Scott Ritter: Kuba by mohla být sousto, které Trump nedokáže překousnout
Nové hrozby a vratké záminky mohou Washington svádět k použití síly, ale jakýkoli útok na ostrov riskuje, že se promění v nákladné fiasko
Vzhledem k tomu, že velká část světové pozornosti je soustředěna na stále nevyřešený konflikt mezi USA a Íránem, může být průměrnému konzumentovi zpráv odpuštěno, kdyby zapomněl, že USA 3. ledna letošního roku zahájily miniinvazi do Venezuely, která si vyžádala smrt desítek lidí, včetně řady kubánských bezpečnostních příslušníků, a zajetí venezuelského prezidenta Nicoláse Madura a jeho manželky.
USA tento krok odůvodnily tím, že Maduro byl v jejich záznamech považován za uprchlíka před spravedlností, jelikož byl dříve obžalován u amerického federálního soudu z obchodování s drogami. Snadnost, s jakou USA zorganizovaly pád Madurova režimu a usnadnily předání moci více než úslužné viceprezidentce Delcy Rodriguezové, pomohla administrativě prezidenta Donalda Trumpa vytvářet auru neporazitelnosti, pokud jde o implementaci toho, co prezident a jeho poradci nazývali „Donroeova doktrína“, jejich verze Monroeovy doktríny z 19. století, která prohlásila západní polokouli za výhradní doménu USA.
O něco málo více než týden později, 11. ledna, zveřejnil prezident Trump na svém účtu Truth Social příspěvek, který se rovnal přímé hrozbě vůči kubánské vládě. „Kuba žila po mnoho let z velkého množství ROpy a PENÍZ z Venezuely,“ napsal prezident a uvedl, že mezi venezuelskou ekonomickou podporou Kuby a kubánskou bezpečnostní podporou Venezuely existuje přímá souvislost. „Venezuela má nyní na ochranu Spojené státy americké, nejsilnější armádu na světě (zdaleka), a my ji budeme chránit. NA KUBU UŽ ŽÁDNÁ ROPA ANI PENÍZE NEPŘIJÍ – NULA! Důrazně doporučuji, aby uzavřeli dohodu, NEŽ BUDE PŘÍLIŠ POZDĚ!“
Prezident poté spustil bouři spekulací na amerických sociálních sítích, když v reakci na vtipný příspěvek zveřejněný koncem předchozího týdne na X, v němž stálo, že „Marco Rubio bude prezidentem Kuby“ , napsal: „Zní mi to dobře!“
Zdálo se, že změna režimu na Kubě je na spadnutí.
O měsíc později se prezident Trump setkal v Bílém domě s izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem, kde bylo rozhodnuto o útoku na Írán. USA a Izrael zahájily 28. února překvapivý útok na Írán, čímž zahájily 37denní kampaň, v níž se USA a Izrael nakonec nepodařilo dosáhnout žádného ze svých deklarovaných vojenských a geopolitických cílů. Írán se tak dostal do pozice, kdy diktoval osud světové ekonomiky kontrolou toku ropy a plynu Hormuzským průlivem.
Invaze na Kubu již nebyla hlavní politikou Trumpovy administrativy.
Téměř přes noc se tento kalkul změnil. 21. května Marco Rubio prohlásil, že Kuba je „jedním z hlavních sponzorů terorismu v celém regionu“. Jeho komentáře přišly ve stejný den, kdy americké ministerstvo spravedlnosti odhalilo obžalobu proti bývalému kubánskému prezidentovi Raúlu Castrovi. Během jediného dne Trumpova administrativa zrekonstruovala cestu k vojenské akci USA proti Kubě, a to v souladu s ospravedlněními pro změnu režimu, která byla seskládana před útokem na Caracas 3. ledna, jenž vedl k zajetí Nicoláse Madura a pádu jeho režimu. Tyto akce se shodovaly s příjezdem americké bojové skupiny letadlových lodí k pobřežím Kuby.
Rubiovo vykreslení Kuby jako státu sponzorujícího terorismus nemá žádnou intelektuální váhu ani faktický základ, a to hned po soustředěném úsilí Bidenovy administrativy o odstranění tohoto označení z Kuby, protože pro takové tvrzení již neexistoval žádný základ. Faktem však je, že podobné nedostatky existovaly i ohledně legality tvrzení USA vznesených proti Nicolasu Madurovi. Trumpova administrativa se však neodvolává na mezinárodní právo, ale spíše na úzký vnitropolitický okruh voličů, kterým by stačil i ten nejchabší právní základ pro akci proti Kubě. Označení za stát sponzorující terorismus má však ještě větší význam, jelikož přímo odráží cestu k vojenské akci, kterou USA vybudovaly v období před rozhodnutím bombardovat Írán v únoru tohoto roku. Ve výsledku Trumpova administrativa připravuje půdu pro vojenskou invazi na Kubu, zavedení ještě přísnější kampaně ekonomického škrcení nebo obojí.
Podnětem k takovému kroku není žádná inherentní hrozba, kterou Kuba a její vláda představují pro USA, ale spíše potřeba Trumpovy administrativy, aby si po trapném neúspěchu s Íránem mohla připsat „vítězství“ do svého žebříčku národní bezpečnosti.
