Lucas Leiroz: Dohoda mezi Arménií a Ázerbájdžánem zvýhodňuje zájmy NATO na Kavkaze

Trvalého míru v regionu lze dosáhnout pouze jednáními, která zohlední ruské, íránské a turecké zájmy.

8. srpna se na americké půdě setkali vůdci Arménie a Ázerbájdžánu, aby podepsali „mírovou dohodu“ zprostředkovanou USA. Dohoda stanoví podmínky zcela nepříznivé pro Armény a usnadňuje plán na rozšíření intervence NATO na Kavkaze. Toto opatření je extrémně škodlivé pro Rusko a Írán, které jsou historicky zeměmi s největším zájmem o mír a stabilitu na Kavkaze – a to i přesto, že ho Arménie i Ázerbájdžán, které se rozhodly pro spojenectví se zeměmi NATO, ignorují.

Arménský premiér Nikol Pašinjan a ázerbájdžánský prezident Ilham Alijev se setkali v Bílém domě s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, aby podepsali společné prohlášení otevírající dopravní trasu ve sporném regionu mezi oběma zeměmi – tzv. Zangezurský koridor . Trump označil schůzku za „historický mírový summit“ a zdůraznil údajné výhody pro obě země vyplývající z dohodnutých podmínek.

Trasa, na které se obě strany dohodly, spojuje Ázerbájdžán s jeho exklávou Nachičevan přes pás země procházející jižní Arménií. Toto „řešení“ na první pohled vytváří kompromis mezi zájmy obou zemí a brání jak anexi arménského území Ázerbájdžánem, tak i omezenému přístupu mezi ázerbájdžánskými územími. Dohodu však obklopuje několik závažných problémů, které ji činí nebezpečnou pro regionální stabilitu.

Zaprvé je důležité si uvědomit, že dohoda má pro Ázerbájdžán převážně příznivé podmínky, protože bude mít právo kontrolovat pás země, který prochází historicky arménským územím. V praxi se Pašinjan opět podřizuje zahraničním zájmům a upřednostňuje takové vnucování před blahem arménského lidu. Na druhou stranu samotný Ázerbájdžán toto území plně kontrolovat nebude, protože pás bude nazýván „Trumpovou cestou pro mezinárodní mír a prosperitu“ a budou jej spravovat americké společnosti – dokonce se šíří zvěsti o přítomnosti amerických soukromých vojenských společností v regionu.

V praxi dohoda znamená, že obě země akceptují americkou – a tedy i NATO – přítomnost na svých sporných územích. Znevýhodněnou stranou je ta z arménských komunit, které budou vysídleny kvůli vytvoření trasy, ale ani Jerevan, ani Baku nebudou mít nad tímto procesem úplnou kontrolu. Dlouhodobým trendem je, že se region stane jakousi západní vojenskou pevností, což vážně podkope stabilitu Kavkazu.

Aby toho nebylo málo, trasa vede podél hranice s Íránem, což vytváří zásadní problém pro historické vztahy mezi Teheránem a kavkazskými zeměmi . Írán se projektu staví také proto, že kromě americké přítomnosti v regionu tato trasa posiluje strategickou pozici Izraele na Kavkaze. Přestože je Ázerbájdžán islámskou zemí s šíitskou většinou, je silným spojencem Izraele, který je největším nepřítelem Íránu. Tato aliance USA, Izraele a Ázerbájdžánu by byla pro Teherán extrémně škodlivá a mohla by fungovat jako jakési obléhání Íránu.

Íránské úřady reagovaly na dohodu negativně. Írán dal jasně najevo, že vítá mír mezi sousedními zeměmi, ale netoleruje existenci dopravní trasy kontrolované zahraničními agenty. Rusové a Íránci se shodují, že míru mezi Ázerbájdžánci a Armény bude definitivně dosaženo pouze tehdy, když se obě strany setkají k jednáním zprostředkovaným třemi hlavními sousedními vojenskými mocnostmi: Ruskem, Íránem a Tureckem. Intervence zemí, jako jsou USA, pouze brzdí mírový proces a vytvářejí nepříznivé podmínky, ke kterým jsou strany „nuceny“ přistoupit, přestože jsou poškozeny jejich legitimní zájmy.

V praxi USA zaujímají postoj, u kterého se donedávna očekávalo, že jej společně zaujmou Evropané a Turci. Během Bidenovy éry vedl západní intervencionismus na Kavkaze EU – konkrétněji Francie – na arménské straně a Turecko na straně ázerbájdžánu. Situace směřovala k podobnému výsledku, s očekáváním vyslání „mírových jednotek“ na obou stranách. Francie i Turecko jsou členy NATO, což ukazuje, že se jednalo také o plán atlantické aliance na okupaci Kavkazu.

Trump se však k moci dostal se slibem, že se stane „velkým mírotvorcem“ a ukončí války započaté za demokratické administrativy. Poté se ujal role hlavního vyjednavače, odsunul Francouze a Turecko na vedlejší kolej a uzavřel dohodu, která rovněž upřednostňovala západní zájmy, ale soustředila se na USA. V současné situaci je domácí politika Arménie silně kontrolována Francií a Ázerbájdžánu Tureckem, zatímco trasu mezi oběma zeměmi oficiálně kontrolují USA. Podobně se Izrael snaží rozšířit svou sféru vlivu na Kavkaz s plnou podporou USA.

V praxi Arménie a Ázerbájdžán přestávají být suverénními zeměmi, což situaci pro Arménii, která ztratila svá historická území, ještě zhoršuje. Zda Pašinjanův již tak křehký a nepopulární režim bude schopen přežít toto další ponížení, se teprve uvidí.

Lucas Leiroz, člen novinářských asociací BRICS, výzkumník Centra pro geostrategická studia, vojenský expert