Juraj Draxler: Tři zvláště hloupé mýty, které šíří propaganda o Rusku

MÝTUS č. 1: Rusko je roztahovačné. Pokud ho nezastaví Ukrajina, do několika let napadne EU.

Bože můj, neuvěřitelná hloupost bez logiky od lidí, kteří se na jedné straně posmívají, že Rusko neumí dobýt ani Donbas, na druhé tvrdí, že se chystá v dohledné době napadnout obrovskou EU.

Zkusme si to ale ještě rozebrat přes následující tři otázky:

• Pokud jsou chorobně roztahovační, proč se neroztahují?

Protože těch poměrně jednoduchých soust mají k dispozici dost. Rusko dosud nezabralo ani Abcházie ani Jižní Osetii, ačkoli oba regiony jsou na něm klíčově závislé. Neobsadila Gruzie, poté, co ono napadla právě zmíněnou Jižní Osetii a Rusko zasáhlo s cílem region ochránit. Gruzínce do pár dní porazili na hlavu – ale pak se stáhli!! To jak, prosím pěkně?? Z úrodné, strategicky dobře umístěné země! Rusko nikdy nenapadlo ani Ázerbájdžán či Kazachstán (naopak druhému pomohlo potlačit islamistickou revoltu a poté se stáhlo). Přestože obě země jsou mimořádně bohaté na nerostné suroviny, a mají nezávislou zahraniční politiku (včetně dobrých vztahů s EU, u Ázerbájdžánu, a USA, to zase v případě Kazachstánu). A nic! Žádné napadení. Totéž v případě Mongolska, které přitom v sovětských dobách bylo jakými protektorátem SSSR, a také je atraktivní z hlediska surovin. A prakticky nemá armádu a dobře vychází s neruskými státy. A nic, žádná invaze. Turkmenistán? Detto.

Jenže vysvětlení je jednoduché: žádná z těchto zemí nemá sice ani vazalský vztah k Rusku, ale ani otevřeně nepřátelský. Prostě s ním normálně vycházejí, udržují hospodářské vztahy tam, kde je to pro oba výhodné, nepotlačují násilná práva ruských menšin, a hlavně nejdou do spolků, které by znamenaly strategické ohrožení bezpečnosti RF. (Výjimkou bylo Gruzie za Saakašviliho, ale ne ve smyslu, že by Rusko bylo strategicky ohroženo, na to je příliš malá a příliš daleko od srdce RF. A dlouho to netrvalo.)

To znamená, že si nevezmou to, co je snadné vzít, ale chystají se na velké sousto jako jsou země EU. Kdo, prosím vás, bude trvat na takové logice?

• Druhá otázka: jsou-li tak hrozně dobyvační, proč nedobyjí Ukrajinu?

Rusko nepřikročilo k obecné mobilizaci, takže na Ukrajině nikdy neměly ani zdaleka jednotky, kterými by mohly zabrat nějaké území, které by znamenalo konec Ukrajiny jako takové. Rusko má ještě letos výdaje na zbrojení menší, než v sovětských časech, nedošlo k žádné masové hospodářské mobilizaci.

Jak je to možné, vždyť oni nemocně chtějí dobývat? A to jak by chtěli podobným způsobem jít ne proti rozbité Ukrajině, ale NATO?

Jenže: prostě jen vojensky soustavně tlačí v té míře, která je nutná, aby dosáhly splnění svých požadavků.

• No a provokativně do třetice: nejsou náhodou země EU jakože kryté jaderným deštníkem NATO?

Čili buď jsou Rusové zároveň nenasytní dobyvačníci a zároveň blázniví sebevrahové, nebo ten deštník NATO zase až tak moc neznamená.

A dodám ještě jednu věc: v Rusku NIKDO alespoň vzdáleně relevantní nekřičí, že by měly dobývat země EU.

