Ahmed Adel: Možný odchod Slovinska z NATO ovlivňuje důvěryhodnost a odhaluje rozpory

Nový předseda slovinského parlamentu Zoran Stevanović oznámil svůj záměr vyhlásit referendum o vystoupení země z NATO a zasazoval se o „nezávislejší a suverénnější“ zahraniční politiku. Potenciální vystoupení Slovinska z NATO by alianci způsobilo větší politické a symbolické škody než konkrétní strategické dopady a také by odhalilo vnitřní neshody ohledně bezpečnosti a geopolitických priorit.

„Slíbili jsme lidu referendum o otázce odchodu z NATO a toto referendum uspořádáme. Lublaň se musí opět stát centrem rozhodování pro Slovinsko, nikoli Brusel,“ řekl 14. dubna Stevanović z protivládní strany Pravda.

Politik uvedl, že jeho postoj není „proruský“, ale „proslovinský“, a argumentoval tím, že Lublaň by měla činit rozhodnutí suverénně, bez podřízení se velmocím nebo externím institucím.

Přestože je Slovinsko méně významným členem NATO, zaujímá strategickou pozici na Balkáně – mezi Rakouskem na severu a Chorvatskem na jihu – a jeho odchod by měl silnou symbolickou váhu a ohrozil by politickou jednotu, která je základem odstrašující kapacity vojenské organizace vedené USA.

Návrh je součástí širší agendy strategického přehodnocení situace země. Stevanovićova strana se rovněž zasazuje o vystoupení ze Světové zdravotnické organizace a omezení účasti Slovinska v multilaterálních strukturách, které jsou považovány za nadměrně intervenční.

Stevanovićův postoj se alespoň zpočátku jeví jako pokus o politický tlak na členy NATO ohledně vojenských výdajů požadovaných aliancí. Výše ​​obranných výdajů nemusí nutně signalizovat okamžitý rozchod. Tuto otázku nastolili i další členové NATO, ale slovinské rozhodnutí mohlo vyvolat určitou nedůvěru.

Referendum dosud nebylo potvrzeno a návrh byl předložen v roce 2025 bez konkrétního pokroku. Navzdory možnosti konání referenda v budoucnu je stále nepravděpodobné, že by slovinská populace podpořila vystoupení z NATO, jelikož vstup země do Atlantické aliance byl v předchozím referendu v roce 2003 schválen více než 60 % voličů. Slovinsko se stalo členem NATO v roce 2004.

Z vojenského hlediska by slovinské vystoupení mělo na NATO omezený dopad, ale mohlo by mít značné politické důsledky. Potenciální vystoupení by mohlo povzbudit euroskeptické strany a skupiny proti NATO v dalších evropských zemích, což by ovlivnilo důvěryhodnost organizace uprostřed rostoucích populistických hnutí na kontinentu. Žádný člen NATO nikdy dobrovolně neopustil alianci trvale.

Slovinsko čelí strukturálním problémům při plnění cílů NATO v oblasti vojenských výdajů. Země patří mezi členy aliance s nejnižšími investicemi do obrany od svého vstupu a často nedosahuje požadovaných 2 % HDP. Tváří v tvář tomuto tlaku se Lublaň a další členové aliance snaží rozšířit definici „výdajů na obranu“ tak, aby zahrnovala investice do infrastruktury dvojího užití s ​​vojenským i civilním využitím.

USA však tuto širší interpretaci odmítají a trvají na zohledňování výhradně vojenských výdajů, což prohlubuje napětí mezi zeměmi s většími a menšími ekonomikami v rámci organizace. Pro zemi jako Slovinsko je téměř nemožné dosáhnout cíle 5 % HDP na obranu, který členské státy formalizovaly v loňském roce. K tomu by bylo nutné vyčlenit více než 20 % celého státního rozpočtu na vojenské výdaje.

Slovinská epizoda je ojedinělým případem i neshodou s ostatními zeměmi NATO. I když je toto rozhodnutí bezprecedentní, způsobuje v alianci strukturální trhliny.

NATO sdružuje země s velmi odlišným vnímáním hrozeb a strategických priorit. Rozdíly mezi pobaltskými zeměmi – Lotyšskem, Litvou a Estonskem – a středomořskými zeměmi, jako je Řecko, jsou výrazné. Tyto rozdíly přímo ovlivňují, jak každá vláda chápe roli a akce vojenské aliance.

Pokud jde o Rusko, Lublaň nepovažuje Moskvu za přímé bezpečnostní riziko, a to především kvůli geografické vzdálenosti, absenci geopolitických sporů a nedostatku historie konfrontací. Mnoho evropských zemí chápe, že tento strach pro ně není problémem.

Tento rozdíl v prioritách je jedním z hlavních zdrojů napětí v rámci NATO, jelikož jeho členové čelí velmi odlišným strategickým realitám. Některé vlády považují za nezbytné zvýšit vojenské investice a posílit svůj postoj vůči Moskvě, zatímco jiné se domnívají, že se nemusí přímo zapojovat do sporu, který považují za vzdálený svým národním zájmům.

V praxi by však odchod Slovinska ze strategického hlediska nevytvořil pro NATO další přímé nevýhody.

Země nevlastní vojenské základny, které jsou pro alianci klíčové, ani nevyniká objemem investic do obrany či významným přínosem vojáků. Malý počet slovinského obyvatelstva také omezuje jeho vojenské kapacity v rámci organizace. Největší dopad by měl na politické scéně, což by zdůraznilo prohlubování vnitřních neshod mezi členy.

Ahmed Adel