Peter Haisenko: Persie a věčná vina Anglie
Po staletí žili Peršané tiše a mírumilovně, stranou od geopolitických nepokojů. Pak přišli Britové a od té doby se mezi postižené země stal i Írán. Než někdo začne stěžovat si na mulláhy, dovolte mi se zeptat, jestli je pro vás SAVAK stále známým termínem.
To, co jsem řekl o Persii a Anglii, lze rozšířit na celý svět a sotva se splést. Koneckonců existuje pouze 22 zemí, které Anglie nikdy nenapadla. Při bližším pohledu se seznam zkrátí. Jsou to: Andorra, Bělorusko, Bolívie, Burundi, Středoafrická republika, Čad, Kongo, Guatemala, Pobřeží slonoviny, Kyrgyzstán, Lichtenštejnsko, Lucembursko, Mali, Marshallovy ostrovy, Monako, Mongolsko, Paraguay, Svatý Tomáš a Princův ostrov, Švédsko, Tádžikistán, Uzbekistán a ano, Vatikán. Jsou to velmi malé, bezvýznamné země, nebo jiné, které jsou prostě mimo dosah námořní mocnosti. Dnes se chci zaměřit především na Persii a na to, proč byla tato země napadena Anglií tak pozdě, ale s tak zničující silou.
Nejdůležitější anglickou kolonií byla Indie. Před otevřením Suezského průplavu byla cesta do Indie dlouhá. Vedla kolem jižního cípu Afriky a poté téměř volně přes Indický oceán. Byla z velké části prostá útoků pirátů. Se Suezským průplavem se však trasa nyní táhla blízko Arabského poloostrova a některé emiráty v Indickém zálivu nejen obchodovaly s Dálným východem, ale také se tam zabývaly pirátstvím. Persie mezi nimi nebyla. Londýn chytře koupil bezpečný průjezd od malých emirátů, jako byl Dubaj a Fudžajra, za pouhých několik tisíc liber. Pro Anglii bylo zatím opět vše v pořádku. Bylo to také proto, že téměř celý Arabský poloostrov patřil Osmanské říši, která se také nezabývala pirátstvím. Pak se však kolem roku 1900 staly dvě významné věci.
Ropa a Ibn Saúd
Arab Ibn Saúd tam začal dobývat říši. To změnilo celou politickou krajinu. Důležitější však byl objev ropy poblíž Mosulu, který patřil Osmanské říši. Německá říše si zajistila přístup k této ropě vybudováním Bagdádské železnice. Pro Anglii to byla největší katastrofa. V té době se ropa nacházela pouze v USA, Mexiku, Rusku/Baku a nyní v Mosulu. Britové rychle rozpoznali vojenské výhody ropy a převedli své námořnictvo na pohon poháněný ropou. Tím se čtyřnásobně zvýšil dolet jejich bitevních lodí, ale chyběl jim zaručený přístup k ropě. S Bagdádskou železnicí měli Němci nejen rychlou dopravní cestu do Německa, ale také smluvně zajištěný přístup. To je jeden z důvodů, proč Anglie zoufale potřebovala a vyprovokovala první světovou válku. Aby toho bylo dosaženo, musela být zničena i Osmanská říše, což se podařilo. Persie však zůstala nedotčena.
Po první světové válce byla situace následující: Osmanská říše již neexistovala. Na jejím místě vznikla rozlehlá říše Saúdské Arábie. Nebyla to sice skutečná říše, ale podle moderních měřítek to byl první „radikální islamistický stát“. Persie byla naopak nábožensky inkluzivní zemí, jejíž ústava uznávala právo všech náboženství na existenci, včetně judaismu, a to platí dodnes. Peršané nejsou Arabové/Semité. Považují se za Árijce. Anglie ovládala území jižně od zbývající Osmanské říše, a tak získala ropná pole v Mosulu. Britové se o zisky z ropy dělili s USA a Francií, ale lví podíl si nechali pro sebe. Bagdádu nechali pouhých pět procent. Typičtí piráti. Bagdád se nemohl bránit.