Pokud to udělají, nějaký propagandista bude křičet, že by měli bombardovat Berlín nebo něco podobně hloupého. Ale to je (a) výkřik pro nejnižší příčky ruské společnosti, pro lidi, kteří nemají nic než vodku nebo výpary ze samohonky a potřebují slyšet něco dramatického, s politikou jako takovou to nemá nic společného (zajímavé, zrovna včera jeden z bývalých šéfů izraelské rozvědky vyzýval k jadernému útoku na Írán, ale TO jaksi není v médiích) a hlavně b) i když to říká nějaký propagandistický blb, tak v tom smyslu, že kdyby nás napadli, prostřednictvím Ukrajinců, tak bychom věděli, jak reagovat. NE ve smyslu: chceme ovládnout Berlín, Paříž nebo Trebišov.

Naopak základní a neustálý narativ z ruské strany je: nechte nás na pokoji, tak, jak jsme. NE: chceme vám vládnout. Ani ne: chceme vás zničit, Rusové ještě dnes se rádi dívají na západní filmy, pokud by nebylo sankcí, kupovali by si západní značky, jezdili by na dovolené do Francie, UK, Itálie či, dejme tomu, České republiky nebo Bulharska. Což, opět protilogicky, propaganda také zdůrazňuje, ale pak tvrdí, že to všechno Rusové chtějí zničit. Neboť jsou prostě takoví. No, úžasné.

Prostě dobyvačné výroky (na ruské straně) nenajdete. Ale přesto některé, s prominutím, kreatury na vysokých politických postech v některých zemích EU tento nesmysl šíří, proti vší logice a faktům, a naši místní géniové, v opozici, v médiích, to s překrásnou, přímo esteticky dechberoucí tupostí opakují.

(Příště: mýtus o tom, že Putin a spol. neuznávají Ukrajince jako národ.)

Tři zvláště hloupé mýty, které šíří propaganda o Rusku (2)

MÝTUS č. 2:  Kreml neuznává právo Ukrajinců na vlastní stát, neuznává Ukrajince jako národ. Pokračujeme druhým ze tří klíčových mýtů o vztazích Ruska a Ukrajiny, píše na facebooku Juraj Draxler, slovenský politolog:

Začněme kvízem. Kdo je autorem následujících výroků?

• „Věci se mění a země a společenství také. Samozřejmě, že někde se konkrétní společenství v důsledku různých příčin a historických procesů začne vnímat jako národ, oddělený od jiných. Jak se k tomu postavit? Jednoduše – s respektem. Chcete mít vlastní stát? Ať se líbí.”
• „Víme, že Ukrajinci jsou pracovití a talentovaní. Pokud budou tvrdě a úporně pracovat, budou úspěšní a budou vynikat. Tyto kvality stále mají, podobně jako otevřenost, optimismus a pohostinnost.”
• „Respektujeme ukrajinský jazyk a jejich tradice. Respektujeme snahu Ukrajinců o to, aby žili v zemi, která bude svobodná, bezpečná a blahobytná.”
• „Řeknu to jednoznačně – Rusko nikdy nebylo a nikdy nebude „antiukrajinské“. A jaká bude Ukrajina – to je na rozhodnutí jejích občanů.”

Kdo je autorem všech těchto výroků? Vladimír Putin. Pocházejí dokonce z jednoho textu. Z eseje, kterou zveřejnil v červenci 2021. Bizarní, propaganda obvykle tvrdí, že tímto textem zpochybnil ukrajinskou státnost.

S neuvěřitelnou lehkostí to opakují lidé, kteří text nikdy nečetli.

Přestože (ještě jednou si prohlédněte ty výroky!), to zjevně není pravda.

V dané eseji se Putin, kterého pak silně dezinterpretovali, ve skutečnosti ohradil vůči dvěma věcem: Tou první byl fakt, že ukrajinskou státnost postupně začaly unášet silně nacionalistické kliky, které „ukrajinskost” přímo definovaly jako „antiruskost”. V jejich pojetí nelze být Ukrajincem bez nenávisti k Rusku. Putin říká: „Dnes se za skutečného ukrajinského patriota pokládá jen ten, kdo nenávidí Rusko.”

S tím se dá jen souhlasit, štafetu národovosti si pro sebe zabrali lidé, kteří bezostyšně stavějí na odkazu Bandery a dalších.
 
Připomenu, hned první parlament fungující po převratu v roce 2014 přijal zákony namířené proti ruskému jazyku (což přímo vedlo ke konfrontaci na Krymu a na Donbasu).

