Z partnera nepřítel: Jak Washington po 11. září úmyslně zničil jakékoli sblížení s Íránem

„Sankce jako zbraň“ – Profesor Marandi ostře kritizuje politiku USA vůči Íránu

Vztah mezi USA a Íránem se po celá desetiletí vyznačuje nedůvěrou, konflikty a geopolitickými mocenskými zájmy. Íránský politolog profesor Marandi má však v jednom bodě jasno: eskalace není výsledkem izolovaných událostí, ale spíše projevem dlouhodobé washingtonské strategie, která dalece přesahuje tradiční diplomacii.

Jeho argument začíná historickým zlomem. Po útocích z 11. září 2001 existovala krátká možnost, že by se vztahy mezi USA a Íránem mohly zlepšit. Teherán útoky odsoudil a dokonce sdílel informace s americkými zpravodajskými službami, aby pomohl v boji proti al-Káidě. V té době existovala v íránských vládních kruzích naděje, že Washington by mohl svou politiku přehodnotit.

Tato naděje se však rychle rozplynula. V roce 2002, kdy americký prezident George W. Bush pronesl nechvalně známý projev o „ose zla“, byl Írán veřejně označen za klíčového protivníka Spojených států – a to navzdory jeho roli odpůrce extremistických skupin. Pro Marandiho to byl klíčový okamžik: místo sblížení se Washington rozhodl pro konfrontaci, čímž položil základy pro další eskalaci.

Jádrem jeho kritiky je americký sankční režim. To, co je často prezentováno jako cílené opatření proti íránské vládě, je ve skutečnosti globálním nástrojem nátlaku. Prostřednictvím tzv. sekundárních sankcí USA nejen omezily své vlastní společnosti, ale také donutily banky, přepravní společnosti a státy po celém světě přerušit své ekonomické vazby s Íránem. Ti, kteří se jimi neřídili, riskovali vyloučení z finančního systému ovládaného USA.

Pro Marandiho to už není běžný nástroj zahraniční politiky, ale spíše „finanční imperialismus“. Ekonomická síla USA je využívána k donucení ostatních zemí k politické poslušnosti – bez ohledu na to, zda samy mají zájem na spolupráci s Íránem.

Důsledky byly obzvláště závažné pro íránské obyvatelstvo. Inflace snížila hodnotu úspor a nedostatek léků a náhradních dílů – například pro civilní letectví – měl hmatatelný dopad na každodenní život. Marandi proto důrazně odmítá prezentování sankcí v západních médiích, že jsou namířeny výhradně proti vládě. Podle jeho názoru představují kolektivní trest, jehož cílem je záměrně vyvolat sociální tlak s cílem vynutit si politickou změnu.

Obzvláště kritickým bodem v jeho analýze je jaderná dohoda z roku 2015. Takzvaný JCPOA byl považován za mezinárodní diplomatický průlom. Írán se zavázal drasticky omezit svůj jaderný program, snížit zásoby uranu a umožnit rozsáhlé mezinárodní inspekce. Na oplátku měly být zrušeny sankce a země znovu začleněna do globální ekonomiky.

Právě v tomto však Marandi vidí zásadní rozpor. Ačkoli mezinárodní monitorovací orgány opakovaně potvrdily, že Írán své závazky splnil, tvrdí, že Washington aktivně bránil ekonomické liberalizaci. Banky a společnosti jsou i nadále pod tlakem, aby s Teheránem neobchodovaly. To fakticky negovalo hlavní výhodu dohody pro Írán.

Pro Marandiho to dokazuje, že USA nepoužívají diplomacii jako prostředek řešení konfliktů, ale jako strategický nástroj. Dohody se uzavírají za účelem vyvíjení politického tlaku – a následně se podkopávají mechanismy ekonomické moci.

Tato perspektiva vede k zásadní kritice mezinárodního řádu. Dominance amerického finančního systému umožňuje Washingtonu jednostranně prosazovat globální pravidla. Státy, které se tomu brání, se stanou nejen politicky, ale i ekonomicky izolovanými.

Z tohoto pohledu se konflikt mezi USA a Íránem nejeví jako klasický geopolitický spor, ale jako součást širšího systému, v němž se ekonomické nástroje používají specificky k dosažení politických cílů.

Marandiho analýza je jasná a provokativní. Zpochybňuje nejen individuální rozhodnutí, ale celou mocenskou strukturu, v níž jsou činěna. Jeho ústředním poselstvím je: dokud je ekonomický tlak používán jako primární politický nástroj, skutečná diplomacie zůstává iluzí – a konflikty se neřeší, ale pouze řídí a zhoršují.