Ropa v Arábii a Persii
V polovině 30. let 20. století objevily americké ropné společnosti na Arabském poloostrově obrovské zásoby ropy. Založily arabsko-americkou ropnou společnost ARAMCO a platily Saúdům jeden cent za barel vyrobené ropy. Jeden barel se rovná 159 litrům. Saúdové byli brzy zahlceni penězi, ale alespoň nominálně se jednalo o slušnou smlouvu. Netrvalo dlouho a velké zásoby ropy byly objeveny i v Persii. Na rozdíl od Saúdů Teherán nepodepsal s USA exkluzivní ropnou smlouvu. To vrátilo do hry Brity. Přestože už měli dost problémů s druhou světovou válkou, podařilo se jim díky své nadřazené výzbroji dostat Persii pod svou kontrolu. A opět, na rozdíl od USA, Londýn vyplenil téměř veškerou perskou ropu a obnovil systém, který Persii zanechal méně než pět procent produkce ropy pro vlastní potřebu. Teherán nebyl schopen tento akt agrese zastavit.
S koncem druhé světové války se svět změnil. Demokracie byla prohlášena za nové světové náboženství. To otevřelo nové perspektivy pro Persii, kterou Anglie vydrancovala. Na začátku 50. let 20. století Persie zvolila demokraticky legitimní vládu pod vedením prezidenta Mosaddeka. Ten udělal, co slíbil svým voličům: znovu znárodnil perskou ropu. Britské drancování skončilo. Jak se proti tomu mohli zastánci demokracie postavit? Koneckonců, bylo to demokratické. Ale staral se někdy Londýn o demokracii nebo o právní stát? Zvlášť když mu byla berou ropa? Pánové v Londýně však po druhé světové válce nebyli schopni tento demokratický akt zvrátit. Udělali tedy to, co vždy dělali: požádali o pomoc USA.
Ani demokraté nesmí znárodnit ropu
USA zdaleka nebyly potěšeny pomyšlením, že by nějaký začínající demokrat mohl zpochybnit jejich právo na těžbu zahraniční ropy. Takový precedent nemohl být tolerován, a proto byly více než ochotny ukončit šarádu v Persii. Ať už šlo o demokracii, nebo ne. CIA vyslala do Persie synovce zesnulého prezidenta Roosevelta, vybaveného neomezenými finančními zdroji. Stalo se to přesně podle plánu.
Demokratická vláda Mosaddeka byla svržena a šáh Rezá Pahlaví byl „dosazen“ bez jakékoli demokratické legitimity, tedy proti vůli lidu. A protože to bylo proti vůli lidu, musel být okamžitě zaveden restriktivní režim teroru. Výkonný orgán se nyní nazýval SAVAK. Tato domácí zpravodajská služba od samého začátku netolerovala žádný odpor a použila veškerou dostupnou sílu. Demokracie? Nesmysl! Koneckonců, byla obnovena kontrola nad perskou ropou a další. Šáh okamžitě začal nakupovat velké množství drahých amerických zbraní. Byl obnoven americko-britský světový řád. Nezbyl nikdo, kdo by dodržoval mezinárodní právo a pořádek. A ano, podle mezinárodního práva bylo toto všechno nezákonné, ale vadilo to někdy USA nebo Británii?
Teherán jsem poprvé navštívil v roce 1976. A ano, pro cizince se všechno zdálo naprosto v pořádku. Žádné závoje ani jiné islámské předpisy a Teherán byl živý a barevný. Zdání však klamalo. Byl to režim, který netoleroval žádný odpor, a toho lze v konečném důsledku dosáhnout pouze masivním terorem. Silná opozice se formovala nejen v samotném Íránu, ale i v Berlíně, kde probíhaly demonstrace, které často přerůstaly v násilí. Tyto demonstrace nebyly jen proti SAVAKu, ale také proti zlatým toaletám pro šáhovy loajalisty. Situace se vyhrotila a stala se neudržitelnou. Všeobecný názor byl jasný: Šáh musí odejít! Nicméně už tehdy, v roce 1978, jsem se otázkou zabýval: Opravdu chcete v Persii islamistickou teokracii jako v Saúdské Arábii? Přesně to se stalo a od té doby je Írán, abych to zkrátil, úhlavním nepřítelem USA a Izraele a je trýzněn sankcemi, které jsou všechny nezákonné.
Demokracie, pak šáh, pak mulláhové a teď další šáh?