A to okamžitě a vysoce provokativní: Okleštěný parlament, ze kterého byla vyhnána velká část zástupců do té doby vládní strany, 22. 2. zbavil prezidenta moci (protiústavně) a již druhý den, 23.2. zrušil dosavadní jazykový zákon, chránící ruštinu, rumunštinu a maďarštinu jako regionální jazyky. Zastupující prezident sice tento akt odmítl podepsat, ale o několik let později se tvrdé normy namířené proti ruskému jazyku vrátily.

Zároveň v centru Kyjeva, a nejen tam, davy skandovaly, že je třeba oběsit „Moskaly”, jak západoukrajinští nacionalisté říkají jednak Rusům obecně, ale v ukrajinském kontextu speciální obyvatelstvu východní a jižní Ukrajiny, které se hlásí k ruské kultuře.

Druhou věcí, vůči které se Putin v daném textu ohradil, je snaha právě těchto západoukrajinských nacionalistů přivlastnit si celé území Ukrajiny, i kulturní. Jako by všude po staletí žili lidé mluvící ukrajinsky a cítící se stejně jako Haličané.

To ale historicky vůbec nesedí, obrovská část území dnešní Ukrajiny byla ještě v 19. století vnímána jako jasně ruská. Putin v této souvislosti říká, že moderní Ukrajina je v zásadě sovětský výtvor a i když se to ne každému líbí, je v tom mnoho pravdy.
 
Také poznamenávám, že právně čisté rozpuštění Sovětského svazu by bylo bývalo takové, kdyby území Ukrajiny bylo tak velké, jak bylo, když Ukrajina do Sovětského svazu, přesněji tehdy Sovětského Ruska, přišla (čímž se Ukrajina pokládala za jeden ze zakládajících států pozdějšího Sovětského svazu).

To je poněkud provokativní myšlenka ale své rácio má. Každopádně, Putin ji jen zmínil a v textu už pak dále nestojí na tom, že Ukrajina by neměla existovat jako samostatný stát v hranicích, které získala po roce 1918.

Jen v textu ilustruje, kolik mají obě země společného a že by neměly být nepřáteli.

Esej končí výzvou: „Vždyť se jen podívejme na Rakousko a Německo, nebo USA a Kanadu, jak žijí bok po boku. Mají podobné etnické složení, kulturu, dokonce společný jazyk, a zároveň jsou suverénními zeměmi, s vlastními zájmy a nezávislou zahraniční politikou. Ale jsou také značně navzájem integrované. Zakládají si rodiny, studují, pracují, společně podnikají. Mimochodem, stejně jako miliony Ukrajinců, které žijí v Rusku. Rusko je otevřeno dialogu s Ukrajinou a jsme připraveni diskutovat o všech komplexních otázkách našeho vztahu.“

Asi těžko to lze označit za text vyzývající po zrušení Ukrajiny, že?

Mimochodem, nedávno jsem si prohlédl diskusi s ukrajinskou novinářkou Dianou Pančenkovou s Alexandrem Duginem.

Dugin je v hloupých článcích označován za „Putinova ideologa”.
 
To je naprostý nesmysl, z hlediska ruské politiky je okrajovou figurou. Pravidelný přístup do médií dostal až nyní, během války, kdy se režim snaží ukázat, že za ním stojí co nejrůznorodější scéna, včetně všech, kteří se hlásí k umírněnému patriotismu, jako Dugin.

Ten byl v 90. letech opravdu často provokativní a extrémní. Dnes vystupuje o dost umírněněji. A v rozhovoru s Pančenkovou (dá se najít na jejím Youtube kanálu) sice opakuje některé své výroky o potřebě obnovy ruského impéria (které nijak nezahrnuje země mimo hranice někdejšího ruského Impéria, tedy žádné zabírání území EU), ale nezpochybňuje, že část Ukrajinců má svébytnou kulturu a že to je třeba respektovat. (Věc trochu komplikuje to, že Rusové používají slovo „národ” v poněkud odlišném smyslu, než je tomu v češtině. Je třeba chápat, co myslí tímto slovem a co tím, když mluví o „gosudarství”, ale při troše snahy to není těžké pochopit.) Neříká, že Ukrajince je třeba si podmanit, naopak, Ukrajince vyzývá, aby se dobrovolně k projektu obnovení Impéria přidali.

