Karel Strakoš: Dvě strany jedné podivné mince
Syndrom chronické liberální nenávisti vs. Syndrom liberálního spasitele
V české politice se dnes odehrává zvláštní situace, kterou bychom mohli nazvat dvěma syndromy stojícími vedle sebe.
Na jedné straně vidíme Syndrom chronické liberální nenávisti. Dlouhodobou, téměř automatickou potřebu vidět v každém kroku současné vlády, v každém výroku Petra Macinky, Filipa Turka, Tomia Okamury nebo Andreje Babiše důkaz národní ostudy, fašismu, klientelismu nebo trumpismu.
Kritika přestává být věcná a mění se v morální exhibici, která je ochotna klidně oslabit pozici Česka v zahraničí, pokud to pomůže poškodit soupeře doma.
Osm let stále stejný scénář plný nenávisti.
Na druhé straně stojí Syndrom liberálního spasitele.
Nekritická, téměř náboženská adorace Petra Pavla jako poslední bašty demokracie a západních hodnot. Prezidentova minulost v KSČ a vojenské rozvědce se bagatelizuje.
Každý jeho krok proti vládě, ať už blokování nominace na ministra, paralelní vystupování v zahraniční politice, návštěva každé akce, kde může exhibovat nebo opakování naučených frází je oslavováno jako statečný postoj při obraně ústavy a demokracie.
Petice se stotisíci podpisy, desítky demonstrací, nekonečná chvála v médiích, vše se tváří jako spontánní lidová vlna, přestože vše je organizováno stále stejnými strukturami, které jsou kryté organizací Milión chvilek a partou umělců, co vždy stojí na té ,,správné“ straně.
Není to o levici nebo pravici obecně.
Je to specificky o té části liberálně-progresivní scény, kterou zastupuje v podstatě celá opozice a velká část mainstreamových médií, která se po prohraných volbách 2025 nedokázala smířit s porážkou, posunout se dál a místo hledání nové nabídky se uzamkla v nekonečném, chronickém stavu nenávisti.
Oba syndromy jsou dvě strany stejné mince. Extrémní polarizace, která nahrazuje věcnou debatu bojem dobra proti zlu.
Jsou to lidé, kteří u této vlády vidí zlo všude a jsou ochotní ji ostřelovat za každou cenu.
Každý výrok, každý komentář, každá maličkost z tábora současné vlády se automaticky interpretuje jako důkaz prorusského postoje, fašismu, populismu nebo národní ostudy.
Zato v Pavlovi vidí spasitele a jsou ochotni slepě relativizovat cokoli, co by ho mohlo v jejich očích jakkoliv poškodit.
Výsledkem této situace je, že politika se přestává točit kolem efektivního řešení problémů Česka a točí se kolem nekonečného souboje narativů.
A my všichni za to platíme oslabenou funkcí státu, dalším zadlužováním, únavou z politiky a rostoucí nedůvěrou v celý systém.
