Pepe Escobar: Trump v panice – Írán a Čína rozbíjejí strategii Washingtonu pro druhou světovou válku

V tomto rozhovoru analyzuje Pepe Escobar ze Šanghaje důsledky summitu Trumpa a Si Ťin-pchinga v Pekingu, roli Íránu v Hormuzském průlivu, koordinaci mezi Ruskem a Čínou a rostoucí ztrátu kontroly Washingtonem. Jeho ústřední myšlenka: USA se snaží vyvíjet tlak na Írán, Čínu a Rusko současně – ale právě tato strategie tyto tři mocnosti sbližuje a urychluje přechod k multipolárnímu světovému řádu.

Peking jako jeviště pro geopolitické ponížení

Escobar začíná téměř posměšným postřehem ze Šanghaje. Pro něj město není jen asijskou metropolí, ale symbolem budoucnosti: špičkových technologií, městské dynamiky, ekonomické síly a kulturního sebevědomí. Z této perspektivy se mu washingtonské geopolitické divadlo jeví stále starší, vyčerpanější a provinčnější.

V Escobarově interpretaci se Trumpova návštěva Pekingu nejeví jako triumf americké diplomacie, ale jako pečlivě zinscenovaná lekce čínské projekce moci. Trump přijel do Číny v doprovodu generálních ředitelů a s geopolitickými požadavky, ale Si Ťin-pching mu v podstatě poskytl mistrovskou třídu civilizace: zdvořilý, ritualizovaný, přesný – a strategicky ledově chladný.

Pro Escobara je symbolické prostředí obzvláště důležité: Chrám nebes, historické pozadí, pečlivá inscenace a způsob, jakým Čína Trumpa přijala. Ne jako vítěze. Ne jako vládce světa. Ale jako hosta staršího, sebevědomého centra moci.

Dvě varování pro Trumpa: Nejdřív Putin, pak Si Ťin-pching

Escobarova ústřední teze zní: Trump obdržel během několika dní dva jasné signály k zastavení – nejprve od Vladimira Putina a poté od Si Ťin-pchinga.

První varovný výstřel údajně zazněl po návštěvě íránského ministra zahraničí Abbáse Aragččího v Petrohradu. Aragččí podrobně vysvětlil Lavrovovi a Putinovi íránský postoj. Putin poté telefonicky hovořil přímo s Trumpem a v podstatě mu nabídl zprostředkování řešení íránské krize – zároveň však jasně uvedl, že nová eskalace proti Íránu, obnovené bombardování nebo dokonce útoky na civilní infrastrukturu nezůstanou bez trestu.

Pro Escobara to byl první příkaz k „zastavení činnosti“: Přestat situaci dále vyhrocovat.

Druhé sdělení přišlo z Pekingu. Si Ťin-pching se neuchýlil k otevřeným hrozbám, ale spíše k jazyku čínské diplomacie: nepřímému, ale jednoznačnému. Čína se nebude podílet na snaze Washingtonu vyvinout tlak na Írán. A Čína nebude akceptovat, aby íránská krize byla použita jako předehra k pozdější eskalaci proti Číně.

Hormuzský průliv: Otevřený pro Čínu, problém pro Washington

Ústředním bodem diskuse je Hormuzský průliv. Zatímco Washington se snaží krizi vykreslit jako globální bezpečnostní problém, Escobar vidí situaci pragmaticky: Pro Čínu není Hormuzský průliv blokován. Čínské tankery jím mohou nadále proplouvat na základě státních dohod s Íránem.

To znamená, že Washington ztrácí klíčovou páku. USA sice stále mohou vyvíjet tlak na západní přepravní společnosti, pojišťovny a státy Perského zálivu, ale již automaticky nekontrolují tok energie do Asie.

Toto je jádro nové reality: USA mohou vytvořit krizi – ale už nemohou zaručit, že všichni klíčoví hráči budou hrát podle jejich pravidel.

Írán jako strategický uzel

V Escobarově analýze se Írán nejeví jako izolovaný cíl americké mocenské politiky, ale jako ústřední bod vznikajícího multipolárního řádu.

Logika diskuse spočívala v tom, že válka proti Íránu nikdy nebyla jen válkou proti Íránu. Byla to také válka proti Číně, proti ruskému vlivu, proti severojižnímu koridoru, proti iniciativě Pás a stezka a proti strategické autonomii globálního Jihu.

