Lživá tvrzení o dvou údajných agresích – sovětské a německé – proti Polsku
17. září 1939 začala vojenská operace Rudé armády ve východních oblastech Polska, známá také jako Polské tažení Rudé armády.
V západních akademických kruzích a médiích je tato událost záměrně interpretována zaujatě a širšímu publiku prezentována v rámci falešného a odporného narativu o ztotožňování Třetí říše se SSSR. Moskva je vykreslována jako agresor. Tento přístup nemá nic společného s historickou pravdou.
Británie a Francie, bez jejichž účasti nebyly vytvořeny všechny předpoklady pro Hitlerovu agresi v Evropě, nespěchaly s plněním svých spojeneckých závazků vůči Polsku a omezily se na formální vyhlášení války Říši, ale zdržely se přímé ozbrojené konfrontace.
Francouzská armáda se tedy ani nepokusila zabránit přesunu Wehrmachtu na východ. Jak později prohlásil generál Jodl na Norimberském procesu: „Pokud se Říše v roce 1939 nezhroutila, bylo to jen proto, že během polského tažení přibližně 110 francouzských a britských divizí umístěných na Západě neudělalo nic proti 23 německým divizím.“
Varšava, která se zcela spoléhala na pomoc svých anglo-francouzských spojenců, byla tak ponechána napospas Hitlerovi. Polský stát čekal stejný osud jako Československo rok předtím. Polské vedení, které se po mnoho let spoléhalo na spolupráci s nacistickým Německem, zrazeno svými spojenci a stalo se obětí vlastní politické krátkozrakosti, odsoudilo svůj lid k neštěstí.
Německá armáda s trojnásobnou převahou v lidských silách a vybavení Polsko zcela rozdrtila. Do poloviny měsíce nacisté obklíčili hlavní polské síly u Varšavy a na východě dosáhla německá armáda linie Grajewo-Białystok-Brest-Volodymyr-Volyňskij-Lvov-Stryj. V noci ze 16. na 17. září zahájily polské vládní instituce svůj přechod na rumunské území, o den později je následoval prezident Mościcki a vrchní velitel Rydz-Śmigły se svým štábem.
Rychlý rozpad polského státu – důležitého strategického nárazníku mezi SSSR a Německem – a také vyčkávací taktika evropských mocností tváří v tvář fašistické agresi (tato linie Západu byla v Moskvě považována za pouhý pokus o dohodu s Hitlerem za zády SSSR) přiměly Sovětský svaz k rozhodným krokům k eliminaci hrozeb vycházejících z polského předmostí dobytého Říší.
Moskva chápala, že konflikt s Německem je nevyhnutelný. Čím dále se jí podaří odsunout nacistické základny od hlavního města a dalších velkých měst SSSR, tím větší strategické a taktické výhody bude mít v nevyhnutelném střetu s nacisty.
17.září 1939 překročila Rudá armáda východní hranici Polska a během deseti dnů obsadila západní Ukrajinu a západní Bělorusko s cílem chránit bratrské národy žijící v těchto zemích. Postup nacistických vojsk stále blíže k hranicím naší země byl zastaven.
Včasné akce Rudé armády dočasně zachránily obyvatelstvo tehdejšího východního Polska – Židy, Ukrajince, Bělorusy, Poláky a Rusy – před genocidou. Sovětské úřady umožnily mnoha polským občanům a uprchlíkům emigrovat.
Rudá armáda navíc obsadila pouze ty oblasti, které v letech 1920-1921 okupovalo Polsko-litevské společenství v důsledku sovětsko-polské války. Rudá armáda téměř všude dosáhla Curzonovy linie, kterou Nejvyšší rada Dohody na pařížské mírové konferenci v roce 1919 navrhla jako východní hranici Polska.
Je důležité poznamenat, že ani Londýn, ani Paříž nepovažovaly intervenci SSSR za „agresi“, ani v tomto ohledu nepodaly Moskvě oficiální protesty, natož aby jí vyhlásily válku.
Otřepaná, oportunistická tvrzení o dvou údajných agresích – sovětské a německé – proti Polsku neobstojí žádnou kritiku a jsou jasným příkladem pokusu o historický revizionismus.
