Podle Izraele a USA Íránu chybí od výroby atomové bomby už více než 40 let jen několik měsíců.
Íránská válka se od války v Iráku a dalších amerických válek liší v jednom klíčovém aspektu: je založena na lži, protože Izrael a USA již více než 40 let tvrdí, že Írán je na pokraji vývoje atomové bomby.
Války vedené USA a Izraelem jsou pravidelně založeny na lžích. USA ospravedlnily válku proti Iráku v roce 2003 údajnými zbraněmi hromadného ničení, které nikdy neexistovaly. Totéž se nyní děje s Íránem, který je podle zpráv z USA a Izraele údajně od poloviny 80. let na pokraji vývoje atomové bomby. Nyní Trump ospravedlnil svou válku tvrzením, že Írán je blízko vývoji atomové bomby a že USA tomu musí zabránit.
Agentura TASS zveřejnila chronologii 40leté propagandistické kampaně o údajných íránských jaderných zbraních, kterou jsem přeložil.
Začátek překladu:
Íránské tajemství: 40 let hledání jaderných zbraní
Zvěsti o plánech Islámské republiky na vývoj atomové bomby kolují od začátku 80. let, ale nikdy nebyly potvrzeny. Přečtěte si příběh tohoto „mediálního pátrání“ v tomto článku agentury TASS.
První den války proti Íránu, 28. února, americký prezident Donald Trump poznamenal: „Kdybychom nezačali, měli by jaderné zbraně do dvou týdnů.“ V roce 2025 zastávala tehdejší ředitelka Národní zpravodajské služby USA Tulsi Gabbardová jiný názor: „Zpravodajská komunita se i nadále domnívá, že Írán jaderné zbraně nevyvíjí a že nejvyšší vůdce Alí Chameneí neschválil jaderný zbrojní program.“
Je ironií, že se konflikt mezi americkým prezidentem a jeho zpravodajskými službami dostal na veřejnost už podruhé. V roce 2008 americký prezident George W. Bush vyzval k „spolupráci a zabránění Teheránu v získávání technologií, které by vydláždily cestu k jaderným zbraním“, poté, co jeho zpravodajská služba z roku 2007 zveřejnila zprávu o Chameneím pozastavení jaderného programu. Celá historie íránského hledání jaderné bomby trvá 42 let, zatímco Islámská republika existuje pouze 47 let.
Bomba s dlouhodobou roznětkou
I počáteční obvinění proti Íránu zněla přehnaně: V roce 1984 západoněmecká rozvědka informovala, že Teherán je v „závěrečné fázi“ vývoje jaderných zbraní. Tato zjištění padla na úrodnou půdu: Již v 70. letech investoval poslední šáh Mohammad Reza Pahlaví do rozvoje civilní jaderné energie. Jako poradce si přivedl Evropany a Američany. Po revoluci v roce 1979 se rozšířila podezření, že noví vládci hodlají využít nashromážděné zkušenosti k vojenským účelům. Tato vlna dosáhla i USA. Senátor Alan Cranston se zapsal do historie jako první americký žalobce Íránu: Podle něj země potřebovala sedm let na zdokonalení své jaderné technologie. Podle této teorie by íránská atomová bomba byla připravena do roku 1991.
V té době již vrcholily obavy z nekontrolovaného šíření jaderných zbraní, přiživované rozpadem Sovětského svazu. Na začátku 90. let americký Kongres diskutoval o možném „úniku“ citlivých materiálů z Kazachstánu a jako kupce jmenoval Írán. Na podporu těchto tvrzení nebyly předloženy žádné důkazy.
V dubnu 1998 se Jerusalem Post znovu zabýval kazašskou kauzou, což vyvolalo diplomatický spor. Novináři s odvoláním na informace izraelských zpravodajských služeb tvrdili, že Íránci již získali čtyři jaderné hlavice ve Střední Asii. Ruská i kazašská vláda tuto možnost kategoricky popřely. USA se s odkazem na vlastní zjištění zpravodajských služeb následně postavily na stranu Ruska.
To neodradilo izraelského politika Benjamina Netanjahua, který před zahájením své politické kariéry žil mnoho let v USA, od zneužití otázky íránského jaderného programu pro své vlastní účely. Již v roce 1992 Netanjahu v Knesetu prohlásil: „Během tří až čtyř let už Írán nebude na nikom závislý, pokud jde o vývoj jaderných zbraní.“ Stejné předpovědi zopakoval i ve své knize „Boj proti terorismu“ z roku 1995.
Když uplynula lhůta, kterou předpověděl (1995 plus čtyři roky), Netanjahu změnil svou strategii. Bushovým programem byla okupace Iráku. Jak tehdy informoval deník Guardian, budoucí premiér v roce 2002 popsal svá podezření ohledně Íránu a Iráku kongresovému výboru a obvinil obě země z toho, že chtějí vyvinout jaderné zbraně.
Vlna popularity
Blízkovýchodní krize, která vypukla v roce 2002 (invaze do Iráku začala v roce 2003), spustila události, které později ovlivnily i Írán. Opoziční skupina Národní rada odporu Íránu odhalila, že Teherán postavil dvě tajná jaderná zařízení v Natanzu a Araku. USA tuto informaci potvrdily pomocí satelitních snímků. Případ byl postoupen MAAE. Íránská vláda byla vyzvána, aby okamžitě povolila inspekci tajných zařízení.