Mimochodem, paradoxně Dugin v tomto rozhovoru působí mnohem umírněněji než ta část naší (autor má na mysli slovenskou) dezinformační konspirační scény, která se stylizuje do proruské role.

Ta zahrnuje i lidi, kteří si takové přirozené lidské potřeby jako úcta, pozornost a lidská sounáležitost, dokáží pořídit jen ve výprodeji, a tak si tu pozornost vynucují alespoň protofašistickými výroky o ukronacistech, kterým je třeba vynadat, které sice někteří blbci i v Rusku občas hlasitě řeknou, ale ne z vládních pozic, a se kterými by je vyhodili i ve velké části Moskvy. (Ruský režim má docela dobře rozsegmentovanou komunikaci. Samozřejmě, západní propaganda toho využívá či zneužívá tak, že vezmou nějaký výrok, který je směrován na ty nejméně sofistikované skupiny obyvatelstva nějakým pomocným propagandistou a vydává to za oficiální pozici Kremlu.

Je to stejné, jako byste výroky nějakého divokého republikánského senátora či redaktora extrémnějšího pořadu na Fox News vydávali za oficiální pozici Bílého domu.

Zkratka a jasně: pokud byste si reálně prohlédli, co říká Putin, viděli byste, že nezpochybňuje ani ukrajinskou kulturní svébytnost, ani nárok na vlastní stát. Kreml se toho oficiálně úzkostlivě drží.

Dokonce i kdybyste věnovali trochu pozornosti výrokům lidí, kteří mají v Rusku širší ideologickou pozornost, viděli byste, že zpochybňování Ukrajiny jako státu je tam poměrně okrajovou záležitostí a hlavně – není to vůbec oficiální linie.

To i přesto si v slovenském, českém i mezinárodním tisku často přečtete, že Putin otevřeně neuznává ukrajinský stát, je jen smutným zrcadlem toho, jak fungují nejen média, ale tak hloupě, primitivně se chovají i různé „intelektuální“, „lepší“ kruhy, které takové očividné nepravdy dále spokojeně šíří.
 
Ke své vlastní ostudě.

Tři zvláště hloupé mýty, které šíří propaganda o Rusku (3)

Mýtus č. 3: “Rusi jsou Mongolové”

To velmi rádi opakují ukrajinští nacionalisté. Sami si to nevymysleli, naopak, tento motiv občas opakovali ruští intelektuálové 19. století (Gercen nazval cara Mikuláše Čingischánem s telegrafem, později to jiní aktualizovali tím, že Stalina nazvali Čingischánem s telefonem).

Prolínají se tu dvě odlišné věci: motiv “orientální despocie”, který se ujal, když Evropané 19. století přirovnávali své země k říším, kde byl ústředním uzlem vládnutí stále ještě rozsáhlý dvůr a společnost byla silně rozvrstvená, s rolníky na dně připoutanými k půdě, což ze západní Evropy vymizelo dávno před 19. stoletím.

Druhým byl motiv krvelačných Mongolů. Ti však měli s obrazem hierarchické despocie pramálo společného, naopak, stejně jako ostatní stepní kočovné národy byli spíše rovnostářskou společností. (Mimochodem, při dobývání dokázali být krutí, i když na svou dobu nebyli výjimkou, ale ve správě věcí veřejných byli politicky, nábožensky i kulturně mimořádně liberální. Ne nadarmo v jejich říši vzkvétaly různé druhy křesťanství, islámu, tengrismu, judaismu a místních kultur).

Vzestup samotného Ruska však především úzce souvisí s jeho evropeizací. To, co z něj učinilo politicky a kulturně velkou říši, byla vždy období masivního úsilí “stát se Evropou” (i rozsáhlé kolonizační úsilí, které vedlo ke vzniku dnešního největšího státu, by bylo po konci 17. století pravděpodobně jen stěží možné bez přijetí evropských forem imperiální správy).

Bez toho by Rusko nebylo Ruskem, jak ho známe.

