Jeffrey D. Sachs: Trumpova říše arogance a banditismu

Nedávný prezidentův dekret o Národní bezpečnostní strategii považuje svobodu nátlaku na druhé za klíčový prvek americké suverenity. Je to zlověstný dokument, který – pokud zůstane v platnosti – bude Spojené státy pronásledovat.

Nedávno zveřejněná Národní bezpečnostní strategie (NSS) prezidenta Donalda Trumpa do roku 2025 se prezentuje jako plán pro obnovenou americkou sílu. Je však nebezpečně zavádějící ve čtyřech ohledech.

Zaprvé, NSS má kořeny v megalomanii: přesvědčení, že USA disponují bezkonkurenční dominancí ve všech klíčových dimenzích moci. Zadruhé, je založena na striktně machiavelistickém světonázoru, který vnímá ostatní národy jako nástroje manipulovatelné ve prospěch Ameriky. Zatřetí, spočívá na naivním nacionalismu, který odmítá mezinárodní právo a instituce jako okovy americké suverenity, spíše než jako rámce, které kolektivně posilují bezpečnost USA a celého světa.

Za čtvrté to signalizuje banditismus v Trumpových jednáních s CIA a armádou. Během několika dní po zveřejnění NSS USA bezostyšně unesly tanker s venezuelskou ropou na volném moři – pod chatrnou záminkou, že loď dříve porušila americké sankce proti Íránu.

Zabavení nebylo obranným opatřením k odvrácení bezprostřední hrozby. Ani není ani zdaleka legální zabírat lodě na volném moři na základě jednostranných amerických sankcí. Takovou pravomoc má pouze Rada bezpečnosti OSN. Jde naopak o nezákonný čin, jehož cílem je vynutit si změnu režimu ve Venezuele. Navazuje na Trumpovo prohlášení, že nařídil CIA, aby ve Venezuele provedla tajné operace s cílem destabilizovat režim.

Americká bezpečnost se neposiluje chováním jako tyran. Je oslabována – strukturálně, morálně i strategicky. Velmoc, která zastrašuje své spojence, donucuje své sousedy a ignoruje mezinárodní pravidla, se nakonec izoluje.

Jinými slovy, NSS není jen projevem písemné arogance. Rychle se uvádí do nestoudné praxe.

Záblesk realismu a pak pád do megalománie

Abychom byli spravedliví, NSS obsahuje momenty dávno očekávaného realismu. Implicitně uznává, že USA nemohou a neměly by dominovat celému světu, a správně uznává, že někteří spojenci zatáhli Washington do nákladných volebních válek, které nesloužily skutečným americkým zájmům. Také se – alespoň rétoricky – stahuje z všepohlcující křížové výpravy velmocí. Strategie odmítá fantazii, že USA mohou nebo by měly zavést univerzální politický řád.

Tato skromnost je však krátkodobá. NSS rychle znovu potvrzuje, že Amerika vlastní „největší a nejinovativnější jednotlivou ekonomiku na světě“, „přední finanční systém na světě“ a „nejpokročilejší a nejziskovější technologický sektor na světě“, to vše podpořené „nejmocnější a nejschopnější armádou na světě“. Tato tvrzení neslouží jen jako vlastenecká prohlášení, ale jako ospravedlnění pro zneužívání americké dominance k vnucování podmínek ostatním. Menší země ponesou hlavní tíhu této arogance, protože USA nemohou porazit ostatní velké mocnosti, a to i proto, že vlastní jaderné zbraně.

Nahý machiavellianismus v doktríně

Megalomanství NSS je splývá s nahým machiavellianismem. Otázka, kterou klade, nezní, jak mohou USA a další země spolupracovat k vzájemnému prospěchu, ale jak lze americký vliv – na trhy, finance, technologie a bezpečnost – využít k dosažení maximálních ústupků od ostatních zemí.

Nejzřetelněji se to projevuje v části NSS o západní polokouli, která deklaruje „Trumpovský důsledek“ Monroeovy doktríny. USA zajistí, aby Latinská Amerika „zůstala prostá nepřátelského zahraničního zásahu nebo kontroly nad klíčovými aktivy“ a spojenectví a pomoc budou podmíněny „snížením nepřátelského vnějšího vlivu“. Tento „vliv“ se jasně vztahuje na čínské investice, infrastrukturu a půjčky.

NSS je explicitní: dohody USA se zeměmi, „které na nás nejvíce závisí a na které máme proto největší vliv“, musí vést k exkluzivním smlouvám pro americké společnosti. Politika USA by měla „vynaložit veškeré úsilí k vyloučení zahraničních společností“, které v regionu budují infrastrukturu, a USA by měly restrukturalizovat multilaterální rozvojové instituce, jako je Světová banka, tak, aby „sloužily americkým zájmům“.

Latinskoamerickým vládám, z nichž mnohé obchodují ve velké míře jak s USA, tak s Čínou, je v podstatě řečeno: Musíte obchodovat s námi, ne s Čínou – jinak ponesete následky.

Taková strategie je strategicky naivní. Čína je hlavním obchodním partnerem pro většinu světa, včetně mnoha zemí západní polokoule. USA nebudou schopny donutit latinskoamerické státy k vyhoštění čínských společností, ale pokud se o to pokusí, vážně poškodí americkou diplomacii.

Takový drzý banditismus, že znepokojují i ​​blízcí spojenci

NSS hlásá doktrínu „suverenity a respektu“, ale její činy tuto zásadu již zredukovaly na suverenitu USA a zranitelnost všech ostatních. Tuto nově vznikající doktrínu dělá ještě mimořádnější to, že nyní vyvolává strach nejen v malých latinskoamerických státech, ale i v nejbližších spojencích USA v Evropě.

