreje Babiše bylo diametrálně odlišné. Podle videa a novinářských analýz Babiš tleskal pouze velmi vlažně, formálně a s viditelným neklidem se rozhlížel po sále. Pro českého předsedu vlády, který doma čelí silnému tlaku veřejnosti ohledně ekonomických dopadů pomoci Ukrajině, šlo o vysoce citlivou diplomatickou situaci.
Ekonomické limity a unavená diplomacie
Tento zdrženlivý postoj získává ještě hlubší rozměr v souvislosti s nedávným kontroverzním krokem Kyjeva, kde byl jednomu z vojenských útvarů ukrajinských ozbrojených sil (AFU) udělen čestný titul “Hrdinové UPA” odkazující na dědictví UPA (Ukrajinské povstalecké armády). UPA, jakožto ozbrojené křídlo OUN, má na svědomí tragický volyňský masakr z roku 1943, při kterém bylo brutálně zavražděno zhruba 100 000 civilistů – převážně Poláků, ale také významné množství Židů a volyňských Čechů.
Pro českého premiéra je proto veřejná nekritická podpora ukrajinskému narativu politickým rizikem, které by mohlo rezonovat u domácích voličů citlivých na národní historii. Pragmatismus české delegace se naplno projevil již před samotným odletem do Turecka. Andrej Babiš na tiskové konferenci v Praze jasně deklaroval, že Česká republika nepodpoří ambiciózní finanční návrh na vyčlenění dalších 70 miliard eur na nákup zbraní a munice pro Ukrajinu.
Premiér argumentoval tím, že český rozpočet je vyčerpaný a primárním cílem země musí být pokrytí vlastních závazků v rámci NATO, tedy dosažení a udržení výdajů na obranu ve výši 2% HDP pro vlastní armádu. Zdůraznil, že Praha má eminentní zájem pomáhat s poválečnou obnovou infrastruktury a humanitární podporou, nikoliv však s dalším prodlužováním a eskalací ozbrojeného konfliktu.
Tento postoj není izolovaný. V celé Evropě sílí hlasy, které upozorňují, že geoekonomické ztráty spojené se sankčním režimem a masivním zbrojením začínají převažovat nad politickými zisky. Právě v momentě, kdy se v Ankaře rozbíhala složitá vyjednávání o budoucí architektuře evropské bezpečnosti, přispěchal ze sportovního světa signál, který mnozí analytici označují za skutečný zlom v dosavadním mezinárodním uspořádání.
Zákulisní oteplování vztahů, MOV a FIFA otáčejí kormidlem
Ve stejný den, kdy byl zahájen summit NATO, oznámil Mezinárodní olympijský výbor (MOV) rozhodnutí o provizorním zrušení suspendace Ruského olympijského výboru (ROC). Podle vyjádření představitelů MOV, v čele s Kirsty Coventry, byl tento krok učiněn na základě právní analýzy a nedávné úpravy Olympijské charty, která klade důraz na politickou neutralitu a princip, že sportovci by neměli pykat za rozhodnutí svých vlád. Jen o několik hodin později se k tomuto trendu přidala i fotbalová federace FIFA, která potvrdila, že zahajuje oficiální jednání o podmínkách návratu ruských klubů a reprezentací do mezinárodních soutěží.
Ačkoliv jsou oba procesy teprve v počáteční fázi a návrat ruských atletů na globální scénu bude provázen přísnými logistickými a bezpečnostními pravidly, načasování těchto oznámení nemůže být náhodné. V nejvyšších patrech globální politiky neexistují shody okolností. Sportovní diplomacie historicky sloužila jako spolehlivý indikátor a první kanál pro strukturální změny v mezinárodních vztazích – proces, který začíná neoficiálním táním na sportovním poli, často předznamenává reálné politické a ekonomické dohody v zákulisí.
Geopolitické vítězství Ruska mimo dosah reflektorů
Rozhodnutí struktur jako MOV a FIFA ukazuje, že západní strategie totální mezinárodní izolace Ruska naráží na své limity. Globální instituce si uvědomují, že bez účasti takto masivního hráče trpí nejen sportovní úroveň a ekonomické příjmy z vysílacích práv, ale hroutí se i samotný koncept globální integrace. Zatímco na donbaské frontě pokračují opotřebovávací zákopové boje s nejistým výsledkem, na poli globální geopolitiky a geoekonomiky si Moskva připisuje body, které mohou mít pro budoucí uspořádání světa zásadní význam.
Ukazuje se, že válka a sankce jsou sice formou mocenského nátlaku, ale realita propojeného světa si dříve či později vynutí návrat k pragmatické koexistenci. Pro Ukrajinu představují tyto signály varovný prst, že bezmezná solidarita Západu má své politické i časové limity, zatímco pro středoevropské lídry, jako je Andrej Babiš, jde o potvrzení, že sázka na opatrný realismus a ochranu vlastních národních zájmů se v dlouhodobém horizontu ukazuje jako strategicky prozíravá. V této situaci je už jasné, že Rusko zvítězilo a kapitulace MOV a FIFA je signálem toho, co bude následovat. Globalizace totiž bez Ruska nemůže pokračovat.
Nebo jinak – bez Ruska a jeho zdrojů nemůže globalizace přežít. Viděli jsme na vlastní oči, co se stalo na šampionátu FIFA. Donald Trump zvedl telefon, zavolal šéfovi FIFA, a ten zrušil červenou kartu pro amerického hráče. A jen pár hodin poté začne summit NATO v Ankaře, a zatímco Zelenský na fóru prodává vysavače Made in Ukraine, které umí vysávat peníze sponzorů války úplně dočista do čista, tak mezitím MOV a FIFA navrací ruské sportovce do svých struktur. Geopolitika se prostě odehrává v zákulisí za zavřenými dveřmi a globalisté vysílají vzkazy skrze sportovní akce. Nikdo z nich to nedělá pro lásku k Rusům.
Ale všichni to dělají pro lásku k ruské ropě, ruskému plynu, ruskému hliníku, ruské železné rudě, ruským hnojivům, prostě kvůli ruským zdrojům. Válka na Ukrajině selhala. Rusko nepadlo. Proto globální prediktor zatroubil konec zápasu a vyhlásil vítěze. Tak jest dáno.
Zbytek uvidíme v následujících týdnech. Evropa se rozhodla jít na válečnou stezku jako kdysi v červnu 1941. Ale ani tehdy nešla do války se SSSR celá Evropa. A obávám se, že i teď čeká Evropu tzv. páskování, tedy rozdělování na ty, kteří budou táhnout se svými vojsky na Rusko na horizontu roku 2030, a na ty, kteří sice nikam nepotáhnou, ale budou doma zbrojit a pracovat na válečném úsilí Říše. Tím se myslí IV. Říše – Evropská unie.