Jistě, vliv mongolských a turkických kmenů je v Rusku cítit dodnes. Hlavně v jazyce – výrazy, které souvisejí buď s obchodem a hospodařením s penězi (mongolská říše měla velmi rozvinutý obchod, daňový systém a finance), nebo s chovem zvířat či trhem, mají často mongolský či turkický původ: деньги (peníze), таможня (clo, celní správa), казна (pokladna), лошадь (kůň), амбар (stodola), базар (trh), сундук (truhla)…

Mongolové ovlivnili kozáckou kulturu (protože kozáci byli z velké části obyvatelstvo, které v pohraničních oblastech přešlo na “tatarský” způsob života) a další věci. Mimochodem, známý zvyk nepodávat si u nás ruku přes práh má zřejmě také mongolský původ. Podobně jako vyhazování člověka do vzduchu, když ho chceme uctít.

Podobně řada významných ruských představitelů měla starobylý mongolský nebo turkický původ: Kutuzov (qutuz je turkicky divoký nebo bláznivý), Turgeněv (türgen je rychlý, hbitý), Bulgakov (bulgaq – mávat). Rimskij-Korsakov (qorsaq je druh stepní lišky), Godunov (gödön – blázen), Čadajev, Tuchačevskij, Bucharin, Kandinskij, ale i slavné šlechtické dynastie jako Šeremetěvové, Stroganovové. (Mongolové sami vznikli částečně z turkické příměsi a při svém tažení na západ se spojili s turkickými kmeny, které po staletí ovládaly stepi střední Eurasie, podobně jako před nimi protoíránské kmeny).

Vždyť to zná každý v historii trochu sčítanější člověk: Pjotr ​​Alexejevič, později zvaný Velký, se vrátil z velké túry po Evropě, kde nasával evropské poznatky v oblasti techniky, ale také politické a kulturní zvyklosti. A zrušil bojary, včetně jejich privilegií, aristokracii dal evropské názvy (graf jako hrabě a podobně) a udělal z nich dvořany, čili přímých služebníků dvora a koruny. Svlékl je z orientálních kaftanů a přikázal ostříhat “orientální” brady – kterým se to nelíbilo, ostříhal je sám. Nové hlavní město nechal vystavět na místě obchodních (hanzovních) tras se západní Evropou a na jeho vystavění pozval západní architekty.

Podobně postupovali jeho následovníci, mimořádně úspěšně například Kateřina Velká (jinak Němka). Mimořádně podporovala rozvoj věd, takže ze Západu pozvala špičky matematiky (Euler) a podobně. Totéž v oblasti umění, koncem 18. století v Rusku skládali opery a vytvářeli balet pozváni Italové a Francouzi.

Mimochodem, některá z výše uvedených slov se používají i v ukrajinštině a například Gogol, kterého si “antimongolští” Ukrajinci rádi přivlastňují, byl částečně tatarského původu.

Bez ohledu na tento vliv se Rusko po zániku mongolských chanátů neorientovalo na stepní kultury a kulturně jimi bylo ovlivněno jen málo. A speciálně od počátku 18. století se rychle snažilo evropeizovat.

Koneckonců, to ví každý, kdo je trochu sečtělejší v historii: Pjotr Alexejevič, později zvaný Veliký, se vrátil z velkého turné po Evropě, kde vstřebával evropské poznatky v oblasti techniky, ale i politických a kulturních zvyklostí. A zrušil bojary včetně jejich privilegií, dal šlechtě evropské tituly (graf jako hrabě a podobně) a učinil z nich dvořany, tedy přímé služebníky dvora a koruny. Zbavil je orientálních kaftanů a nařídil jim ostříhat si “orientální” vousy – komu se to nelíbilo, ten byl ostříhán. Nové hlavní město nechal postavit na místě obchodních (hanzovních) cest se západní Evropou a ke stavbě přizval západní architekty.
Podobně postupovali i jeho nástupci, například Kateřina Veliká (jinak Němka), která byla mimořádně úspěšná. Nesmírně podporovala rozvoj věd, takže pozvala ze Západu špičkové matematiky (Euler) apod. Totéž v umění, koncem 18. století v Rusku jí pozvaní Italové a Francouzi skládali opery a vytvářeli balet.