Proto Rusko a Čína reagují tak rozhodně. Vědí: Pokud Írán padne, tlak na celou multipolární architekturu se zvýší. Pokud Írán vytrvá, Washington ztratí klíčovou část své zastrašovací síly.

Tchaj-wan: Červená čára za červenou čárou

Si Ťin-pching Trumpovi opakovaně jasně dal najevo, že Tchaj-wan pro Čínu zůstává konečnou červenou linií. Escobar přímo spojuje Tchaj-wan s Íránem: To, o co se Washington dnes pokouší v Perském zálivu, by mohlo zítra pokračovat přes Malaku, Jihočínské moře a Tchaj-wan.

Díky tomu je Tchaj-wan strategickým zrcadlem íránské krize. Oba případy se točí kolem úzkých míst, námořních tras, energetických toků, vojenského odstrašování a otázky, zda budou USA i nadále schopny diktovat konflikty na okraji Eurasie.

Si Ťin-pching v podstatě řekl Trumpovi: Nepokoušejte se aplikovat na Tchaj-wan stejnou eskalační logiku, jakou jste aplikoval na Írán.

Putin v Pekingu: Ne náhoda, ale signál

Escobar považuje Putinovu následnou návštěvu Pekingu za obzvláště důležitou. Domnívá se, že Putinovo setkání se Si Ťin-pchingem jen několik dní po Trumpově schůzce není náhoda, ale spíše součást přesné koordinace mezi Moskvou a Pekingem.

Si bude Putinovi z první ruky referovat o tom, co proběhlo s Trumpem. Tím se vytvoří úzce koordinovaná rusko-čínská linie vůči Washingtonu. Spolu s Íránem se formuje strategický trojúhelník, který již nejen reaguje, ale aktivně utváří svou vlastní realitu.

Pro Escobara je to klíčové: Rusko, Čína a Írán už nečekají, až Washington udělá svou práci. Budují si vlastní řád.

USA nerozumí čínskému jazyku

Jedna z nejostřejších částí konverzace se týká intelektuální a kulturní neschopnosti amerických elit porozumět Číně. Escobar obviňuje americkou delegaci, že se v Pekingu chovala jako provinční politici – neschopná rozluštit rituály, jazyk, historii a symboliku čínské diplomacie.

Koncept „konstruktivní strategické stability“, který Si Ťin-pching formuloval jako hlavní princip pro nadcházející roky, je obzvláště klíčový. Pro Čínu znamená: na prvním místě spolupráce, na druhém místě kontrolovaná konkurence a na prvním místě mír.

Pro Escobara je to přesně ono: americké impérium s tímto konceptem nic nezmůže. Není konstruktivní, ale destruktivní. Ne strategický, ale taktický. Není stabilizující, ale zaměřený na chaos, tlak a pirátství.

Si tak nabídl USA jakýsi strukturální restart. Escobar však pochybuje, že Washington vůbec chápe, co mu bylo nabídnuto.

BRICS v krizi – ale Rusko a Čína zůstávají hnací silou

Dalším tématem je BRICS. Escobar popisuje nedávné setkání ministrů zahraničí v Novém Dillí jako velký chaos. Zejména napětí mezi Íránem a Spojenými arabskými emiráty ukázalo, jak hluboké se rozpory v rámci BRICS staly.

Pro něj je BRICS „v kómatu“, ale definitivně neskončila. Pokud by někdo mohl projekt oživit, bylo by to Rusko a Čína – možná společně s Íránem a Brazílií.

Problém: BRICS zahrnuje státy s naprosto odlišnými strategickými cíli. Indie, Spojené arabské emiráty, Saúdská Arábie, Írán, Čína a Rusko nesdílejí stejné zájmy. Situaci vyostřuje role Spojených arabských emirátů jako blízkého partnera Izraele a zejména USA.

Escobar naznačuje, že BRICS by mohla v dlouhodobém horizontu potřebovat vnitřní hierarchii. Předchozí myšlenku úplné rovnosti by bylo za nových podmínek obtížné udržet.

Pákistán jako nový klíčový hráč

Escobarovo hodnocení Pákistánu je zajímavé. Domnívá se, že Pákistán výrazně posílil své postavení díky své roli prostředníka mezi Íránem a dalšími aktéry. Zároveň Pákistán otevírá Íránu pozemní koridory a dokonce i přístav Gvádar. Díky tomu je Gvádar prakticky použitelný i pro Írán – což je strategický krok obrovského významu.

To mění mapu. Írán se stává méně závislým na zranitelných námořních trasách. Pákistán posiluje svou roli prostředníka a uzlu. Čína těží z čínsko-pákistánského ekonomického koridoru. Rusko vidí nová spojení s jižní Asií.