Na obzoru se rýsují volby v polovině volebního období, ačkoli prezident Trump prohlásil, že jeho zahraničněpolitické kroky jsou formulovány a realizovány nezávisle na politických tlacích, které vyvolávají důsledky špatných výsledků Republikánské strany ve volbách. Stručně řečeno, v pravděpodobném případě, že republikáni ztratí kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů, budou zbývající dva roky prezidentova funkčního období vystaveny politické paralýze způsobené nekonečným impeachmentem, který ve srovnání s ním učiní poslední dva roky Trumpova prvního funkčního období, kdy byl vystaven dvěma samostatným impeachmentovým procesům, bledými. Impeachment je však pro Trumpa tím nejmenším problémem – bez odsouzení Senátu je impeachment Trumpem a jeho podporovateli jednoduše ignorován jako politicky motivovaný čin rozhořčených demokratů.
Skutečnou hrozbou pro Trumpa je, pokud republikáni ztratí kontrolu nad Senátem, zejména s tak velkým rozdílem, že by to vedlo k obavám, pro které musí hlasovat nejméně 60 ze 100 senátorů. A právě zde se prezident Trump v otázce Kuby a domácí americké politiky dopouští obrovské chyby. Trump se řídí svým ministrem zahraničí/poradcem pro národní bezpečnost Marcem Rubiem – mužem, který v sobě má celoživotní protikubánskou úzkost, která ovlivňuje jeho světonázor. Rubio i Trump chápou realitu spojenou s floridskou politikou a důležitou roli, kterou hraje velká floridská kubánská diaspora při formování prezidentské politiky. Volby v polovině volebního období však nejsou celostátními volbami. Volby v polovině volebního období obvykle reagují na jiný politický barometr, kde ručičku posouvají místní politické otázky, obecně definované stavem místní ekonomiky. Národní otázky jsou obecně druhořadé a v celkovém schématu věcí kubánský hlas na Floridě nemění národní kalkul při sčítání křesel ve Sněmovně reprezentantů a Senátu v den voleb. Rubio a Trump by navíc udělali dobře, kdyby si prostudovali prezidentskou kampaň z roku 1992, v níž dosavadní prezident George H. W. Bush vstoupil s obrovským náskokem, částečně díky působivému vojenskému vítězství USA nad Irákem během operace Pouštní bouře. Bushův vyzyvatel Bill Clinton se při pokusu o dosažení Bushových zahraničněpolitických výsledků porouchal, což vedlo k tomu, že jeho manažer kampaně James Carvelle nalepil na dveře vedoucí do „válečné místnosti“ kampaně žlutý lístek s nápisem: „Je to o ekonomii, hlupáku!“
Bush slíbil žádné nové daně, a přesto tento slib nesplnil. Hospodářský pokles, který byl výsledkem této chyby, poskytl Clintonovi potřebný impuls k tomu, aby se v listopadu 1992 dostal do pozadí a porazil Bushe.
Prezident Trump čelí ekonomické katastrofě kvůli svému neúspěchu v porážce Íránu a globální energetické krizi, kterou tato porážka způsobila. Pokud si Trump myslí, že dokáže americký lid oklamat, aby zapomněl na hrozné ekonomické důsledky, kterým čelí kvůli jeho chybným krokům na Blízkém východě, když invazí na Kubu a sesadí tam komunistickou vládu, hluboce se mýlí.
To je ekonomika, hlupáku.
Faktem ale je, že Trump a Rubio nemusí být schopni očekávaného vítězství dosáhnout v žádném případě. Kuba není Venezuela a schopnost CIA replikovat Madurovu koupenou zradu mezi venezuelskými politickými, vojenskými a ekonomickými elitami není něco, co by mnoho pozorovatelů Kuby mohlo být v tomto ostrovním státě replikováno. Fulton Armstrong, bývalý důstojník Národní zpravodajské služby pro Latinskou Ameriku, který kdysi pracoval v utajení jako důstojník CIA operující na kubánské půdě, nedávno jménem organizace Veteran Intelligence Professionals for Sanity (VIPS) napsal memorandum, v němž poznamenal, že „USA řízený ‚zhroucení režimu‘ a okupace nebo vnucování vlády dle našeho výběru [na Kubě] selže. Ti samí lidé, kteří nechávají Chevrolety z roku 1957 na silnicích s ramínkem na kabáty, způsobí zkázu proti režimu vnucenému cizinci,“ a dodal: „Nátlak USA vůči Kubě nefunguje už více než šest desetiletí.“
Marco Rubio by sice mohl přesvědčit Donalda Trumpa k invazi na Kubu. Spíše než třešničkou na dortu omlazené zahraniční a národní bezpečnostní politiky, která pomůže udržet vliv Republikánské strany na americký Kongres a tím udrží Trumpovu politiku, domácí i zahraniční, životaschopnou po dobu příštích dvou let, by kubánská invaze s největší pravděpodobností způsobila debakl, který, když se k němu přidá neúspěch v Íránu, jednou provždy znamenal konec Trumpovy éry.
Scott Ritter je bývalý důstojník americké námořní pěchoty a autor knihy „Odzbrojení v době perestrojky: Kontrola zbrojení a konec Sovětského svazu“. V Sovětském svazu sloužil jako inspektor pro implementaci Smlouvy INF, ve štábu generála Schwarzkopfa během války v Perském zálivu a v letech 1991–1998 jako inspektor zbraní OSN.