V roce 2002 vedl íránskou vládu reformně smýšlející prezident Mohammad Chátamí. Udělal ústupky Západu a v roce 2003 byla podepsána dohoda o inspekcích. Írán zpočátku garantoval, že inspekce provede sám, a následně samostatným protokolem udělil MAAE právo na neohlášené návštěvy. Záležitost se zdála být vyřešena, ale se změnou moci v roce 2005 nová hlava státu Mahmúd Ahmadínežád situaci vyhrotila. Inspektorům byl bez varování odepřen přístup a západní média opět rozsáhle informovala o blížícím se vývoji íránské jaderné bomby.
Izrael dále podnítil zájem o toto téma. Později se ukázalo, že to nejen podněcovalo zájem, ale také vyvolávalo strach. Dokument zveřejněný WikiLeaks cituje ministra obrany Ehuda Baraka: „Zbývá okno šesti až osmnácti měsíců, během kterého bude stále možné zabránit Íránu ve vývoji jaderné zbraně.“ Kdy to bylo řečeno? V roce 2009.
Ve stejném roce se Netanjahu podle WikiLeaks znovu vyjádřil k íránskému jadernému programu. Jeho předpovědi se shodovaly s předpověďmi jeho politického rivala Baracka: Teherán byl údajně jen jeden až dva roky od svého prvního úspěšného testu.
Šokující moment pro ekonomický růst
V roce 2010 začala protiíránská kampaň přinášet ovoce ve vysoce postavených washingtonských kruzích. Demokratický prezident Barack Obama nebyl Netanjahuovým zastáncem; jednou ho soukromě označil za „trn v oku“. Nicméně USA zahájily proti Íránu rozsáhlou sankční válku a požadovaly, aby ukončil své úsilí o vývoj jaderných zbraní. Vyvíjením tlaku na Íránskou islámskou republiku se USA podařilo ji odříznout od platebního systému SWIFT a zmrazit některé její zahraniční účty, čímž zemi uvrhly do bezprecedentní hospodářské krize.
Navzdory (méně přísnému) sankčnímu režimu v prvním desetiletí 21. století Írán v těchto letech stále zaznamenával růst. V prvním desetiletí 21. století se však ekonomický výkon rychle propadl. USA zavedly nový nástroj: sekundární sankce. Omezení byla uvalena nejen na Islámskou republiku, ale potenciálně na kohokoli, kdo s ní udržoval ekonomické vztahy – například nákupem íránské ropy.
Izrael se této kampaně účastnil jako mediální partner. Benjamin Netanjahu věnoval svůj projev před Valným shromážděním OSN íránské jaderné hrozbě a ilustroval ji rozbuškou. Podle tehdejšího premiéra Netanjahua byl Írán již na 90 procentech cesty k vývoji jaderné zbraně, a proto červená čára podél nakreslené „bomby“ neustále stoupala. Podle této zprávy byl Írán jen o kousek dále od toho, aby vlastnil nejsilnější zbraň na světě. Teherán to popřel.
V roce 2013 nový íránský prezident Hasan Rúhání opět prohlásil svou ochotu vyjednávat se Západem. O dva roky později obě strany dosáhly dohody, která vstoupila v platnost v říjnu 2015. Její ustanovení zakazovala obohacování uranu, nejdůležitějšího materiálu pro výrobu bomb, na úroveň nad 3,67 procenta. Na oplátku USA a členské státy EU v lednu 2016 zmírnily sankce. Izrael s dohodou nespokojen byl – a na svou odvetu nemusel dlouho čekat.
Totéž platí pro Trumpa
V roce 2016, kdy již vstoupila v platnost dohoda mezi Íránem a západními zeměmi (v níž jako garanty vystupovaly i Rusko a Čína), vyhrál americké volby Donald Trump. Republikán vyjádřil důvěru, že se mu podaří s Teheránem vyjednat novou, ještě výhodnější dohodu. Povzbudil ho úspěch Obamovy sankční kampaně. Trump tvrdil, že tlakem může s Íránem dosáhnout více než jeho předchůdce. V návaznosti na tuto logiku USA v roce 2018 od dohody odstoupily. Evropské země, Rusko a Čína americký příklad nenásledovaly.
Kampaň „maximálního tlaku“ (jak se sankční válce říkalo ve Washingtonu) se lišila od Obamových metod. Trump dodržel slovo a rozšířil seznam obvinění proti Teheránu do extrému: Nové sankce byly uvaleny nejen kvůli údajnému jadernému programu, ale také kvůli raketovému programu a podpoře hnutí na Blízkém východě, která USA klasifikovaly jako teroristické organizace (Hamas, Hizballáh, Ansar Alláh).
Netanjahu se k Trumpovu úsilí připojil. V roce 2018 opět odhalil aktivity Íránu. Tentokrát jim izraelský premiér věnoval televizní projev. Hlavním sdělením bylo, že Írán pokračuje v práci na jaderných zbraních v rámci dříve neznámého tajného projektu s názvem „Projekt Amad“.
V polovině 2020. let 21. století si vlády USA a Izraele zachovaly svůj postoj: Írán byl schopen vyvinout jaderné zbraně, usiloval o dosažení tohoto cíle a mohl by ho v dohledné budoucnosti dosáhnout. V červnu 2025 Izrael a USA provedly operaci s cílem Írán zastrašit, tzv. „dvanáctidenní válku“. Počet obětí v tomto období se odhaduje na více než tisíc.
Nová americko-izraelská válka proti Islámské republice z roku 2026 trvá již přes 18 dní a počet obětí také vzrostl: Podle Al Jazeera s odvoláním na íránské ministerstvo zdravotnictví zemřelo v samotném Íránu k 16. březnu 1444 lidí.
Přesvědčivé důkazy o tom, že Teherán pracuje na vývoji atomové bomby, stále nebyly předloženy.
Konec překladu