(Jen pro úplnost, za Kateřiny došlo k pěkné kombinaci této europeizační snahy a tradice Ruska jako “nástupce” Byzance, která existovala od pádu Konstantinopole. V rámci této tradice tedy Němka Kateřina po porážce Turků zakládala na územích u Černého moře města s “řeckými” názvy a zvala do nich řecké, přesněji řečeno pravoslavné obyvatelstvo z Osmanské říše: Oděsa, Cherson, Mariupol, Sevastopol, Simferopol…).

Tyto novoty se neobešly bez protestů. Ale jak Petr, tak Kateřina se uměli chovat ke svým lidem s otcovskou a mateřskou něhou: například skupiny vzbouřenců, kteří šířili spiknutí, že Petr je buď koupený Západem, nebo přímo převtělený Satan (skutečně to tak šířili), a chystali se ho svrhnout, nechal Petr pohladit holemi a klacky. Vzbouřenci to pochopili a pak své vůdce sami podřízli.

Podobně Kateřina nechala trochu tvrději, ale s určitou laskavostí, pohladit aristokraty, kteří se stavěli proti její očkovací politice. A tak, dokud se proti ní hodně frflalo, i proti její „německé“ (rozumné evropské) politice, nahlas se proti ní stavět moc neodvážili, za ty modřiny a krev to nestálo.

Stejně tak Kateřina nechala aristokraty, kteří se stavěli proti její očkovací politice, pohladit trochu tvrději, ale s jistou dávkou laskavosti. A tak, i když se proti ní hodně brblalo, dokonce i proti její “německé” (čti evropské) politice, neodvážili se proti ní hlasitě vystoupit, za modřiny a krev jmi to nestálo.

(Od té doby se Rusko docela liberálně změkčilo: například v době pandemie byly právě přijaty zákony, které lidem šířícím konspirační teorie hrozily mnohaletým vězením – pokud by nějaký proxy nepůsobil v nějaké malé zemi, ale v Rusku, byl by s největší pravděpodobností souzen u soudu nebo rovnou za mřížemi či v odborném ústavu. Žádné tradiční drsné fyzické násilí, nanejvýš hrozba obuškem).

Jistě, už v 18. století si někteří dělali legraci z těch, co to přeháněli s evropskými manýry, byly z toho různé divadelní satiry. A v 19. století naplno vypukly spory o to, nakolik má být Rusko evropské a jak si zachovat svou “ruskou duši”. Ale to je právě pointa toho vývoje. Europeizace dala zemi masivní kulturní impuls, a ta konfrontace domácího a importů vedla k masivnímu rozmachu toho, co dnes vnímáme jako obrovská ruská kultura: Rusové produktivně převzali západní hudební vzory a udělali z nich „ruský“ balet a ruskou operu. znali, román, a vytvořili z ní jeden ze svých největších přínosů světovému umění.

Jistě, již v 18. století si někteří lidé dělali legraci z těch, kteří to s evropskými manýry přeháněli, vznikaly o tom nejrůznější divadelní satiry. A v 19. století propukly vážné spory o to, nakolik má být Rusko evropské a nakolik si má zachovat “ruskou duši”. Ale to je právě smysl tohoto vývoje. Evropeizace dala zemi obrovský kulturní impuls a tato konfrontace domácího a importovaného vedla k mohutnému rozkvětu toho, co dnes vnímáme jako rozsáhlou ruskou kulturu: Rusové produktivně převzali západní hudební vzory a vytvořili z nich “ruský” balet a ruskou operu, převzali literární formu, která byla až do konce 18. století téměř neznámá, román, a učinili z ní jeden ze svých největších přínosů pro svět umění.

Zatímco koncem 18. století ruských aristokratů na jejich Grand Tour (evropští aristokraté tehdy chodili na jakési „poznávací“ výlety do severní Itálie i jiných koutů „rozvinuté“ Evropy, jmenovalo se to Grand Tour) vítali s překvapením, že se vůbec na Západě umí domluvit. obdivovali lesk a ostrov petrohradských salonů, kde hostitelky plynule konverzovaly v 5-6 jazycích a literáti jako Puškin recitovali brilantní díla v „nově objeveném“ ruském jazyce. (Aristokraté do začátku 19.století mezi sebou mluvili zejména francouzsky a ruštinu většinou ovládali, pokud vůbec, na úrovni primitivních vět, aby se domluvili se služebnictvem, ale byly rodiny, kde se až do konce 19.století po rusky nemluvilo. Každopádně ním životě s poddanými jako dříve, protože společně bojovali, léčili se, umírali v masovém měřítku, začala objevovat a obdivovat ruský jazyk, lidové zvyklosti, to vedlo například k rychlému rozvoji ruštiny jako literárního jazyka.)

