Pepe Escobar: Putinova a íránská bomba maří Trumpův válečný blaf – Izrael v hluboké tísni

V době geopolitického napětí, kdy se Blízký východ a Eurasie stávají dějištěm nové „Velké hry“, zkoumá renomovaný novinář Pepe Escobar úzké vazby mezi Ruskem, Čínou a Íránem. Na základě hloubkového rozhovoru analyzuje, jak tato aliance nejen brání před vojenskými a ekonomickými hrozbami, ale také maří západní plány.

Escobar zdůrazňuje, že neúspěšný pokus o změnu režimu v Íránu – podpořený ekonomickými manipulacemi a vojenskými hrozbami – nakonec posílil odolnost země. S odkazem na dvanáctidenní válku a současný vývoj ukazuje, jak Rusko a Čína chrání Írán, aniž by odhalily své strategie, a proč by útok na Írán měl katastrofální důsledky pro USA a Izrael.

Dvanáctidenní válka a Skrytá aliance

Dvanáctidenní válka překvapila mnoho pozorovatelů, ale Escobar jasně uvedl, že Írán nestál sám. Mnozí spekulovali, že Teherán neobdržel od Ruska a Číny dostatečnou vojenskou podporu, aby odolal překvapivému útoku Izraele a USA. Ve skutečnosti však byla spolupráce hlubší, než se veřejně věřilo.

Ruské a čínské technologie pomohly proniknout do systému Starlink a zneškodnit ho – což je úspěch, který naznačuje úzkou vojenskou spolupráci. Rusko a Čína jsou nicméně extrémně opatrné, protože velká část této činnosti spadá pod záštitu národní bezpečnosti.

Vojenská a strategická podpora

Escobar zdůrazňuje, že toto partnerství je strategicky propojené: ruské letouny IL-76 pravidelně přistávají v Teheránu naložené vybavením, jako jsou systémy protiraketové obrany a technologie kybernetické bezpečnosti. Oficiální potvrzení ministerstev obrany v Moskvě, Pekingu a Teheránu podtrhují, že pád Íránu – ať už změnou režimu nebo kolonizací – je pro Rusko a Čínu nepřijatelný.

Írán by se nestal vazalem „Říše chaosu“.

Infrastruktura, technologie a skryté schopnosti

Klíčovým aspektem podpory je obnova infrastruktury. Escobar odhaluje, že ruské odborné znalosti umožnily Íráncům obnovit jejich energetickou síť za méně než 48 hodin po útoku. Tyto podrobnosti však nikdy veřejně nepřiznaly, a to ani Rusko, ani Írán.

Během návštěv IRGC (Íránské revoluční gardy) předváděli pouze známé technologie, zatímco pokročilé rakety a software zůstaly skryty – některé z nich byly použity až v posledních dnech války. Vojensko-vědecká spolupráce mezi Íránem a Ruskem je obzvláště intenzivní, doplněná vysokou kvalitou íránských univerzit, které jsou předmětem závisti Evropy i USA.

Eurasie, Írán a „Impérium“

Čína zde hraje doplňkovou roli, ale aliance se točí kolem integrace Eurasie. Pro Escobara je to jasné: impérium má jen jednu šanci destabilizovat Eurasii – a tou by byl Írán. Jiné země, jako například Turecko (jako hranice NATO) nebo státy Střední Asie, jsou méně důležité.

Indie a Pákistán se zaměřují na jižní Asii, jihovýchodní Asii na obchod. Klíčem je Írán, jakožto starobylá křižovatka Eurasie od dob Perských říší – a Západ, ovlivněný mysliteli jako Mackinder, Spykman a Brzezinski, by nikdy nemohl akceptovat suverénní Írán.

Změna režimu, historie a vnitřní stabilita

Escobar zdůrazňuje historický rozměr: Od islámské revoluce v roce 1979 se v Íránu střídala klerikální a monarchistická moc, ale návrat k monarchii je nepravděpodobný – zejména s postavami, jako je „klaun“ v Marylandu, který je propagován jako potenciální následník trůnu, ale nachází jen malou podporu.

Západ nemá žádný skutečný alternativní plán; místo toho usiluje o destrukci, podobnou té, která se stala v Iráku, Libyi nebo Sýrii. Dokumenty jako „Cesta do Persie“ pouze nastiňují scénáře bombardování.

Ekonomický tlak a sociální soudržnost

Írán nicméně „nespí“: Escobar popisuje, jak se Teherán brání změně režimu. Klíčovým prvkem je dialog s bazarními obchodníky, které vláda pozvala na schůzky, aby projednala životní náklady a stížnosti zákazníků. Západní média to mylně interpretovala jako odvracení bazarních obchodníků od režimu – opak byl však pravdou.

Na rozdíl od revoluce v letech 1978/79, kdy se bazarní obchodníci vzbouřili proti šáhovi, nyní spolupracovali s vládou. Více než 40 let sankcí vážně poškodilo infrastrukturu: přístavy, letiště a městské oblasti chátrají, zejména v chudých čtvrtích jižního Teheránu. Stát nicméně funguje a dotuje základní potřeby, jako je plyn a elektřina.

Dolar, sankce a BRICS

Escobar kritizuje Čínu za to, že neposkytuje pomoc proti spekulativnímu útoku na rial, a to i přes její obrovské rezervy – což je otázka, na kterou musí Peking odpovědět. Ani banka BRICS NDB nemůže poskytovat úvěry, protože operuje v amerických dolarech a riskuje sankce. To podtrhuje potřebu odklonit se od dolaru.

Odpor, vojenská síla a reakce Západu

V šíitské kultuře je hluboce zakořeněn duch odporu: mučednictví a odpor proti koloniálním mocnostem, který je od revoluce chápán jako protikoloniální boj. Neúspěšná změna režimu tohoto ducha znovu roznítila – ironicky, jako „laskavost“ impéria.

Netanjahu, žádný vojenský expert, hrozí v případě útoku Íránu bezprecedentní silou – jeho generálové si však nebezpečí dobře uvědomují. Íránské hypersonické rakety, kterých bylo ve válce použito jen několik, by mohly počítat v tisících (podle fám jich je jich mezi 2 000 a 20 000). Ani Rusko jich tolik nemá. Snímky zkázy se staly virálními a demonstrují jejich účinnost.

USA, Trump a závěr

V USA klesá podpora protiíránských akcí; Trump, kdysi kritický, nyní zní jako politik z Beltway a ospravedlňuje údery ochranou protestujících – což je v rozporu s jeho dřívější rétorikou. S blížící se USS Lincoln a stíhačkami je představitelná symbolická stávka, která by změnila téma.

Escobar shrnuje, že Rusko a Čína chrání Írán, aniž by odhalily všechno – strategie, která odhaluje Trumpův blaf a staví Izrael do defenzivy. Euroasijská integrace postupuje, zatímco impérium dosahuje svých limitů. Írán, posílený aliancemi a vnitřním odporem, zůstává baštou proti západní hegemonii.