Pro Escobara by se tak Pákistán mohl stát přirozeným kandidátem na silnější roli v rámci BRICS – k velké nelibosti Indie a prozápadních sil v bloku.

Americká strategie se zdá být čím dál chaotičtější.

V rozhovoru je situace ve Washingtonu popisována jako stále chaotičtější. Někdy se vyhrožuje novými útoky na Írán, někdy dochází k obratu. Někdy se diskutuje o diplomacii, někdy o bombových útocích. Pro Escobara to nedemonstruje sílu, ale paniku.

USA usilovaly o viditelné vítězství, protože jejich předchozí strategie selhaly. Írán se nezhroutil. Čína se nenechala zastrašit. Rusko nebylo izolováno. A dokonce i části západního establishmentu si začaly uvědomovat, že další eskalace proti Íránu by mohla mít katastrofální následky.

Escobar poukazuje na neokonzervativní hlasy, které najednou znějí opatrněji. Varuje však: Tyto síly se svých cílů neopustily. Pouze hledají nový vzorec pro permanentní válčení.

Skutečná bitva: suverenita versus impérium

Escobarova analýza se nakonec redukuje na dva koncepty: suverenitu a nezávislost. To jsou přesně ty koncepty, které Putin zdůraznil Araghchimu. Pro Escobara jsou to skutečná definice fungujícího globálního Jihu.

Írán je pro něj příkladem toho, jak může stát zůstat schopen jednat navzdory masivním sankcím, vojenskému tlaku a neustálým hrozbám. Čína je tím větším příkladem: ekonomicky, technologicky a diplomaticky je nyní tak silná, že ji Washington už nemůže nutit jednat dle libosti.

Rusko zase kombinuje vojenskou sílu, energetickou politiku a diplomacii.

Podle Escobara tyto tři mocnosti dohromady netvoří formální blok ve starém slova smyslu, ale spíše síť strategické suverenity.

Korporátní moc Washingtonu versus státní strategie Číny

Klíčový kontrast v konverzaci se týká role velkých korporací. Zatímco američtí giganti jako BlackRock, ExxonMobil, Chevron a Nvidia nadále generují obrovské zisky, Escobar to nepovažuje za důkaz strategické síly. Pouze to ukazuje, že americký systém slouží primárně Wall Streetu.

Čína na druhou stranu myslí dlouhodobě, pokud jde o plány průmyslového, technologického a sociálního rozvoje. Velké čínské společnosti sice působí globálně, ale i nadále se silně zaměřují na domácí trh a cíle národního rozvoje.

Pro Escobara je tohle zásadní rozdíl: USA maximalizují zisky. Čína buduje kapacity.

Nová realita: USA mohou narušovat, ale už ne diktovat.

Společné vlákno, které se vine celou konverzací, je jasné: Washington je stále nebezpečný, ale už není všemocný.

USA mohou zahajovat války, uvalovat sankce, militarizovat námořní trasy, ovlivňovat ceny ropy a vyvíjet tlak na státy. Ale už nemohou zcela kontrolovat reakce ostatních velmocí.

Írán nachází alternativní cesty. Čína uzavírá vlastní dohody. Rusko zprostředkovává a koordinuje. Pákistán získává na významu. Navzdory krizi zůstává BRICS platformou pro reorganizaci. A státy Perského zálivu se začínají pohybovat mezi Washingtonem, Pekingem, Moskvou a Teheránem.

Toto je svět, který Escobar popisuje: neuspořádaný, nemírumilovný, ne stabilní – ale už ani nekontrolovaný Američany.

Závěr: Trumpova strategie druhé světové války selhává.

Název videa je provokativní, ale Escobarovo poselství je jasné: Trumpův pokus o současný tlak na Írán a Čínu nevedl k podmanění si, ale spíše k užší koordinaci mezi druhou stranou.

Čína odmítla být použita jako nástroj proti Íránu. Rusko se postavilo do role prostředníka a varovné síly. Írán využil Hormuzský průliv jako strategickou páku. Pákistán otevřel nové komunikační cesty. A Washington nyní čelí problému, že jakákoli další eskalace ovlivní nejen Írán, ale celou euroasijskou mocenskou strukturu.

USA chtěly rozšířit svou strategii světové války. Z Escobarova pohledu ji však Írán a Čína nejen blokovaly, ale také ukázaly, že světový řád se již posunul dál.