Karel Strakoš: Dočasný mír na Blízkém východě. Všichni prý vyhráli. Kromě Izraele
Prezident Donald Trump v noci oznámil dvoutýdenní příměří s Iránem. Irán ho okamžitě označil za své vítězství. Spojené státy za své vítězství. A Benjamin Netanjahu? Ten hned prohlásil, že klid zbraní
se nevztahuje na Libanon, a izraelská armáda dál pokračuje v útocích na Hizballáh.
Klasický obraz z Blízkého východu. Všichni slaví triumf, jen jeden hráč zůstává s prázdnýma rukama a dělá všechno proto, aby křehký klid co nejdříve ukončil.
Trump na Truth Social napsal, že Irán předložil funkční desetibodový plán, který USA berou jako základ pro další jednání. Podmínkou příměří bylo okamžité otevření Hormuzského průlivu.
Irán to prezentuje jako ústup Ameriky a vítězství perské odolnosti. Oba tábory si tak mohou doma mávat vlajkami a tvrdit, že dosáhly svých cílů.
Jediný, kdo se do tohoto „vítězného“ narativu nevejde, je Izrael.
Netanjahuův úřad vydal během několika hodin prohlášení, které přímo odporuje zprostředkovateli dočasného klidu zbraní Pákistánu.
Izrael podporuje dvoutýdenní příměří s Iránem, ale dohoda se nevztahuje na Libanon. IDF pokračovala v útocích na jihu Libanonu i několik hodin poté, co byl klid zbraní oznámen.
Hizballáh podle některých zdrojů útoky zatím pozastavil, ale izraelská strana jasně dává najevo, že boj proti íránskému proxy bude pokračovat.
Proč Izrael nechce mír?
Protože by pro něj znamenal porážku. Šestitýdenní válka měla přinést zničení Hizballáhu, dlouhodobé oslabení íránského vlivu a zabránit jakémukoli jadernému comebacku Teheránu. Místo toho má Izrael oslabený, ale stále existující Hizballáh.
Irán, který přežil, diktuje podmínky pauzy, provozuje Hormuzský průliv a byly zrušeny sankce na jeho ropu.
Netanjahu vsadil vše na nestabilního spojence v Bílém domě. Teď si Trump bere oddechový čas, prezentuje to jako ,, vítězství“ a nechává Izrael prakticky osamocený. Pokud by teď nastal skutečný mír, byl by izraelský premiér ten, kdo z celé trojice USA–Írán–Izrael prohrál nejvíc.
A přesně proto Netanjahu dělá všechno, aby tuto „mírovou pauzu“ co nejdříve ukončil.
Stačí jeden větší incident, jedna odpověď Hizballáhu a Írán bude mít dokonalou záminku prohlásit, že dohoda byla porušena. Trump pak může říct „oni to začali“ a tlačit Kongres k další autorizaci bojů nebo naopak svalit vinu na slabochy v Kongresu, až mu 28. dubna vyprší 60denní lhůta Usnesení o válečných pravomocech.
Dvoutýdenní klid zbraní tak není mír. Je to jen přestávka mezi koly, ve které si všichni kromě jednoho mohou říct, že vyhráli.
A ten jeden, který vyhrát nemůže, už teď dělá všechno proto, aby se hra rozjela znovu.
