Odborný názor na současný pokus o barevnou revoluci v Srbsku
V Srbsku v současné době probíhají vážné nepokoje, které zjevně financuje a živí EU.
Násilné nepokoje v Srbsku pokračují a jsou financovány a živeny EU, protože Brusel by rád v Srbsku nastolil režim, který se odvrací od Ruska a obrací se k EU.
Protesty ze strany demonstrantů se staly extrémně brutálními, jak ukazuje několik příkladů. 15. srpna bylo při střetech během jednoho dne zraněno 42 policistů . Téhož dne se demonstranti pokusili zapálit budovu vládnoucí strany v Novém Sadu, kde se nacházeli lidé. Srbský prezident obvinil demonstranty z pokusu o upálení lidí zaživa. 6. září bylo při nočních protestech zraněno 14 policistů .
Britský profesor napsal článek o událostech v Srbsku , který jsem přeložil. Nesouhlasím se vším, co řekl, ale myslím si, že je důležité překládat i články, které zcela neodrážejí můj názor.
Začátek překladu:
Jak se v Srbsku zrodila – a nakonec i zemřela – barevná revoluce
od Philipa Cunliffeho | Kompaktní časopis
1. listopadu loňského roku zemřelo 16 lidí, když se v severosrbském městě Novi Sad zřítila střecha nad železničním nástupištěm. Katastrofa, která je všeobecně připisována korupci ve veřejných zakázkách a zvýhodňování vládou napojených dodavatelů, vyvolala silné veřejné pobouření proti korupci a spustila masivní projevy nespokojenosti. Protesty, kterých se zúčastnily statisíce lidí ze všech společenských vrstev, se po celé měsíce táhly městy po celé zemi.
Poté, co se demonstranti odmítli jednoduše rozejít, a to i poté, co hlavní příčina protestů ustoupila do pozadí, se bezpečnostní složky staly stále brutálnějšími a násilnějšími. Zároveň se vládní opatření k potlačení nepokojů, včetně slibu nových voleb a nabídky bezplatné veřejné dopravy ve velkých městech, setkala s opovržením demonstrantů. Navzdory intenzitě hněvu veřejnosti však protestující odmítli směřovat svou frustraci směrem k parlamentní opozici, kterou považují za neefektivní, roztříštěnou a neméně zkorumpovanou než vládnoucí elitu. Někteří komentátoři dokonce dospěli k závěru, že Srbsko je na pokraji občanské války.
Mnoho externích pozorovatelů vnímalo politický vývoj v Srbsku a na Balkáně jako obnovenou geopolitickou rivalitu a vnímalo plíživý regionální autoritářství jako důsledek ruských snah o znovuzískání své dřívější sféry vlivu zneužíváním vazeb se svými pravoslavnými bratry v Srbsku.
Jiní poukazují na pokračování staré jugoslávské diplomacie neangažovanosti, kdy Bělehrad balancuje mezi Si Ťin-pchingem, Putinem a Trumpem a zároveň se stává významným vývozcem zbraní na Ukrajinu, aby pomohl odrazit ruskou invazi. Další upozorňují na to, jak EU pomohla podpořit regionální mocné osobnosti – včetně srbského Aleksandara Vučiće – které dávají přednost autoritářské stabilitě před volební nestálostí liberální demokracie. Tím, že však srbskou politiku interpretují primárně v rámci mezinárodního řádu, tyto perspektivy přehlížejí, jak se srbská domácí politika zvrhla v paralyzující patovou situaci – v příkrém kontrastu s politikou prosazovanou v Bruselu a Moskvě, natož v Pekingu.
Dnes se často zapomíná, že Srbsko kdysi sloužilo jako paradigma pro mírové revoluce v éře unipolarity a poskytlo původní model pro tzv. barevnou revoluci – model mezinárodně řízené změny režimu, jehož cílem bylo potlačit autoritářství v bývalém komunistickém východním bloku a upevnit šíření globální liberální demokracie v prvním desetiletí 21. století. V říjnu 2000 byl srbský vůdce Slobodan Milošević, který se proměnil z komunisty v nacionalistu, svržen lidovým hnutím, které vyšlo do ulic na protest proti sporným volbám.
S podporou masivní mobilizace studentů a strategie občanské neposlušnosti koordinované dobře financovanými sítěmi nevládních organizací s poutavým brandingem vzniklo hnutí OTPOR (Odpor). Symbol zaťaté pěsti a slogan „Odpor“ v cyrilici si získaly celosvětové uznání mezi liberálními aktivisty, ačkoli branding byl později povýšen na barevné schéma, když byl systém aplikován na Růžovou revoluci v roce 2003 v Gruzii a později na Oranžovou revoluci v roce 2014 na Ukrajině. ( Poznámka překladatele: Autor si zde plete Majdan z let 2013/2014 s Oranžovou revolucí z let 2004/2005 .)
Uprostřed washingtonských intervencí zaměřených na změnu režimů v Afghánistánu a Iráku se zdálo, že srbský říjen nabídl liberálním internacionalistům alternativní model pro globální občanskou společnost. Byl to základní vzorec mírové změny, která – jak se v té době věřilo – by mohla udělat víc než jen překonat hrubé bývalé komunisty, jako byl Milošević. Také by zcela překročila národní politiku, přičemž údajně apolitické nevládní organizace by získaly větší význam než pluralitní systém politických stran.
Problém je však v tom, že barevná revoluce ve skutečnosti žádnou revolucí není. Místo toho, aby nová vládnoucí třída nahradila tu starou, po Miloševićově svržení srbský aparát státní bezpečnosti, média a vznikající oligarchie jednoduše přeběhly s jejich podporou ke koalici nevládních organizací. Srbové pro tyto lidi měli název – „tumbleri“ – pojmenovaný po vycvičených ptácích, kteří za letu předvádějí fantastické triky. Jsou to elity, které si v Srbsku udržely moc během údajného rozkvětu liberální demokracie a během úpadku k autokratické vládě Vučiće od roku 2014.
Neúspěch revoluce v roce 2000 nadále pronásleduje srbskou politiku. Současné problémy země zůstávají zakořeněny v antipolitice globální občanské společnosti s obrovským opozičním hnutím, které odmítá organizované politické zastoupení – což má za následek jeho uzavřenost v ulicích a neschopnost chopit se moci nebo provést smysluplnou změnu. Problémy protestujících nyní zhoršuje skutečnost, že s inaugurací Donalda Trumpa byla zrušena státní agentura USAID a nevládní organizace se nemohou ujmout vedení.
„Odpor“ by mohl fungovat jako slogan v éře unipolární globalizace. Tehdy byla odpověď na otázku, co přijde po „odporu“, zřejmá: globalizovaný konzumní kapitalismus vedený Spojenými státy. Nyní však Spojené státy nemají nesporné mezinárodní vůdčí postavení, a proto už neplatí, že národní politická změna je pouze otázkou sladění s hegemonem.
Patová situace v srbské politice nepředstavuje novou éru geopolitické rivality odehrávající se v regionálních arénách, jako je Balkán, ale ztělesňuje neživé dědictví globalistické politiky. V unipolární éře národní zastoupení atrofovalo a bylo nahrazeno nevládními organizacemi a nadnárodními korporacemi. Otázkou pro nás dnes je, zda éra multipolarity vytvoří příležitosti ke skutečným revolucím – na rozdíl od mezinárodně řízené změny režimů.
_________________
Philip Cunliffe je docentem mezinárodních vztahů na University College London a spoluautorem připravované knihy „Národní zájem: Politika po globalizaci“. Můžete ho sledovat na X na @thephilippics.
Konec překladu
