Pět hříšníků bez eura: Proč pětice zemí včetně Česka otálí s přijetím společné evropské měny

Téma přijetí společné evropské měny euro se se železnou pravidelností objevuje nejen v české veřejné debatě. Ve stínu politických polemik často zapadají skutečné důvody, proč pět členských zemí Evropské unie doposud eurem neplatí, ačkoli většina z nich se k tomu zavázala.

V současné době má eurozóna 21 členů, šest členských zemí Evropské unie společnou měnu nepoužívají, z toho pět lze označit za jakési hříšníky, kteří nedostávají svým závazkům. V této souvislosti je nutné zmínit Dánsko, které má jako jediné takzvaný opt-out (trvalou výjimku) ze závazku přijmout euro, který si vyjednalo v Maastrichtské smlouvě. Proč ale doposud eurem neplatí zbývající pětice?

Švédsko

Tato skandinávská země je z pětice hříšníků asi nejvíce zajímavým případem. Severské království se ze závazku vstoupit do eurozóny nijak „nevyvléklo“. Přesto se dá říci, že na rozdíl například od České republiky je švédský postoj o něco legitimnější. A to proto, že ve Švédsku se k otázce přijetí eura konalo v roce 2003 referendum, v němž ale většina obyvatel řekla euru „NE“. Nicméně závazek Švédska euro zavést tím nezmizel. V poslední době se však objevují úvahy, že by se tato otázka měla opět začít veřejně diskutovat. Takže uvidíme, zda se postoj Švédů k euro nezmění podobně jako jen před pár lety jejich postoj vůči NATO.

Polsko spíše nechce, navíc nemůže

Pozoruhodná je také situace u našich severních sousedů, Poláků. Jejich postoj vůči euru je do jisté míry ambivalentní. A to zejména, přidáme-li do úvahy postoj Poláků ke svému členství v Evropské unii. Polsko totiž tradičně patří k zemím z bývalého východního bloku, které silnou většinou své členství v EU podporuje. V případě vstupu do eurozóny je však už postoj výrazně zdrženlivější. Přestože v Polsku momentálně vládne většina, která je euru v zásadě nakloněná, Polsko euro hned tak nepřijme. Protože zkrátka nemůže. Polsko totiž neplní jedno z maastrichtských kritérií, jež ke vstupu do eurozóny opravňují. A sice kritérium maximálně přípustného schodku veřejných financí. Ten Poláci již čtvrtým rokem v řadě „srdnatě“ drží pod limitními třemi procenty HDP. Loňský deficit veřejných rozpočtů dosáhl 6,5 procenta HDP, tedy prakticky stejně jako v roce 2024. V roce 2022 činil 3,4 a o rok později 5,3 procenta HDP.

Rumuni by chtěli, ale nemohou

Rumunsko je na přijetí eura „mentálně“ připraveno. V posledních letech můžeme ze strany klíčových rumunských politiků slýchat, že země do eurozóny chce. Termín přistoupení Rumunska k euru se ale neustále posouvá. V případě Rumunska je hlavním problémem neplnění maastrichtských kritérií, respektive téhož kritéria, jaké neplní ani Polsko – schodek veřejných financí. Rumunské veřejné rozpočty momentálně procházejí supertěžkými časy. Rumunský rozpočtový schodek se do tříprocentního limitu nevejde kontinuálně od roku 2019, kdy dosáhl 4,9 procenta HDP. Od té doby se ještě zhoršil a nikdy nebyl nižší než šest procent. V roce 2024 se dokonce nebezpečně přiblížil 10procentní hranici, loni se nacházel na necelých osmi procentech HDP. Rumunsko se navíc pomalu ale jistě dostává do konfliktu také s druhým maastrichtským fiskálním kritériem, a to veřejným dluhem. Jeho výše se v roce 2024 dostala téměř na úroveň 55 procent HDP a podle předběžných údajů se v roce 2025 udrží jen těsně pod limitními 60 procenty HDP. Rumunsko se tedy do eurozóny nejspíše nepodívá ještě drahnou řadu let.

Maďarský ostrov nacionalismu

Maďarska se euro také ještě mnoho let euro týkat nebude. A to jak z politických, tak ekonomických důvodů. Maďarské veřejné finance jsou v ještě větší nepohodě než polské a rumunské. Jeho veřejný dluh je vysoko nad přípustnou maastrichtskou hranicí 60 procent HDP (téměř 74 procent v letech 2024 a 2025) a schodek veřejných rozpočtů se nachází blízko hranice pěti procent HDP. V Maďarsku navíc existuje dlouhodobý odpor vůči společné evropské měně, který jde v zásadě ruku v ruce s odporem vůči Evropské unii, byť poslední průzkumy naznačují, že důvěra Maďarů v členství země v EU vzrostla a dosáhla nadpoloviční většiny.

České švejkování

Zřejmě nejbizarnější vůči případnému členství v eurozóně je přístup Čechů. Ačkoli Česká republika plní všechna maastrichtská kritéria, doposud nebyl stanoven žádný cílový termín, natož konkrétní časový harmonogram pro vstup země do eurozóny. Hlavní příčinu lze spatřovat v tom, že většina Čechů si přeje jako platidlo zachovat českou korunu.

Euro by aktuálně chtělo zavést jen 23 procent z nich. A politická reprezentace se tento stav nesnaží nijak změnit, spíše mu jde naproti. Při tak nízké veřejné podpoře případného členství Česka v eurozóně si lze jen těžko představit politika, který by vyrazil do volebního klání s tím, že chce zavést euro. Přitom z ekonomického hlediska by euro v Česku dávalo dnes smysl víc než kdykoli dříve. Česko je ekonomicky de facto sedmnáctou spolkovou zemí Německa.

Euro by proto pro Českou republiku znamenalo jasné výhody, a to i v oblasti monetární politiky ECB. Jestliže ECB svou politiku řídí podle aktuálního stavu inflace, pak je zřejmé, že nejvýraznější vliv na inflaci v eurozóně má vývoj v Německu coby největší evropské ekonomice. A ECB tedy do značné míry svou politiku přizpůsobuje (neúmyslně) právě Německu, a tedy potažmo hypoteticky i České republice. Češi si však ponechávají korunu a s ní také poměrně vysokou zátěž v podobě transakčních nákladů na směnu korun za eura, a to včetně nákladů spojených s kurzovým rizikem. Snad Čechům jednoho dne jejich švejkování přestane imponovat a uvědomí si, že stát mimo eurozónu pro ně nedává žádný smysl.

Roman Vykouřil, analytik Wonderinterest Trading s.r.o.