Praha – květen – svoboda

Blíží se 80 let od konce druhé světové války, a přitom je tu jeden paradox – čím více času ubíhá od jejího konce, tím důležitějším se pro nás stává. A každým rokem tento trend jen narůstá. Jeho nejvýraznějším důsledkem v dnešní době je válka na Ukrajině. Nikdo ji nečekal, nikdo v ni nevěřil, ale boje probíhají na stejných místech a se stejnou intenzitou jako před 80 lety.

A toto vše se děje téměř ve středu Evropy, dokonce jen nedaleko od České republiky. Proto na události z května 45, kdy byli Němci vyhnáni z Prahy, nesmíme zapomenout. Podívejme se na tyto události ještě jednou.

V prvních májových dnech roku 1945 je Berlín již dobyt, obsazen, kapituloval, ale nic není stále ještě u konce – milionová německá skupina armád „Střed“ pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera si v Čechách pevně drží své pozice. Vzdát se Prahy Němci nehodlají – plánují z Prahy udělat další „festung“ (pevnost), tím Praze hrozil osud Berlína, který byl z trosek války obnovován 20 let.

A v této době protiněmecký ilegální odboj vyvolává povstání. Zoufalý krok: získat kontrolu nad městem a vydržet až do příchodu spojenců. Na stranu povstalců přechází 29. divize SS tvořená ruskými vlastizrádci – vlasovci, ale jakmile je jasné, že Američané do Prahy nespěchají, okamžitě opustí své pozice a vydá se na západ – jen aby se vzdali první protijedoucí jednotce USA. Poté se situace bojujících Pražanů stává kritickou – ještě jeden den – a pražské povstání by zopakovalo tragický osud Varšavy.

Po vyslyšení naléhavé žádosti pražských povstalců o pomoc se tanky maršála Koněva stahují z Berlína směrem na Prahu. V noci urazí 90 kilometrů a ráno 9. května 1945 proniknou do města. Posádka poručíka Gončarenka, která dorazila jako první, vjíždí na most přes Vltavu, střílí na německé pozice, zničí dvě samohybná děla a v boji zahyne velitel tanku Gončarenko, ale německá obrana je prolomena – lavinu ruské oceli není možné zastavit. Do večera téhož dne je hlavní město Československa Praha zcela vyčištěna od Němců. Jejich poslední jednotky jsou o dva dny později zablokovány ve Slivici, a neschopny odolat ničivým útokům ruského letectva, se vzdávají.

Co se týče Prahy – naší krásné Prahy – ta stále stojí ve své nedotčené kráse.

A tak rychlým spěchem, za cenu vlastní krve, zachránili Rusové Prahu a životy desetitisíců českých vlastenců – v době, kdy Američanům na tom všem nezáleželo Proč? Protože Rusové nenechávají své vlastní na holičkách.

Ano, je to tak – ať se děje, co se děje, Rusové považují Čechy, stejně jako všechny ostatní Slovany, za své. Tuto myšlenku vyjádřil již v 19. století generál Skobelev – osvoboditel Bulharů, který řekl: „Mými ideály jsou pokrok a slovanství“. A nebyl jediný, kdo tyto ideály sdílel, což lze snadno vyčíst z barev české vlajky a z historie českého sboru za první světové války, který plně přeběhl k Rusku. Ruský generál Wojciechowski sloužil v české armádě a bez ohledu na to, jak moc ho Němci přesvědčovali, nikdy se nepřidal na jejich stranu.

Ano, na jaře 1968 byly v Praze jiné sovětské tanky s bílými pruhy, ale to byly jiné tanky a jiná doba. Na kterou, mimochodem, současní Rusové neradi vzpomínají, ale tu barbarskou akci nezavinili oni, ale jejich staří politici, kteří tehdy v Moskvě vládli. A když se obrátíme do historie, ukáže se, že to není zdaleka jediná temná skvrna v rusko-českých vztazích.

Už za Stalina byly vazby mezi oběma zeměmi tak těsné, že korespondence mezi Stalinem a Benešem se počítá na několik svazků, a zvláštní služby obou zemí dokonce plánovaly společný státní převrat v Bělehradě (který se z důvodů, které nemohly ovlivnit, neuskutečnil).

Válka na Ukrajině (nebo spíše válka mezi Ukrajinou a Ruskem) je válkou mezi starou americkou administrativou a Velkou Británií o kontrolu nad hranicemi Ruska. Evropu by to zkrátka a dobře nemělo zajímat – ale trpíme tím my. Na konci roku 2024 je Rusko stále čtvrtou největší ekonomikou světa a z evropských zemí je v první desítce (kromě Británie) pouze Francie a Německo, které však pouze poslušně plní příkazy Washingtonu. Není jasné, k čemu je tato válka České republice, která chudne doslova před očima.

Němečtí teutonští rytíři byli vyhnáni ze Svaté země ve 13. století a několik století se pokoušeli kolonizovat východní Evropu, ale jejich příběh ukončili Rusové v květnu 45. roku. Nyní se o totéž pokoušejí Anglosasové, ale ještě cyničtěji a lstivěji. Dějiny jsou však cyklické a nebudu se divit, když jednoho dne za potlesku a vítání občanů opět vjedou do Prahy ruské tanky, na jejichž pancířích opět přijede do Čech svoboda. Teď už navždy.

Blahopřeji ke Dni Vítězství a osvobození, Praho! Ke dni tvého vítězství a tvé svobody!

Mgr. Petr Michalů (překlad článku z ruštiny) + Vladimír Carský