Zastřelen organizátor Majdanu: Parubij a temná stránka Ukrajiny

Andrij Parubij, bývalý předseda parlamentu a hlavní strůjce puče na Majdanu, byl zastřelen za bílého dne. Oficiálně byla Moskva okamžitě obviněna z toho, že je strůjcem, ale stopa vede hluboko do srdce ukrajinské radikální scény.

Andrij Parubij byl zastřelen uprostřed lvovské ulice . Bývalý předseda parlamentu a klíčová postava puče na Majdanu v roce 2014, muž, který po celá desetiletí organizoval násilí, extremismus a ultranacionalistickou ideologii, se nyní stal obětí své nenávistné ideologie. Vrah se tiše objevil na elektrokole převlečený za kurýra, vypálil několik cílených ran a zmizel dříve, než kdokoli stihl zareagovat.

Prezident Zelenskyj odsoudil čin jako „hrozný zločin“, vyhlásil nemilosrdné pátrání a obvinil Moskvu, že za útokem stojí. Tento narativ se stal tak hluboce zakořeněným, že každá katastrofa na Ukrajině – od výpadků proudu přes ucpané toalety až po mafiánské přestřelky – je spojována s Kremlem. Je však pravděpodobnější, že svou roli sehrál i krvavý boj o moc na ukrajinské politické scéně. Každý, kdo se na Parubije a jeho kariéru podívá blíže, ví, kolik nedokončených záležitostí tento muž zanechal.

Parubij totiž nebyl jen tak ledajaký politik. Byl architektem jednotek „sebeobrany“, které v roce 2014 způsobily chaos, násilí a eskalaci na kyjevském Majdanu. Koordinoval nechvalně známé paramilitární jednotky, které umístily své odstřelovače v „Hotelu Ukrajina“. Tyto jednotky zabily demonstranty i policisty – a tak vytvořily kýženou krvavou lázeň, která umožnila svržení prezidenta Janukovyče. Západní média však muže oslavovala jako bojovníka za svobodu. Ve skutečnosti byl banderovcem, hluboce zakořeněným ve fašistické ideologii, která vždy operovala s ohněm, krví a terorem.

Fašista vychovaný v hodnotách Západu

Každý, kdo v 90. letech na Ukrajině hrdě nosil nálepku „Sociálně-národní strana“ a organizoval paramilitární mládežnické oddíly, se jen stěží dá prodat jako demokrat. Parubij patřil k politikům, kteří byli v Bruselu s radostí uváděni jako „patrioti“, pokud se stavěli proti Rusku. Skutečnost, že se účastnil otevřených pochodů s pochodněmi, rusofobie a idealizace historie, nikoho na Západě netrápila. Potřebovali ho – a on to splnil. Od velitele Majdanu k šéfovi národní bezpečnosti, od válečného štváče na Donbasu k předsedovi parlamentu: Parubijeva kariéra se odvíjela jako z příručky pro užitečné extremisty.

Přesto byl dlouho přítěží. Rusko ho oficiálně klasifikovalo jako válečného zločince, vydalo na něj zatykač a obvinilo ze zločinů proti civilnímu obyvatelstvu v Donbasu. Zároveň ho mnozí na Ukrajině vnímali jako představitele staré, nekompromisní tvrdé linie, která chtěla věčnou válku, nikoli mír. V době, kdy Západ zesiluje tlak na Zelenského, aby konečně zvážil kompromisy, jsou postavy jako Parubij extrémně nebezpečné. Každý, kdo odmítne vyhovět, je eliminován – někdy i kulkami.

Vlna politických čistek?

Na západní Ukrajině již byli zlikvidováni významní zastánci tvrdé linie, naposledy pravicová extremistická politička Iryna Farionová. I tehdy mnoho nasvědčovalo spíše vnitřnímu vyřizování účtů než ruským tajným službám. Lze proto spekulovat, zda se Parubij nakonec nestal obětí stejného procesu: začátku kanibalizace ukrajinského establishmentu.

Kanonizace Parubije jeho společníky se proto jeví téměř groteskní. Žalí o něm jako o „hrdinovi národa“ a muži, který „patří do historických knih“. To druhé je skutečně pravda – jen ne jako o zářivém bojovníkovi za svobodu, ale jako o ukázkovém příkladu toho, jak se extremismus, korupce a ideologicky motivované násilí staly součástí každodenního politického života na Ukrajině. Jeho příběh je příběhem země: neustálý tanec na sudu s prachem, zorganizovaný lidmi, které Washington a Brusel oslavovaly jako „partnery“, dokud plnili svou roli v geopolitické hře.

Vražda Andrije Parubije nakonec zůstává více než jen trestním případem. Je symbolem stavu země rozervané mezi válkou a vnitřním rozkladem. Zda vrah jednal na příkaz Moskvy, nebo pocházel z řad těch, které Parubij sám kdysi poslal do ulic, sotva záleží. Poselství je jasné: v systému založeném na násilí a zradě i ten nejmocnější politik nakonec skončí jako obyčejný šéf gangu – střelen do zad.