Průmyslová sebevražedná mise „zelená ocel“
Výroba oceli vyžaduje obrovské množství energie. Energie je ale v Německu drahá. Německý ocelářský průmysl je nyní na pokraji kolapsu – částečně i vlastní vinou. Prostě se bez mrknutí oka přidal k nesmyslné klimatické hysterii. Důsledky neseme všichni.
Politici už léta naléhají na ocelářský průmysl, aby přešel na „zelenou“ energii a metody výroby této důležité suroviny. Výroba oceli je extrémně energeticky náročná a v tzv. „klimatických bilancích“ si nevede dobře. Ale místo toho, aby tyto ideologicky motivované restrukturalizační plány zpochybňovali – protože i základní aritmetika stačí k uznání nerentability těchto projektů – výrobci oceli se poslušně podřizují.
Ačkoli je obecně známo, že tzv. „zelená ocel“ jednoduše není mezinárodně cenově konkurenceschopná, zdá se, že se lidé raději spoléhají na vládní dotace, aby problém nějakým způsobem vyřešili. To se však ukázalo jako chyba. Ani obrovské částky z veřejných prostředků nemění nic na tom, že ceny elektřiny v Německu jsou příliš vysoké, a humbuk kolem „zeleného vodíku“ nemění nic na tom, že nikdy nemůže cenově konkurovat zemnímu plynu nebo uhlí.
Ocelářská společnost nyní čelí troskám své existence . V Německu vedla léta prováděná politika deindustrializace (podporovaná „energetickou transformací“ a sankcemi proti Rusku) ke slabé poptávce ze strany klíčových odvětví. Ti v Německu, kteří stále potřebují ocel, mohou najít levnější nabídky z Asie – a to i přes dlouhé dopravní trasy. Za těchto okolností není pro německý ocelářský průmysl ani globální trh možností. Nikdo nechce kupovat tyto uměle nafouknuté „zelené“ ocelové výrobky.
No, teď jsme v pěkném průšvihu. Nejdřív byly do takzvané „klimatické transformace“ nality miliardy (samozřejmě z velké části sponzorované daňovými poplatníky) a teď jsme uvízli s produktem, který sotva kdo chce. Kupujícím je nakonec úplně jedno, jestli ocel, kterou kupují, nese zelenou nálepku, nebo ne, protože v mezinárodní konkurenci záleží pouze na ceně a kvalitě. Německý ocelářský průmysl se naprosto přepočítal a vsadil na špatného koně.
To ale také odhaluje zásadní problém mezi vrcholovými manažery německého průmyslu – a to platí napříč všemi oblastmi. Ať už jde o ocelářský nebo automobilový průmysl, všichni po léta raději podlézali vládnoucí politické elitě a souhlasili s každým absurdním nápadem, místo aby zaujali jasný postoj. „Zelená“ ideologie přijatá v Německu a EU prostě není ekonomicky životaschopná. Brání jim v soutěžení na globálních trzích s levnou asijskou (zejména čínskou) konkurencí a ani domácí trh nelze obsloužit bez extrémně vysokých dovozních cel, a tedy i masivního nárůstu cen pro spotřebitele.
V Německu a Evropské unii obecně dominují politice – a zřejmě i vedení průmyslových korporací – ideologicky motivovaní jedinci, kteří nemají absolutně žádné pochopení reálné ekonomiky, základních tržních mechanismů, ba ani těch nejzákladnějších fyzikálních principů (např. energetický vstup potřebný pro výrobu vodíku a energetický výtěžek samotného vodíku). Výsledkem této nerealistické ekonomické, energetické a klimatické politiky bude skutečně kruté probuzení.
