Alastair Crooke: Dohodnuté řešení pro suverénní Írán je prakticky nemožné

Trump se v současné době zdá být rozpolcen mezi vyhlídkou na „masivní“ vojenskou eskalaci a pokračující blokádou Hormuzského průlivu.

Přivedení dvou stran k jednacímu stolu – natož tří – s naprosto odlišnými historickými příběhy a ještě menším počtem společných rysů při formování jejich budoucího národního směřování sotva od samého začátku vedlo k vzájemně přijatelnému řešení. Na takových špatně připravených schůzkách je často pravděpodobnější, že se obecný nedostatek konsensu bude opakovat jen zdlouhavě.

Tak tomu bylo i v případě „rozhovorů“ mezi USA a Íránem minulý měsíc v Islámábádu – Izrael působil jako zástupce „kolektivní síly“ usilující o „vynucení konce“ (regionální hegemonie Velkého Izraele) tím, že efektivně požadoval masivní (a neomezenou) regionální územní kontrolu pro Izrael.

Aby takové rozhovory sloužily k nějakému účelu, musely by konkretizovat základní dohodu mezi stranami – pokud se nějaká podaří najít. Jinak by nejlepším výsledkem byly neformální dohody, které sice nebudou nikdy formalizované, ale prozatím mohou sloužit zájmům zúčastněných stran. Taková ujednání trvají jen tak dlouho, jak trvají. To je vše.

Mluvčí íránského ministerstva zahraničí Esmail Baqaei poznamenal, že se za posledních 47 let nahromadila hluboká nedůvěra a podezřívavost vůči USA:

„Nemělo by se očekávat, že v krátké době, po mimořádně krvavé válce, v níž… Írán bojoval proti dvěma jaderně vyzbrojeným režimům, dvěma mimořádně bezskrupulózním režimům, jejichž brutalitu jsme byli svědky zločinů v Gaze a Libanonu za poslední dva a půl roku, s námi rychle dosáhne dohody.“

Aurelien stručně popisuje slepou uličku:

„USA (přímo) a Izrael (nepřímo) chtějí oslabit Írán jako fungující stát a pokud možno ho zničit. Pro USA je to pomsta za téměř padesát let ponižování, které začalo útokem na americké velvyslanectví v Teheránu a katastrofálním selháním následné záchranné mise – a také za íránské pokusy mařit americkou politiku v Levantě. Pro Izrael je cílem zničit jedinou zemi stojící mezi nimi a jejich dominancí v regionu. (USA tento cíl také zastupují zprostředkovaně.) Íránci tomu samozřejmě chtějí zabránit, ale také chtějí konec sankcí a izolace.“

Esmail Baqaei dodává:

„Naším hlavním zájmem je co nejrychleji dosáhnout bodu, kdy budeme moci s jistotou prohlásit, že nebezpečí války [proti Íránu] již neexistuje.“

Nový nejvyšší vůdce Modžtába Chameneí vysvětluje íránské cíle výslovným prohlášením:

„V Hormuzském průlivu začala nová éra a americká hegemonie skončila.“

Stručně řečeno, Írán je odhodlán dosáhnout „útěku“ z „klece“ 74 let trvajícího vojenského obklíčení USA – sankcí, obléhání a politické izolace – a tím, jak uvedl nejvyšší vůdce, radikálně změnit geopolitickou situaci celého regionu.

Izraelský vojenský sociolog Jagil Levy však v článku v deníku Haarec tvrdí , že chování Izraele se po útocích ze 7. října výrazně změnilo a následně se vyznačovalo „přijetím ‚tvrdé‘ verze trvalé bezpečnosti… Ta byla [ve skutečnosti] vnímána jako již dosažená [prostřednictvím] vojenské převahy a mezinárodní tolerance“.

„Relativní permanentní bezpečnost, ‚měkká‘ verze, byla [naproti tomu] vnímána jako pozůstatek bezpečnostního konceptu, který umožnil útok Hamásu [7. října] – přestože útok byl způsoben izraelským opomenutím a nepředstavoval novou skutečnou hrozbu.“

„Trvalá bezpečnost“ – termín, který původně zavedl historik profesor Dirk Moses – byla v Izraeli po 7. říjnu vnímána nejen jako prostředek k eliminaci bezprostředních hrozeb, ale i těch budoucích:

„Snaha o nalezení trvalého řešení nepřipouští žádné kompromisy, ani politické, ani odstrašující, ale spíše zahrnuje vyhlazení, vyhnání nebo kontrolu populace vnímané jako hrozba pro bezpečnost státu.“

