Svět nenávidí Izrael – Netanjahu odejde, ale stát s ním zemře

Netanjahu odejde, ale stát s ním zemře.

Když už mluvíme o rozhovorech, které prezident Isaac Herzog vede o dohodě pro premiéra Benjamina Netanjahua výměnou za jeho stažení z politického života; když už mluvíme o pokusech Nejvyššího soudu získat čas na odložení „ústavní krize“ (tedy „útoku na Bastilu“, tedy soud, „lidem“, který se nespokojí s tím, že je suverénní, ale také chce být osvobozen od všech kontrol a protivah a „soudit soudce“); když už mluvíme o všech volebních kalkulacích ohledně počtu křesel v Knesetu, velikosti bloků a nadšení pro politické aliance, které se rychle stává posedlostí v době před „osudovými“ volbami (Gadi Eisenkot se buď připojí ke společnému kandidátovi opozice, nebo se nostalgicky ohlédne za vládním jedovatým strojem): omlouvám se za to, že jsem tak depresivní, ale náš osud je už za námi. Všechno se už stalo.

„Já jsem stát,“ tvrdí Netanjahu už téměř dvě desetiletí a jeho stoupenci ho následují. A teď je to pravda. On je stát. Je ironií, že toto splynutí člověka a státu se stává zřejmým právě teď, když se člověk blíží ke svému konci („konec Netanjahuovy éry“). V praxi nám oba „umírají“ před očima – Netanjahu jako muž a legenda o zakladateli národa Theodorovi Herzlovi.

Netanjahu odejde, ale stát s ním zemře. Protože musíme uznat, že jeho úspěchy v demontáži státu jsou nepopiratelné.

Podařilo se mu zničit všechno – a to všechno dobré, to je jasné. Nic nezůstalo. Absolutně nic. Naše společnost je roztrhaná na kusy, armáda se rozpadla, soudci umírají strachem, média se stala reality show, Knesset se zvrhl v blázinec a opozice sdílí Netanjahuův pohled na realitu (Írán je existenční hrozbou; neexistuje řešení palestinské otázky; ve vládě by měly být pouze sionistické strany).

S blížícím se koncem zůstává jedna otázka: Existuje život po smrti? A odpověď zná jen Bůh.

Svět nenávidí Izrael a antisemitismus se vrátil do své politické kolébky. Už to není „nová“, levicově orientovaná, kritická verze (která byla namířena především proti izraelské politice a selháním sionismu), ale stará, pravicová, vražedná varianta (která s nadšením přijímá rétoriku „Protokolů sionských mudrců“). Pravda je: zatímco jsme sebe i svět doháněli k šílenství holocaustem, zatímco jsme neustále skandovali „Už nikdy“, Netanjahu vedl svět na pokraj opakování historie.

Lidé žijí v iluzi, že stále existuje šance – že on a stát jsou oddělené entity, že ho přežijeme a že se budoucnost znovu otevře. Tato naděje živí strategii „kupování času“, kterou prosazují soudci v procesu s Netanjahuem, Hercog ohledně Netanjahuovy žádosti o milost, Nejvyšší soud ve všech svých rozhodnutích o důležitých otázkách (odvod, působení Itamara Ben-Gvira ve funkci ministra národní bezpečnosti, státní vyšetřovací komise pro selhání ze 7. října 2023) a velká komunita Netanjahuových odpůrců, kteří jsou součástí vládnoucích elit a navzdory své rétorice a protestům odmítají porušit pravidla hry.

Všichni drží stát nad vodou – a tím drží nad vodou i Netanjahua, protože on je stát. Jaká je alternativa? Vyhnout se vojenské službě a nechat zemi zemřít? Zničit stát, abychom se ho zbavili?

Když je válka, hlásí se do služby. Platí daně. Dodržují zákony. Přidávají se k vládě, když jsou povoláni do zbraně. Hájí stát v zahraničních médiích. Hájí ho u mezinárodních soudů, když je napaden, a to i když je Netanjahuovi příznivci pět minut před a pět minut po válce (jako v případě bývalého předsedy Nejvyššího soudu Aharona Baraka) označují za zrádce.

Herzog zneškodní tuhle bombu? Na jaké planetě to žije? Ta bomba nám už tisíckrát explodovala přímo před obličejem. Amputovala nám končetiny a vyrvala srdce. Kupujeme si čas v naději, že odstraníme nádor a zachráníme tělo – ale už je to ztracená věc. Je příliš pozdě.

S blížícím se koncem zůstává jedna otázka: Existuje život po smrti? A jen Bůh ví. Abychom to zjistili, budeme muset zemřít. Možná se po smrti státu zrodí něco nového a budeme svědky národního znovuzrození. Jedna věc je ale jistá: život, který jsme měli, nemůžeme oživit. Není cesty zpět k tomu, co kdysi bylo. Pro stát, jaký kdysi byl, není budoucnost. Stát je on. A jeho konec bude jeho koncem. On ho zabil.