Petr Michalů: Obyčejný lidský příběh o skutečném přátelství mezi našimi národy
Československo – sovětské přátelství samozřejmě pokračuje, třeba v té současné podobě tj. česko – slovensko – ruské přátelství. Protože život a skutečná přátelství tvoří lidské příběhy, a nikoliv vnucovaná propaganda a zvrhlá přání šílených, frustrovaných politiků.
Nic nestává se náhodou. Nevěřím na náhody. A ten můj Osud mi opět poslat do cesty člověka, s kterým jsem se jistě měl potkat, seznámit a něco jeden druhému předat, být jakkoliv jeden druhému z nějakého důvodu prospěšný, potřebný, užitečný. Když vám totiž vstoupí někdo do života, tak to není jen tak, ale kvůli něčemu.
Jak k tomu došlo? Zajímavým způsobem. V jednom hypermagazínu v Moskvě za mnou přišel pracovník ochranné služby, že prý ví, že jsem Čech, a poslala ho za mnou jedna žena pracující zde v nově otevřeném – jak to nazvat – bistru, baru, či nějakém tom rychlém občerstvení a pití. Já udiven se ptám, odkud ví, že jsem Čech. Ukázal jen na rukávy mé bundy, kde nosím nášivku SSSR a také někdy tu s československým státním znakem a nápisem „Narozen v ČSSR“. (- No jasně, uvědomil jsem si, tak je vidět, že lidé jsou velice všímaví.)
Mám prý – až budu mít čas, volno, se za ní tam stavit, že by ráda se mnou mluvila, že mě přímo prosí, abych přišel. No, byl jsem zvědavý, to se rozumí.
Ihned jsem šel. Sympatická Ruska za pultem se na mě usmívala a byla ráda, že jsem přišel. Ptám se, co se děje? Odpoví něco naprosto zajímavého pro mě, neuvěřitelného. Má za manžela muže, Rusa (tak pochopitelně, že? Zde v Rusku…), který se o mně dozvěděl a chce se se mnou sejít a seznámit, neboť on má mimo svého ruského i české občanství, žil a pracoval 20 let na Moravě, přímo v Olomouci, umí tudíž velice dobře česky!! Já v šoku! Hned jsme si předali telefonní čísla a ona (jmenuje se Oksana) mu hned zavolala a předala mi telefon. Začal jsem rusky, ale člověk na druhém konci telefonu mi odpovídal a mluvil česky. Jmenuje se Ilja, a že by se se mnou rád co nejdříve setkal osobně a že si popovídáme. Souhlasil jsem a domluvili jsme si setkání v centru Moskvy za dva dny.
Dnes jsme se tedy poprvé sešli, prakticky v centru Moskvy, sedli si v takové kavárně, dali kafe, maličkost k tomu k zakousnutí, a hlavně povídali a povídali oba dva. Tak do Československa se dostal jako důstojník Sovětské armády v roce 1987 a to přímo do Olomouce, kde nepřetržitě sloužil až do roku 1990, kdy se sovětská vojska plánovaně po dohovoru mezi SSSR a USA začala stahovat z východního Německa, střední a východní Evropy (nějaký neznámý, o to více namyšlený a hloupý Kocáb, v tom odsunu vojsk nehrál absolutně žádnou roli). Takto se dostal do Československa jako novopečený a mladičký důstojník po absolvování vojenské školy v SSSR. V Československu se mu velice líbilo, obdivoval město Olomouc a dodnes nedá na Olomouc dopustit. V Československu si našel přítelkyni, ze které se zanedlouho stala jeho manželka (první). Narodila se jim v Československu holčička (nyní 35 let).
Nechtěl se v roce 1990 z těchto důvodů vracet s vojsky do SSSR, měl přece v ČSSR ženu a dítě. Na velitelství v Milovicích si podal žádost, aby mohl v Československu zůstat a aby byl propuštěn do civilu. Bylo mu bez problémů vyhověno!
Až v roce 2007 se v něm ozvaly ruské kořeny a cítil touhu a potřebu se vrátit do rodné země, to už do Ruska. Žena – Češka, nechtěla, důvody jsou zřejmé – rodiče, spoustu příbuzných, známí, přátelé, dcera ve škole, prostě vůbec to není jednoduché se takto přemístit kamkoliv do cizího státu. Domluvili se a v dobrém se rozvedli. Jsou i dnes stále přátelé a v dobrém vztahu, i když Ilja se v Rusku znovu oženil, a prostřednictvím té jeho ruské ženy jsme se seznámili.
Ilja je hovorný chlapík, jsme téměř vrstevníci, je jen o několik let mladší než já, a máme mnoho a mnoho společného. Já sloužil v ČSLA v roce 1980 – 82, on sloužil v Československu v sovětské armádě v letech 1987 – 1990. Oba velice litujeme rozpadu Varšavské smlouvy, rozpadu ČSSR a SSSR, oba jsme rozvedení, po téměř stejně dlouhé době trvání našich manželství, on má v čr dceru (35 let), já jen o něco starší syny. On má v čr vnučku, já vnuky a vnučky. Máme stejné názory na politiku, stejné názory na šílenost jménem LGBT a další evropské zvrhlosti a zvrácenosti, jsme pro tradiční rodinu, jsme pro co nejrychlejší obnovení přátelství našich národů, stejné názory na vlastizrádce Gorbačova, opilce Jelcina, vlastizrádce a opilce Havla, stejné obdivné názory na Stalina a na současného ruského prezidenta Putina, stejné názory na svo, stejné názory na bezpodmínečný zánik a kapitulaci Ukrajiny, stejné názory na agresivní politiku NATO a USA, stejné názory na opět fašistické Německo a vlastně celou tu opět fašismem a nacismem sjednocenou Evropu,
prostě je vidět, že jsme jedna generace, která něco prožila a ví a zná, žili jsme ve stejném společenském zřízení, i když v rozdílných státech, vyznáváme a ctíme stejné hodnoty, mezi které patří úcta k ženám – coby nositelkám života, úctu ke starším lidem, která nám výchovou v našich rodinách, později pak ve školách, a vlastně i celou společností byla vštěpována od malička.
Hodně, hodně jsme si povídali, i já o sobě, o válce na Donbase, kde jsem byl 4 roky, ukazovali si fotky.
Jsem rád, že zde mám nového velice dobrého známého, kamaráda (nechci psát slovo přítele, protože to má v té dnešní zvráceno době takový nechutný pejorativní význam).
Zajímavé, opravdu zajímavé. Děkuji Ti, Osude.
Podívejte se na fotky. Kde jinde jsme se mohli dva bývalí vojáci vyfotografovat, než u maršála Žukova – vítěze nad fašisty a nacisty.
Největšími našimi přáteli (tedy hned po našich slovenských bratrech) jsou Rusové, ať si říká, kdo chce, co chce, nebo ať se to někomu líbí, nebo nelíbí. Prostě je to tak. Život a skutečná přátelství tvoří lidské příběhy, a nikoliv vnucovaná propaganda a zvrhlá přání šílených, frustrovaných politiků.
Mgr. Petr Michalů