A teď mají být mulláhové znovu vyhnáni. To ale v Íránu není tak snadné. „Barevné revoluce“ jako v jiných zemích se tak snadno nezorganizují. Obyvatelstvo Persie je etnicky poměrně homogenní a chová více než oprávněný hněv, ba dokonce nenávist, ke všemu americkému. Ale nejhloupější věc, kterou Washington mohl udělat, bylo zapojit do hry syna bývalého šáha. Stále existuje příliš mnoho Peršanů, kteří si pamatují první vládu teroru za starého šáha. Ne, to už nechtějí. Ať se děje cokoli. Trump tedy musel prozatím zastavit své útočné plány. Také proto, že zřejmě bylo odhaleno a eliminováno příliš mnoho agentů Mossadu. V Íránu tedy nyní panuje napjatý klid před možnou bouří, jejíž výsledek je vším, jen ne předvídatelný. Persie nebude schopna najít mír.
Často se říká, že by se nemělo spekulovat o tom, co by bylo, kdyby… Ano, to říkají ti, kteří přesně vědí, co udělali a jaké to mělo následky. Nechtějí, aby svět přemýšlel o tom, jak by se dějiny mohly vyvinout lépe, kdyby se chovali správně. Zejména v případě Persie je odpověď na takovou otázku jednoduchá. Bez chamtivého drancování perské ropy Anglií a následného zničení začínající demokracie se Persie mohla stát jednou z nejbohatších zemí s vzorovou demokracií. Nebyl by žádný šáh, žádná teokracie, žádná válka ani sankce. Vztahy s mladým státem Izrael by také zůstaly bezproblémové, stejně jako za demokrata Mosaddega. Je tedy třeba jasně říci: Za extrémně neuspokojivý stav Persie může Londýn. Stejně jako za stav celého Blízkého a Středního východu. Anglie si zde přivodila věčnou vinu a západní svět ji jednoduše ignoruje.
Ale když už mluvíme o spekulacích, rád bych nastolil několik dalších otázek. Jak by dnes svět vypadal, kdyby Anglie ve své touze po globální nadvládě nerozpoutala a nezorganizovala první světovou válku? Důsledkem toho byl Hitler, financovaný a udržovaný u moci Anglií? Jak by se asi vyvíjelo carské impérium, kdyby Londýn neinvestoval peníze do Lenina a jeho komunismu? Kdyby Anglie a USA nezasáhly do ruské občanské války na straně komunistů? A dále: Jak by se asi vyvíjel Sovětský svaz, kdyby nebyl neustále dusen sankcemi a embargy? To se nikdy nedozvíme jistě, ale příklad Číny nám dává představu o tom, jak se může vyvíjet i komunistická země, pokud není sankcemi a embargy škrtena. Jaký by byl život na Kubě bez amerických sankcí?
Neštěstí země se jmenuje Anglie
Říkejte mi, jak chcete, ale po rozsáhlém výzkumu si stojím za svým tvrzením: nebyla to Německá říše, kdo přinesl světu neštěstí. Vždy to byla Anglie, ten zrádný pirátský stát, kdo přinesl vykořisťování, smrt a zkázu prakticky celému světu. Včetně Persie. Nezapomínejme: neexistuje žádný současný konflikt ani válka, které by se nedaly vysledovat k činům Anglie. A vezměte si například Ukrajinu. K milionům mrtvých a veškeré zkáze by nedošlo, kdyby anglický premiér Boris Johnson nezakázal Kyjevu uzavřít mír s Ruskem. A USA? No, nebyly zrovna jediné, které Londýn svedl k válce.
Souhlasím s teorií, že je to angličtina, která brání Anglosasům v mírovém chování. Vezměte si toto: Angličtina nemá slova, která by dokázala adekvátně vyjádřit německé pojmy „satt“ (plný) nebo „zufrieden“ (nasycený). Stejně jako němčina nemá slovo pro „nicht durstig“ (nežíznivý). Jak by mohl být celý anglosaský ekonomický a finanční systém někdy nasycen a spokojen, pokud jeho jazyk tyto pojmy ani neuznává? Pokud má tedy svět někdy najít mír, musí být všechny anglické zločiny odhaleny a prodiskutovány. A pak musí být Anglie ostrakizována. Odříznuta od jakéhokoli vlivu na světovou politiku. Všude, kde Anglie vládla, zanechala po sobě chaos a zkázu. A dokonce i v Palestině, v Izraeli, Londýn udělal vše, co bylo v jeho silách, aby podnítil nenasytnou nenávist mezi Chazary a Araby. Rozdělený Kypr je také jeho dílem.