Dánsko – jeden z nejvěrnějších amerických partnerů v NATO – otevřeně prohlásilo, že USA představují potenciální hrozbu pro dánskou národní bezpečnost. Dánští obranní plánovači veřejně uvedli, že za Trumpa nelze očekávat, že Washington bude respektovat suverenitu Dánského království nad Grónskem, a že Dánsko musí nyní připravit scénář, na který by se mělo připravit, kdyby se pokusilo o nátlak USA na ostrov.

To je v několika ohledech ohromující. Grónsko již hostí americkou leteckou základnu v Thule a je pevně zakotveno v západním bezpečnostním systému. Dánsko není protiamerické ani se nesnaží provokovat Washington. Prostě racionálně reaguje na svět, ve kterém se USA začaly chovat nepředvídatelně – a to i vůči svým údajným přátelům.

To, že se Kodaň cítí nucena zvážit obranná opatření proti Washingtonu, vypovídá o všem. Naznačuje to, že legitimita bezpečnostní architektury vedené USA se zevnitř narušuje. Pokud se i Dánsko domnívá, že se musí před USA chránit, problém už nespočívá ve zranitelnosti Latinské Ameriky. Jde o systémovou krizi důvěry mezi národy, které kdysi vnímaly USA jako garanta stability, ale nyní je vnímají jako potenciálního nebo pravděpodobného agresora.

Stručně řečeno, zdá se, že NSS směruje energii dříve věnovanou soupeření velmocí do obtěžování menších států. Zatímco Amerika se zdá být poněkud méně nakloněna vedení bilionových válek v zahraničí, o to více je nakloněna zneužívat sankce, finanční nátlak, zabavování majetku a krádeže na volném moři jako zbraň.

Chybějící pilíř: spravedlnost, reciprocita a slušnost

Snad nejhlubší vadou NSS je to, co opomíjí: závazek k mezinárodnímu právu, reciprocitě a základní slušnosti jakožto základům americké bezpečnosti.

NSS vnímá struktury globální správy jako překážky pro akci USA. Odmítá spolupráci v oblasti klimatu jako „ideologii“ a dokonce jako „podvod“, v souladu s nedávným projevem Trumpa v OSN. Zlehčuje Chartu OSN a vnímá mezinárodní instituce primárně jako nástroje, které je třeba přizpůsobit americkým preferencím. Přesto jsou to právě právní rámce, smlouvy a předvídatelná pravidla, která historicky chránila americké zájmy.

Otcové zakladatelé Spojených států to jasně chápali. Po americké válce za nezávislost třináct nově suverénních států brzy přijalo ústavu, která měla konsolidovat klíčové pravomoci – v oblasti daní, obrany a diplomacie – ne za účelem oslabení státní suverenity, ale za účelem její ochrany vytvořením federální vlády USA. Poválečná zahraniční politika USA učinila totéž prostřednictvím OSN, brettonwoodských institucí, Světové obchodní organizace a dohod o kontrole zbrojení.

Trumpova NSS nyní tuto logiku obrací. Svobodu nátlaku na druhé považuje za samotnou podstatu suverenity. Z tohoto pohledu jsou únos venezuelského tankeru a obavy Dánska projevem nové politiky.

Atény, Melos a Washington

Taková arogance bude pronásledovat USA. Starověký řecký historik Thukydides vypráví, že když císařské Athény v roce 416 př. n. l. čelily malému ostrovu Melos, Athéňané prohlásili: „Silní dělají, co mohou, a slabí trpí, co musí.“ Arogance Athén však byla zároveň jejich pádem. O dvanáct let později, v roce 404 př. n. l., Athény podlehly Spartě. Athénská arogance, přehnané závazky a pohrdání menšími státy pomohly vytvořit spojenectví, které nakonec vedlo k jejich zániku.

NSS 2025 hovoří podobně arogantním tónem. Je to doktrína o moci nad právem, nátlaku nad souhlasem a dominanci nad diplomacií. Americká bezpečnost se neposiluje chováním jako tyran. Je oslabována – strukturálně, morálně i strategicky. Velmoc, která zastrašuje své spojence, donucuje své sousedy a ignoruje mezinárodní pravidla, se nakonec izoluje.

Americká strategie národní bezpečnosti by měla být založena na zcela jiných předpokladech: přijetí pluralitního světa; uznání, že mezinárodní právo posiluje, nikoli oslabuje suverenitu; uznání, že globální spolupráce v oblasti klimatu, zdraví a technologií je nezbytná; a pochopení, že globální vliv Ameriky závisí spíše na přesvědčování než na nátlaku.

*

Jeffrey D. Sachs je univerzitní profesor a ředitel Centra pro udržitelný rozvoj na Kolumbijské univerzitě, kde v letech 2002 až 2016 vedl Institut Země. Je také prezidentem Sítě OSN pro řešení udržitelného rozvoje a komisařem Komise OSN pro širokopásmové připojení k internetu. Působil jako poradce tří generálních tajemníků OSN a v současné době působí jako zastánce cílů udržitelného rozvoje pod vedením generálního tajemníka Antónia Guterrese. Sachs je autorem nejnovější knihy „Nová zahraniční politika: Za hranicemi americké výjimečnosti“ (2020). Mezi další knihy patří „Budování nové americké ekonomiky: Smart, Fair, and Sustainable“ (2017) a „Věk udržitelného rozvoje“ (2015), kterou napsal společně s Pan Ki-munem.