(Profesor Dirk Moses vysvětlil, že termín „trvalá bezpečnost“ ve skutečnosti pochází od Otta Ohlendorfa, „nacistického válečného zločince, který předtím, než ho Američané v Norimberku oběsili, [řekl, že] z židovských dětí vyrostli partyzáni a nepřátelé a že my] musíme pochopit, že Němci nechtějí jen normální bezpečnost, ale bezpečnost trvalou: budovali tisíciletou říši.“ )

Meron Rapoport a Ameer Fakhoury načrtávají, jak nedávná válka proti Íránu

„Koncept ‚trvalé bezpečnosti‘ byl povýšen na ještě vyšší úroveň. Už nestačilo podniknout tvrdé kroky proti vůdcům, jaderným zařízením a vojenským cílům, jak to učinil Izrael v červnu 2025. Tentokrát byla cílem změna režimu – nejen neutralizace vnímané hrozby, ale i přetváření samotného politického prostředí .“

Víme, že židovský historik a učenec Geršom Šolem již předpověděl, že náboženský sionismus bude působit jako „militantní“, „apokalyptické“ a „radikální“ mesianistické hnutí, které se snaží „vynutit si konec [tj. spásu]“ tím, že například požaduje, aby stát převzal masivní územní kontrolu.

Stručně řečeno: Scholem, všeobecně považovaný za předního odborníka na mesianistický judaismus, v podstatě předpověděl obrat Izraele k „permanentní bezpečnosti“, nikoli jako čistě bezpečnostnímu opatření, ale jako nástroj militantního sionistického mesianismu.

V současné době jsou „hlubší zájmy“ Íránu, Ameriky a Izraele podle všeho tak vzdálené, jak si lze představit. Izrael i Írán usilují o zásadní změnu v politické krajině Blízkého východu. Proto lze prostřednictvím jednání dosáhnout pouze krátkodobých, omezených opatření, která by mohla dočasně uspokojit USA a Írán, ale téměř jistě budou pro Izrael (a jeho lobbisty a hlavní dárce v USA) nepřijatelná.

USA naléhavě potřebují najít cestu ven – a obvyklým mechanismem pro to se zdají být jednání. Vyjednávání v tradičním slova smyslu by však ve skutečnosti vedla k vnímané kapitulaci USA a, pokud by se protáhla, ke katastrofální ekonomické katastrofě v důsledku íránské kontroly nad Hormuzským průlivem.

Trump se dnes zdá být rozpolcen mezi vyhlídkou na „masivní“ vojenskou eskalaci (prosazovanou frakcí „Izrael na prvním místě“) v naději, že donutí Írán ke kapitulaci, a prodlouženou (byť propustnou) blokádou Hormuzského průlivu, kterou prosazuje ministryně Bessentová, což naznačuje myšlenku další „věčné války“. Ani jedna z možností není bez hlubokých důsledků.

Írán na druhou stranu odolal kombinovanému vojenskému tlaku Spojených států a Izraele. Izrael sice nedosáhl žádného ze svých původních válečných cílů (které sahají až do 28. února), a proto se snaží tlačit na Trumpa, aby ve válce pokračoval – v „naději“, že íránský stát nějakým způsobem padne.

Zásadním problémem Trumpa při ukončení války s Íránem (kromě toho, že mu jeho ego brání působit jako „poražený“) je, že jelikož je zavázán a závislý na Izraeli a hlavních prosionistických dárcích, není schopen učinit věrohodné závazky ohledně politiky neútočení vůči Íránu – nebo zrušení sankcí – které nedosáhnou statusu plné dohody.

A smluvní status není v současné době politicky proveditelný, vzhledem k rozmanitosti a povaze frakcí, které vykonávají kontrolu nad Kongresem.

Jak by se dal Írán ujistit, že konflikt skončil a hrozba budoucích válek byla odvrácena? Írán by se dal uklidnit pouze tehdy, kdyby se našel způsob, jak omezit USA a Izrael v dalších kolech války proti Íránu – ale jak by se daly omezit izraelské pravomoci? Pouze (pravděpodobně) zastavením finanční, vojenské a zpravodajské podpory Tel Avivu.

A to by znamenalo zaprvé „revoluci“ v globálních strukturálních vztazích mezi USA a Izraelem a zadruhé jiného prezidenta.

Mohla by alternativou být jakási čínsko-ruská záruka přímé intervence v případě další vojenské eskalace? Taková vyhlídka by znamenala novou globální alianci mocností – událost, která se v současné době jeví jako předčasná, vzhledem k tomu, že USA jsou zapleteny do nepřátelských akcí různého druhu a na různých úrovních s Čínou i Ruskem, které se spíše zintenzivňují než ustupují.