Proč nesmíme oplakávat zabité doněcké Ukrajince
Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, profesí výtečný bavič, jako takový dobře vnímající náladu „obecenstva,“ prohlásil, že je připravený jednat s ruským vůdcem Vladimirem Putinem, ale
že mu odmítá odevzdat jakékoli ukrajinské území.
Je pochopitelné, že tlumočí mínění nacionalistických kruhů, protože v opačném případě by si zahrával s vlastní fyzickou existencí, ale pravděpodobně tuší, že se fatálnímu konci nevyhne. V souvislosti s ruskou invazí na znovu vzrostl čtenářský zájem o text Jana Gazdíka z 13. srpna 2014. Redakce Aktuálně.cz ale upozorňuje, že vznikl v roce 2014 na základě tehdejších výpovědí. Připomeňme si některé jeho části:
Doněck připomíná válečný Stalingrad. Mezi jeho obyvateli je stále více těch, kteří nenávidí vládu v Kyjevě. Nám vylíčili proč. Nechceme žít v zemi, která nás zabíjí, říkají.
Aktuálně.cz oslovilo pedagožku Natalii Karájevovou, účetní Viktorii Vjačenkovou, lékařku Niněl Sergejevnu a programátora Alexandra Lytovčenka. Čtyři lidi, kteří se navzájem neznají, ale všichni žijí v ukrajinskou armádou ostřelovaném Doněcku nebo kousek od něj.
Nechci ten článek přepisovat celý – je k dispozici na odkazu. Ale chci tou výpovědí svědků odhalit ten zločinný kontrapunkt, pod kterým se dějství na Ukrajině deklaruje nyní
Ukrajinská armáda se podle nich chovají na východě Ukrajiny jako dobyvatelé. Rabují obchody i sklady s potravinami. Například ukrajinskou armádou obklíčený Luhansk se podle Lytovčenka podobá vybombardovanému a vypálenému městu Stalingrad za druhé světové války.
Svědectví Ukrajinců z Doněcka se možná mnohým budou zdát příliš jednostranná. Vypovídají ale o tom, jak rozporuplná a složitá situace na východě jejich země je. S názorem, že může být někdy ošidné obviňovat jen Rusko a idealizovat si kroky kyjevské vlády, souhlasí i bývalý náčelník generálního štábu Jiří Šedivý. Také podle něj se ukrajinská armáda chová ve vlastní zemi jako bezohledný dobyvatel, který ničí celé městské čtvrti.
„Do lidí se tím zasévá nesmiřitelná nenávist na celá desetiletí,“ varuje generál.
„Jenomže Stalingrad srovnal se zemí německý wehrmacht, zatímco Luhansk – a nyní i ostřelovaný Doněck – ničí vlastní armáda. Jak třeba chápat to, že si ukrajinští tankisté jen tak pro zábavu či rozptýlení vybírají za cíle obchody a pálí do nich ze svých kanónů? Jak zdůvodnit rozstřílenou elektrárnu či vodárnu? Tohle na Ukrajině páchají jednotky, které si říkají ukrajinská armáda,“ protestuje Lytovčenko, sám někdejší expert protivzdušné obrany.
Fakt, že armádní jednotky střílejí v bojích s proruskými separatisty bez rozmyslu salvami na vše, co se jen pohne, s obrovským rozptylem dopadajících střel, granátů a raket, Lytovčenko vysvětluje až zoufalou nevycvičeností.
Nechme mluvit Natalii: Budeme se mít kam vrátit? „Naši vesnici Pridorožnoje na kraji Doněcka celou rozbombardovali. Jedna z ulic lehla popelem – kompletně vyhořela. Palbu na nás zahájili bez jakéhokoliv varování.
Jen těžko popsat změť prchajících lidí, dobytka, hus či slepic… lidé nakonec nechali všeho a prchli, jen aby si zachránili holý život. A pálili na nás z těžkých raketometů Grad, jejichž střely doslova zorají zem, na niž dopadnou.
