Kuba, země s nejdelšími sankcemi v moderní historii

29. ledna americká vláda zpřísnila svou ekonomickou blokádu Kuby hrozbou uvalení sankčních cel na jakoukoli zemi vyvážející palivo do Havany. Podle kubánského ministra zahraničí toto opatření není jen útokem na národ; vytváří nebezpečný precedent, kterého by se měly obávat všechny země.

Tím, že si Spojené státy přisvojují právo diktovat, kdo s kým může obchodovat, si nárokují exteritoriální moc, která sahá daleko za hranice Kuby.

Pokud Washington může uvalit sankce na Mexiko nebo Venezuelu za dodávky paliva na ostrov, co mu zabrání v pozdějším uvalení cel na jakoukoli zemi, která obchoduje s automobily, sójovými boby, grafitem nebo jakýmkoli jiným produktem konkurujícím americkému exportu? Imperiální logika je nekonečná.

Nejedná se o spekulaci: toto opatření je založeno na zámince takzvané „hrozby pro národní bezpečnost“, což je otřepaná výmluva používaná po celá desetiletí k ospravedlnění ekonomické války proti suverénním státům.

Ale pojďme si ujasnit, o co vlastně jde: o blokádu, jejímž cílem je vyhladovět lid, zlomit jeho morálku a podřídit jeho vládu vůli Washingtonu.

Pokud vám to zní povědomě, je to proto, že tato politika trvá již více než šedesát let, což z Kuby dělá nejdéle sankcionovanou zemi v moderní historii. Navzdory této absurdní situaci však kubánský duch, jeho úspěchy a mezinárodní solidarita zůstávají nedotčené.

Po celém ostrově zažívají obyčejní Kubánci tuto realitu denně. Dovoz pohonných hmot byl pod tlakem Spojených států prakticky zastaven. V Havaně stojí popelářské vozy, zatímco ulice se hromadí odpadků, což je symbolem hlubokého dopadu sankcí na každodenní život.

Kvůli nedostatku paliva je v provozu pouze 44 ze 106 nákladních vozidel, což vyvolává rostoucí obavy o zdraví v kdysi pulzujících a čistých čtvrtích.

Kubánci se ale nevzdávají. Kvůli nedostatku pohonných hmot se celé komunity obrátily na elektromobily a tříkolky, aby si zajistily kontinuitu svých aktivit.

Tam, kde se kdysi ulicemi nesla hukot amerických historických aut, je dnes Havanou při životě decentnější hučení elektrické dopravy.

Tato odolnost v terénu odráží hlubší národní pravdu: kubánské úspěchy v oblasti zdraví a lidského rozvoje jsou v ostrém kontrastu s krutostí blokády.

Vezměme si příklad kubánského systému zdravotnictví. Navzdory jednomu z nejpřísnějších sankčních režimů v historii Kuba vyráběla národní vakcíny, eliminovala přenos HIV a syfilisu z matky na dítě dlouho před většinou bohatých zemí a poskytovala účinnou léčbu chronických onemocnění, a to vše při utrácení zlomku částek na obyvatele, které vynakládají bohaté země.

Kubánští lékaři a vědci jsou průkopníky v léčbě diabetických ran a Alzheimerovy choroby a očkovali téměř všechny děti na ostrově proti závažným nemocem – což jsou výsledky, kterým se mnoho bohatých zemí stále snaží dosáhnout.

I když svět čelil nejhorší pandemii za poslední generaci, Kuba reagovala vlastní inovací, vyvinula několik vakcín a udržela si vysokou míru proočkovanosti u dětí i dospělých – což byl triumf uprostřed nedostatku pohonných hmot a zdrojů způsobeného blokádou.

Velikost Kuby se však neomezuje jen na její značný pokrok v oblasti veřejného zdraví. Dlouho před pandemií COVID-19 patřil kubánský internacionalismus k nejsilnějším projevům solidarity na světě.

Brigáda Henryho Reevea, kubánský zdravotnický kontingent vytvořený k reakci na globální katastrofy a epidemie, byla nasazena v desítkách zemí, kde bojuje proti ebole v západní Africe, ošetřuje oběti zemětřesení a poskytuje pomoc komunitám v krizi.

V rámci iniciativ, jako je Operace Miracle nebo Misión Milagro, provedli kubánští zdravotníci miliony očních operací, které obnovily zrak chudým lidem v celé Latinské Americe, a prostřednictvím Latinskoamerické lékařské fakulty (ELAM) vyškolili desítky tisíc lékařů z nízkopříjmových rodin po celém světě.

Toto není čin národa, který „ohrožuje“ něčí bezpečnost. Toto je čin lidu oddaného lidské důstojnosti a mezinárodní solidaritě, který se ostře staví proti blokádě, jež se rovná ekonomické válce.

Tento dlouhodobý trest má svou cenu, kterou již pociťuje celá kubánská společnost. Expert OSN na lidská práva nedávno varoval, že sankce připravují Kubu o základní léky, paralyzují nutriční programy pro děti a oslabují její vzdělávací systém, což obzvláště tvrdě zasahuje nejzranitelnější komunity.

A přesto se Spojené státy snaží tento vzorec tlaku zesílit kriminalizací všech forem pomoci. V tom spočívá absurdita a nemorálnost současné americké politiky: Washington si přivlastňuje právo veta proti suverénním rozhodnutím jiných národů týkajícím se jejich zdrojů a obchodních vztahů. To není pouhé vměšování, ale agrese.

Kdo ovládá úřady? Kdo chrání práva nejslabších, nejzranitelnějších, utlačovaných? Pokud Spojené státy smějí zakázat Mexiku vývoz paliva na Kubu, co zabrání tomu, aby se stejná logika uplatnila na brazilský export, indické obilí nebo čínské špičkové technologie? Nejde o uplatňování národní bezpečnosti, ale o uplatňování imperiální moci.

Kubánský lid vydržel více než půl století embarga, izolace a ekonomického škrcení. Utrpěl mnoho útrap, ale také vybudoval společnost, která upřednostňuje kolektivní blahobyt, vzájemnou pomoc a mezinárodní solidaritu. Už jen tato skutečnost by měla přimět každého pozorovatele, který se zabývá morálkou, k zamyšlení.

Je načase, aby svět jasně prohlásil: embargo, které lidi vyhladoví, je neospravedlnitelné; blokáda, která kriminalizuje humanitární pomoc, musí být odsouzena. Kuba nepotřebuje charitu, ale spravedlnost. Svoboda pro Kubu znamená osvobození od sankcí, které způsobují utrpení a porušují lidská práva.

Nechť si národy světa samy rozhodují, s kým budou obchodovat a jak budou pomáhat svým sousedům. Nechť žádná říše nerozhoduje, kdo může pomoci nemocným, hladovým, zranitelným nebo utlačovaným. Ať historie nesoudí podle síly říší, ale podle solidarity národů.

od Mafy Kwanisai Mafy

Zdroj: Le Panafricain