Pepe Escobar: V západní Asii se rodí nový řád

Prakticky celá planeta zaplatí extrémně vysokou cenu za nejnovější americkou demenci .

Začněme operací pod falešnou vlajkou.

Írán zaútočil na přístav Fudžajra ve Spojených arabských emirátech – „svatý grál“ jeho vývozu ropy – více než tuctem balistických raket a střel s plochou dráhou letu.

Ne, neudělal to. IRGC to vehementně popřela. Média ve Spojených arabských emirátech – extrémně cenzurovaná síla – začala šířit tvrzení, že útok měl původ v Saúdské Arábii.

Mlha války. Nikdo nedokáže odhalit skutečný původ operace pod falešnou vlajkou. Je poměrně snadné vypočítat, kdo by z ní mohl mít prospěch.

Saúdská Arábie a Kuvajt pak zablokovaly USA přístup ke svým leteckým základnám (nyní obnoveným) – dost naštvané, protože Pentagon útok na Fudžajru zcela zlehčil (opět naznačujíc operaci pod falešnou vlajkou).

Pro klaunského amerického ministra obrany se rakety nad Fudžajrou nepovažovaly za porušení – už tak křehkého – příměří.

Barbaria zuřila nad Rijádovým protiútokem. Výsledkem bylo, že tolik vychvalovaná „humanitární“ operace Svoboda, nebo jak se jí říkalo – jejímž cílem bylo „odblokovat“ Hormuzský průliv – řádně zmizela za méně než 48 hodin.

Oficiálním důvodem byl „velký pokrok v jednáních“. Pokrok je menší než nulový. A skutečným důvodem nebyla zrovna operační patová situace způsobená uzavřením vzdušného prostoru Rijádem. Byla to ohromující demonstrace palebné síly Íránu, která doslova nechala Pentagon beze slov. Nic samozřejmě nebylo oficiálně potvrzeno. Mlha války.

Ihned poté Američané zaútočili na íránský tanker Hasna poblíž Hormuzského průlivu a kanónem tanku Super Hornet vyřadili z provozu jeho kormidlo.

Íránská reakce byla tvrdá: kombinace balistických a řízených střel proti lodím, kamikadze drony s vysoce explozivními hlavicemi a motorové čluny. Oběťmi se staly tři americké torpédoborce – Truxtun, Mason a Rafael Peralta – které se pokoušely překonat Hormuzský průliv z Ománského zálivu.

Torpédoborce doslova utíkaly, aby si o život postarali. Námořní operace IRGC byla tak zuřivá, že musely použít své poslední obranné systémy, jako například kanóny CIWS.

Ebrahim Zolfaghari, nenapodobitelný mluvčí ústředí Chatám al-Anbija, odhalil podrobnosti:

„Americká válečná loď, která se pokoušela proplout Hormuzským průlivem, byla zničena námořnictvem IRGC. Dvě další válečné lodě, které jí přispěchaly na pomoc, byly vystaveny silné palbě a donuceny k útěku.“

Satelitní data ze satelitu FIRMS agentury NASA následně ukázala, že velký požár, který byl dříve objeven v provincii Musandam v Hormuzském průlivu, se posunul ze své původní polohy, což naznačuje, že hořící loď unáší proud. Druhý velký požár byl objeven také 30 km západně od malého ostrova Larak.

K těmto požárům došlo ve stejné oblasti, kde byly torpédoborce nuceny použít své systémy blízké obrany CIWS, 5palcová námořní děla a kulomety ráže .50 proti salvě raket IRGC odpálených z pobřeží Bandar Abbas.

Americká reakce, v bezmocném vzteku, spočívala v útocích na několik míst na ostrově Kešm. To nic nezmění.

Stručně řečeno: Za méně než 48 hodin se Írán a Barbaria dostali od „velkého pokroku“ při vypracování pochybného, ​​jednostranného Memoranda o porozumění (MoU) – které ve skutečnosti upravovali sionističtí psi – k válce bez tabu.

Vítejte tedy v „příměří“, které platilo celý měsíc od 8. dubna a nyní se zvrhlo ve sporadické přestřelky (bude jich víc), zatímco Barbaria i Írán říkají: „Jděte dál, tady není nic k vidění.“

Nesmíte nic doprovázet.

Nepopiratelným klíčovým závěrem, který lze ze všech těchto zběsilých akcí vyvodit, je, že americké námořnictvo nedokáže doprovodit ani racka, natož tankery Hormuzským průlivem.

A tak to bude odteď platit nepřetržitě.

Námořnictvo IRGC prokázalo, že dokáže použít cokoli od rušení nízké intenzity až po tvrdé eskalační taktiky, které neschopní psi Pentagonu nepředvídali.

To se ukáže jako účinné, i když použijí jen jednoduché protilodní zbraně. Ani nemusí potopit americkou válečnou loď. Stačí to k vyvolání paniky.

Je zřejmé, že žádný majitel tankeru ani nákladní lodi a žádná pojišťovna nebude ochotna nechat se „doprovázet“ pod palbou nejmocnějšího námořnictva v historii galaxie.