Z některých raket se přitom uvolnily podivné koule, z nichž unikal velmi nepříjemně páchnoucí dým. Prý střílejí na separatisty! Ale jaký já jsem separatista?“ ptá se profesorka střední školy Natalia Karájevová. A dodává: „Střílejí na nás, obyčejné lidi. Našim mužům nakonec nezbylo nic jiného, než aby nás začali bránit. Ženy tedy sedí doma, děti a vnoučata ve sklepech a muži buď bojují, anebo chodí do práce do centra Doněcka, kde se zatím nebojuje – pokud ještě nějaká práce je. Avšak do toho boje byli vtaženi, chrání nás, nemohou přece jinak, třebaže se původně od separatistů distancovali.“
Potíž je podle profesorky Karájevové v tom, že i důležitá centra města, na nichž závisí chod průmyslové aglomerace, jsou v posledních dnech bombardována. A Karájevová se proto opět ptá: „Co tu zbyde, až válka skončí? Silnice, železniční tratě i fabriky jsou rozbity… rozpadá se infrastruktura… kdo se sem bude mít chuť vrátit? A to nemluvím o tom, že v obchodech je stále méně důležitých potravin. Čekají nás velké problémy… a nejspíše humanitární krize jako v jiných válečných oblastech, což jsme až dosud viděli jen v televizi.“
Mnoho známých rodiny Karájevových už uteklo anebo odjelo do Ruska. A oni? „My zatím zůstáváme. Milujeme svou vesnici, ale i blízký Doněck. Já jsem Ukrajinka, manžel Gruzínec a má skvělá snacha je čistokrevná Ruska.“ Jejich sousedé jsou podobně promícháni. Nikdo prý v Doněcku nechápe, proč jsou zabíjeni i civilisté, proč jsou vyháněni z domovů po předcích. „Jediné, co chceme, je život v míru,“ ujišťuje Karájevová.
Stále častěji se proto lidé na východě Ukrajiny ptají: co je to za prezidenta, který pošle armádu na svůj národ? (byl to Porošenko)
„Tahle válka v lidech jen zesílila touhu po samostatnosti Doněcka a jeho připojení k Rusku. Změnili jsme názor při bombardování škol, mateřských školek či nemocnic a nechceme už být součástí Ukrajiny. Doufáme, že nám Rusko pomůže a zachrání nás. Všem ostatním jsme lhostejní, ale my jsme přece také lidé, kteří mají své představy o životě. Kyjev na nás kašle,“ svěřuje se středoškolská profesorka.
Separatisté se prý k lidem v Doněcku chovají dobře. Většinu z nich místní znají.
„Jsou to normální lidé. Jde o muže kolem třiceti a výš. Mladé si chráníme, protože budoucnost je jejich,“ vysvětluje Karájevová. Proruské separatisty charakterizuje jako ty, kteří ztratili s vládou Kyjeva trpělivost a k nimž se pod vlivem ostřelování přiklání stále více místních lidí. Ti údajně stále doufají, že je Rusko přece jen ochrání před útoky ukrajinské armády.
Nejvíce ze všeho by si prý Natalia přála, aby se Evropa začala dívat na východní Ukrajinu poněkud jinýma očima a ne pod vlivem nejrůzněji orientované propagandy – ať už té kyjevské, či moskevské. „Hynou tu mírumilovní lidé. Pomozte! Jinak nás tu vybijí, zničí… nebudeme se mít kam vrátit. Tento kraj hyne den ode dne.“
Nový školní rok v Doněcku nezačne. Žáci jsou zatím soustředěni v letních táborech v přírodě. Mnohé ze škol jsou navíc střelbou vážně poškozeny po zásazích dělostřeleckými granáty. „Nejspíše odvezeme děti do Ruska, aby začaly školní rok tam. Vrátíme je sem, až bude v Doněcku bezpečno,“ uzavírá profesorka Karájevová.
Lékařka Niněl Sergejevna mluvila bez obalu.
„Kyjev se Doněcké oblasti vysláním své armády jednou provždy zřekl. Na hranicích stojí přes dvě stě padesát kamiónů s ruskou humanitární pomocí a nemohou dál, dokud pomoc nebude přeložena na kamióny Mezinárodního Červeného kříže (podle informací ze středečního rána konvoj dorazil do Voroněže, která je asi 150 kilometrů od ukrajinských hranic – pozn. red.). Ale my tu pomoc potřebujeme teď,“ zlobí se Niněl Sergejevna.
Tahle válka v lidech jen zesílila touhu po samostatnosti Doněcka a jeho připojení k Rusku. Změnili jsme názor při bombardování škol, mateřských školek či nemocnic a nechceme už být součástí Ukrajiny. Doufáme, že nám Rusko pomůže a zachrání nás.
A dodává: „Neděláme si iluze, že ruská humanitární pomoc nebude po jejím přeložení směrována úmyslně k nám, ale kamsi jinam – jako revanš za naše postoje. Pokoušeli jsme se nemocné a raněné převézt do jiných, neválečných oblastí Ukrajiny.
