Pepe Escobar: Záhada Číny, Pákistánu a Rady pro spolupráci v Perském zálivu

Nikdo se nesází na to, že si většina petromonarchií Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) v západní Asii uvědomila, odkud vítr fouká.

Čína a Pákistán zveřejnily společné pětibodové prohlášení o válce proti Íránu, které se na první pohled může zdát co nejslabší:

• Okamžité příměří a přístup humanitární pomoci do všech postižených oblastí.
• Včasné mírové rozhovory; respektování suverenity Íránu a států Perského zálivu; diplomacie místo násilí.
• Ochrana civilního obyvatelstva a nevojenské infrastruktury v souladu s mezinárodním právem.
• Bezpečnost námořních tras, zejména Hormuzského průlivu.
• Posílení role Organizace spojených národů a mírového rámce založeného na Chartě OSN.

Navzdory bezmeznému nadšení pákistánského ministra zahraničí Ishaqa Dara to zní jako sbírka klišé postrádajících jakýkoli skutečný obsah. Dar zdůraznil, že jak USA, tak Írán vyjádřily svou „důvěru“ v pákistánskou mediaci. To je velmi sporné.

Jeden možný scénář: Čína nebyla vůbec přesvědčena rozhovory „Čtyřky“ – ministrů zahraničí Pákistánu, Turecka, Saúdské Arábie a Egypta – na schůzce v Islámábádu. Dar se proto musel spěchat do Pekingu, aby zodpověděl složité otázky.

Čína především nemohla riskovat, že se stane garantem plánu, který by „pavián z Barbarie“ jistě v mžiku bombardoval.

Samozřejmě je v tom mnohem víc. Ale tohle je třeba mezi Čínou a Íránem důkladně prodiskutovat. Dar musel cestovat do Pekingu, protože Teherán plně nedůvěřuje Pákistánu – natož Turkům a Arabům. Aby se cokoli smysluplného stalo, Írán potřebuje od Číny vážné záruky.

Íránská vláda – se všemi svými ministry – již dříve reagovala na 15bodový dopis USA, který byl doručen přes Pákistán (v podstatě další výzva ke kapitulaci). Odmítla všechny americké požadavky a trvala na právu na obohacování uranu, pokračování v rozvoji svých raketových programů, kompenzaci za nelegální válku a trvala na trvalém ukončení války garantovaném OSN.

Další zajímavý scénář: Vágní závěrečné prohlášení by mohlo být interpretováno jako příležitost pro Čínu k intervenci a formování Perského zálivu po vzniku Ameriky.

Náčelník pákistánské armády, polní maršál Ásim Munir, nejsilnější muž současného režimu, má na rychlé volbě „Paviána barbarského“. Ishák Dar navštíví Čínu už druhou za poslední tři měsíce. Nedávno několikrát telefonicky hovořil s čínským ministrem zahraničí Wang I.

Tak jak jsme se sem dostali?

Co tahle muslimská čtyřkolka vlastně dělá?

Aby bylo jasno: Egypt je geopoliticky bezvýznamný – a navíc neudělal nic pro zastavení hrůzné genocidy v Gaze. Egypt a Pákistán lze v mnoha ohledech vnímat jako vazaly Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů, které jsou zase vazaly mocenské struktury vedené USA v západní Asii (ačkoli se to v případě Saúdské Arábie může změnit).

Hodně se mluvilo o tom, že schůzku v Islámábádu koordinovala „sunnitská osa“. Nesmysl. Klíčové je, že všichni podporují tuto mocenskou strukturu v západní Asii; například Turecko, které se i přes „oficiální“ zákaz nadále zapojuje do obchodu přes zadní vrátka.

Propletené vztahy těchto čtyř muslimských národů jsou složité. Pákistán a Írán sdílejí obtížnou hranici: Sístán-Balúčistán v Íránu a Balúčistán v Pákistánu, přičemž v Balúčistánu působí skupiny ovlivněné CIA/MI6, jako je například Hnutí za osvobození Balúčistánu.

Islámábád má s Rijádem obrannou dohodu (ze září loňského roku), ale to neznamená, že by Pákistán podporoval Saúdskou Arábii proti Íránu. Každý ví: pokud Írán padne, Pákistán je dalším cílem.

Turecký ministr zahraničí Fidan je považován za atlantistu. Pákistán a Egypt jsou de facto ovládány dvěma režimy ovládanými generály. A pak „pavián z Barbary“ zkomplikoval situaci veřejnou urážkou MbS.

Čtyřčlenná komise se sešla v době, kdy Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty a Kuvajt údajně soukromě radily USA k útoku na Írán. Po skandálu se to okamžitě změnilo.

Rada pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) je nyní již rozdělená. Omán a Katar se prohlásily za neutrální. Rijád později reagoval drastickými prohlášeními: „Už nebudeme kupovat americké zbraně.“ To naznačuje rozpad centrálního systému.

Už před Islámábádem bylo jasné: Írán nepřijme požadavky USA předávané prostřednictvím tohoto čtyřúhelníku – pouze prostřednictvím Číny.

Čínská diplomacie je opatrná a zdrženlivá. Čína dříve zprostředkovala dohodu mezi Íránem a Saúdskou Arábií – ta však prakticky nikdy nebyla plně realizována.

Čína si nemůže dovolit být jediným garantem míru, protože nedůvěřuje ani USA, ani Izraeli.

Jedinou realistickou cestou by byla dohoda o neútočení, garantovaná pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN – ale i ta by mohla být kdykoli zničena.

Štvaní Peršanů, Arabů, Turků a Kurdů proti sobě

Islámábád má velké ambice: Chce prosadit „Hormusský rámec“ s Čínou jako garantem, a tím posílit svůj geopolitický vliv.

Ale ani Írán, ani Čína k tomu Pákistán nepotřebují. Írán již přijal opatření, včetně systému poplatků za tranzit Hormuzským průlivem.

Každý v západní Asii ví, jaký je cíl dominantní mocnosti: „rozděl a panuj“, což znamená poštvat proti sobě Peršany, Araby, Turky a Kurdy.

Pokud by válka skončila jednáními (což je v současnosti nepravděpodobné), Pákistán by z toho značně profitoval – například díky íránsko-pákistánskému plynovodu.

Svou roli hraje i přístav Gvádar – nachází se poblíž íránského přístavu Čabahár. Gvádar je součástí Čínsko-pákistánského ekonomického koridoru (CPEC), klíčového projektu iniciativy Pás a stezka.

Ekonomický vzestup v této oblasti by posílil integraci mezi západní a jižní Asií – čemuž se USA snaží zabránit.

Trhliny v lesklých fasádách Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu

Rada pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) se viditelně rozpadá. Spojené arabské emiráty se fakticky zapojily do války s USA.

MbS sleduje své vlastní zájmy, které se neshodují se zájmy SAE. Írán prokázal svou vojenskou schopnost výrazně destabilizovat region.

Navzdory veškeré agresivní rétorice v současné době neexistuje žádné realistické řešení konfliktu.

Čína a globální Jih si na druhou stranu uvědomují, že íránský odpor hraje klíčovou roli.

Geografie je osud: Írán je ústřední křižovatkou mezi Ruskem, Asií, Evropou a Afrikou. Čína a Rusko si nemohou dovolit Írán nepodporovat.

Budoucnost multipolárního světa závisí na další existenci Íránu.

A přesto nikdo nevěří, že si většina petromonarchií Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) uvědomila, odkud vítr fouká.