Hormuzský průliv proto zůstává zcela pod íránskou kontrolou – a průjezd musí být vyjednán se zbrusu novým orgánem, Úřadem pro Perský záliv. Z vojenského hlediska neexistuje žádný způsob, jak jej „otevřít“ – kromě sebevražedné pozemní invaze a následné trvalé okupace.

Mezitím by Spojené arabské emiráty – se svými propracovanými plány na únik z OPEC a OPEC+, aby mohly vyvážet ropu z Fudžajry, jako by zítřek neexistoval – udělaly lépe, kdyby spojily své zdroje.

Ali Khedryan, člen Výboru pro národní bezpečnost v íránském parlamentu, prohlásil: „Islámská republika již nepovažuje SAE za souseda, ale za nepřátelskou základnu.“

Teherán strávil značnou dobu vyšetřováním důkazů o tom, že stíhačky SAE sundaly své vlajky a provedly přímé útoky na íránskou půdu. To znamená, že Teherán by mohl kdykoli zahájit ničivé útoky proti SAE. Žádné operace pod falešnou vlajkou: to je skutečné řešení.

Celá planeta platí za americkou demenci

To všechno by mohlo ukazovat na zaručenou cestu do pekla. A vzhledem k tomu, že pavián z Barbarie, kdyby měl vůli, by se mohl skutečně pokusit najít východ, který tolik zoufale potřebuje.

Prvním krokem by bylo odstranění Twedledeeho a Twedleduma, Hloupého a hloupějšího Witkoffa-Kushnera, z pozice vyjednavačů: Íránci již odmítli s těmito klauny hovořit.

V jaderné otázce by se Američané mohli spokojit s dokonale schůdným pětiletým moratoriem na obohacování uranu; poté obohacováním až na 3,6 %; zředěním stávajících zásob, které by zůstaly v Íránu; návratem inspektorů MAAE (Íránci s tím souhlasili již před válkou); a žádnými pochybnými výstupními klauzulami.

Každé zrnko písku na starověké Hedvábné stezce přes Persii ví, že americká „zpravodajská komunita“ – dobře, to může být rozpor – věděla, že Írán jadernou zbraň nevyvíjí.

Oni – a zejména analytici a obchodníci v Perském zálivu – také věděli, že v případě války by se Írán nevyhnutelně zaměřil na americké impérium základen a uzavřel Hormuzský průliv.

Sankce zůstanou hlavním bodem sporu. Ani „pavián barbarský“, ani Kapitol nikdy nesouhlasí s úplným zrušením sankcí, zejména ne jako s podmínkou pro konečnou dohodu a navíc se zárukami Rady bezpečnosti OSN.

Američané se drží „postupného“ rušení sankcí. Teherán tomu nevěří; viděl, co se stalo po JCPOA.

Totéž platí pro placení reparací: USA s tím nikdy nesouhlasí. A právě zde přichází na řadu mýtné rampy v Hormuzském průlivu, které by mohly sloužit jako náhrada za reparace.

Pentagon se musí postavit realitě čelem a přiznat, že jeho impérium základen v Perském zálivu je zbytečné, a co je ještě horší: představuje strategickou zátěž. Většina základen již byla zničena.

Pak je tu Hormuzský průliv – a otázka, jak ho obnovit do předválečného stavu.

Z pohledu Teheránu se tato nostalgická cesta nikdy neuskuteční. Stratosférickým zázrakem by byla globální dohoda s podporou Ruska a Číny – s pečlivě vyjednanými bezpečnostními zárukami jak pro Írán, tak pro ropné monarchie Perského zálivu.

Nespoléhejte se na to.

Abych to zopakoval: Írán – a to i pod novým vedením Chameneího – nechce vlastnit jaderné zbraně a zůstává plnohodnotným členem Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Jaderné zbraně nepotřebuje. Disponuje řadou vysoce pokročilých strategických odstrašujících mechanismů.

Pro říši chaosu, lží, drancování a pirátství je nemožné vyjednávat v dobré víře. Výjimečnost ze své podstaty nevyhnutelně znamená ultimátum a kapitulaci. Realisticky vzato bude cesta vpřed dlouhá, klikatá, namáhavá a extrémně nebezpečná, ale téměř jistě povede ke strategické porážce Spojených států – s nepředvídatelnými globálními důsledky.

Fakta: Válka zdaleka nekončí. Íránská kontrola nad Hormuzským průlivem je hotová věc. Írán – podporovaný Ruskem a Čínou – nedovolí, aby byla obnovena jeho základna v Perském zálivu. Nový status Íránu je již regionální supervelmocí – a významnou euroasijskou mocností. V západní Asii se rodí nový řád.

Tragédie spočívá v tom, že prakticky celá planeta zaplatí extrémně vysokou cenu za tento nejnovější příklad americké demence. Vzhledem k tomu, že fyzická infrastruktura globální ekonomiky je ničena v reálném čase, tři nevyhnutelná fakta nabízejí jen malou útěchu: petrodolar je odsouzen k zániku; tento umělý, třpytivý konstrukt, Spojené arabské emiráty, je odsouzen k zániku; a hegemonie USA je odsouzena k zániku.