A víte, co nám řekli? Že vzbouřence z Doněcka neléčí.“
Léky nejsou, nemocnice už dávno kvůli jejich nedostatku neplní svůj účel, upozorňuje doněcká lékařka. „Špičková chirurgická centra jsou rozbombardována, místní vyhlášená porodnice rovněž… včetně elektrárny a vodárny. Takhle nás osvobozují od separatistů? A na nás se teď chce, abychom žili pod vládou Kyjeva. Ani za nic! Zdá se, že Evropě stále nedochází, že na její půdě se odehrává regulérní genocida.“
Vzdělaná žena jde ve svém rozhořčení dokonce ještě dál. Jediný, kdo prý Doněcku pomáhá, je Rusko.
A teď odstavec z Wikipedie:
Dne 5. září 2014 byl v běloruském Minsku mezi stranami tohoto ozbrojeného konfliktu za účasti zástupců Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) sjednán protokol o klidu zbraní s 12 body, který byl ovšem po skoro celý zbytek roku oběma stranami porušován. Ve večerních hodinách dne 19. září 2014 byla v Minsku podepsána další úmluva. „Memorandum znamená stažení všech zbraní ráže nad 100 milimetrů nejméně o patnáct kilometrů z každé strany,“ řekl bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma, který v Minsku zastupoval kyjevskou vládu. Obě strany konfliktu se zavázaly stáhnout těžké zbraně, zvláště dělostřelectvo a tanky, vojáci však mohli zůstat na svých pozicích. Byl také zakázán přelet území vojenskými letadly, což se vztahovalo na ukrajinské letectvo. Mělo tak být vytvořeno nárazníkové pásmo mezi ozbrojenými jednotkami obou stran o šířce 30 km. Úmluva měla být naplněna během 24 hodin od okamžiku podpisu, což se však v dohodnutém rozsahu nikdy nestalo. Od uzavření příměří do ledna 2015 nedocházelo ale k větším vojenským operacím, nýbrž jen k lokálně a svým rozsahem omezeným šarvátkám. V lednu 2015 se však příměří definitivně zhroutilo a začalo se znovu bojovat naplno; boje byly nejsilnější v oblasti doněckého letiště a okolo města Debalcevo. Toto strategicky důležité město a jeho okolí bylo 18. února 2015 dobyto proruskými separatisty. S příměřím ze září 2015 zbraně na východní Ukrajině z většiny utichly, avšak bez konečného vypořádání. V separatistické oblasti vznikl tzv. „zamrzlý konflikt“. Příměří je přerušováno přestřelkami, ze kterých se obviňují obě strany. Od vypuknutí konfliktu do června 2015 z Ukrajiny uprchlo 900 tisíc lidí, z nichž většina (až 746 000 osob) odešlo do Ruska(!). Dalších 1,3 milionu byli uprchlíky ve vlastní zemi
Za nesmyslnou válku na Ukrajině může z velké části Evropa, která se nevzdala německého snu Drang nach Osten prostřednictvím Ukrajiny. To je politické heslo z 19. století, které popisuje tendenci k německé expanzi na východní území. V polské, československé a sovětské historiografii byl často používán ke kritice středověkých osidlovacích hnutí a germanizačních tendencí, ale také byl jedním z podstatných elementů německého nacionalismu a jednou z částí nacistické ideologie. 7. února 1944 Adolf Hitler řekl:
Je to východním směrem, stále a pouze na východ, kam se musí naše lidská rasa rozšířit. Je to směr, který pro expanzi německých obyvatel nařídila sama příroda
V moderní evropské historii se nemluví o „lebensraumu,“ ale o ruském státu, který je „zbytečně“ veliký a slušel by mu rozpad na řadu menších oblastí, která by bylo možné kolonizovat. Na období, kdy si podrobily jiné, kdy byly správci kolonií, Evropské státy nemohou a nemohou zapomenout. U Velké Británie hrají roli ještě jiné historické konotace. V Krymské válce (1853 – 1856) sice Rusko s koalicí Osmanské říše, Velké Británie, Francie a Sardinie ve válce o kontrolu nad Bosporem a Dardanely prohrálo, ale anglickým vojskům způsobilo citelné ztráty. Přesto, že jde o více než 150 let, anglo – ruské vztahy to zatěžuje nadále.
24. února 2022 zahájila Ruská federace invazi na území Ukrajiny s deklarovaným cílem demilitarizace a denacifikace Ukrajiny. Zcela zbytečná válka, která nemusela být, kdyby (odhlédneme li od USA) ji Evropa neživila vyzbrojováním a trapnou bagatelizací nacistických tendencí.
Podívejme se na viníky pohledem do zrcadla!
Proč se nesluší oplakávat Ukrajince padlé ve válce o Donbas (1914 – 2022), které zabila jejich vlastní vláda?
napsal Leo K.