Zatímco na konci 18. století se ruští aristokraté na své Grand Tour (evropští aristokraté v té době jezdili na jakési “poznávací” cesty do severní Itálie a dalších částí “vyspělé” Evropy, říkalo se tomu Grand Tour) vítali s překvapením západní hosté obdivovali lesk a ostrovtip petrohradských salonů, kde hostitelky plynně konverzovali v 5 – 6 jazycích a literáti jako Puškin recitovali brilantní díla v “znovuobjeveném” ruském jazyce. (Aristokraté až do začátku 19. století mezi sebou mluvili hlavně francouzsky a ruština byla většinou, pokud vůbec, na úrovni primitivních vět, aby se domluvili se služebnictvem, ale existovaly rodiny, kde se rusky nemluvilo až do konce 19. století. Každopádně po Napoleonově vpádu šlechta, která přežila invazi žijící v těsnějším kontaktu s poddanými než dříve, protože spolu masově bojovali, léčili se, umírali, začala objevovat a obdivovat ruský jazyk, lidové zvyky, to vedlo například k rychlému rozvoji ruštiny jako literárního jazyka).

Politicky bylo Rusko jistě “nezápadní” v tom smyslu, že absolutistický stát neměl protiváhu v nezávislé šlechtě nebo silné kupecké třídě a mnoho mezilidských a sociálních zvyklostí a práv zůstávalo “východních”, protože v zemi dlouho přetrvával nevolnický systém.
Proto však vždy existoval silný proud přejímání západních zvyklostí, a pokud došlo ke konfrontaci, většinou velmi produktivní.

To trvá dodnes. Dnešní režim je extrémně “prozápadní”, i když si to lidé zaslepení propagandou obou stran kvůli několika hlasitým výkřikům neuvědomují. V právu, v politice, v ekonomice dnešní Rusko nekopíruje moderní čínské, ani staré mongolské vzory, ale Evropu.

Zůstává v mnoha ohledech kulturně svébytná, a proto je v mnoha ohledech vítaným protipólem některých prvků “Západu” (BTW, také nic nového, už před dvěma sty lety ruské elity Západ v mnoha ohledech obdivovaly, na druhou stranu při návštěvě západní Evropy kritizovaly i tamní materialismus, okázalost, teatrálnost a tak dále – opravdu nic nového :)).

Vytahování hloupostí o mongolském dědictví může být zajímavé opravdu jen na úrovni té nejprimitivnější propagandy, té banderovské.

Rusko je v mnohém osobité, jiné než Západ, a civilizačně je to užitečné. Přesně ve stejném duchu, jako ta ruská osobitost již dvě stě let obohacuje Západ skrze své umění.
Zároveň je Rusko v mnohém i „západní“, mnohem více, než Čína, Indie či Indonésie.

I proto bylo neuvěřitelnou hloupostí hluboko si s Rusy za ostatní čtvrtstoletí naštrbovat vztahy, což v posledních letech graduje přes neuvěřitelně tupou propagandu. Válka je válka, při tomto tématu je konfrontace do značné míry pochopitelná, na politické úrovni, ale je zcela neobhajitelné, pokud se do toho mísí ještě i kulturní propaganda čistě namířená proti Rusům a Rusku.

Nikdo civilizovaný by se do toho neměl pouštět.

Rusko je v mnoha ohledech zvláštní, odlišné od Západu, a civilizace je užitečná. Přesně v tom duchu, v jakém ruská odlišnost obohacuje Západ svým uměním už dvě stě let.
Zároveň je Rusko v mnoha ohledech také “západní”, mnohem více než Čína, Indie nebo Indonésie.

Proto bylo neuvěřitelně pošetilé, že se vztahy s Rusy v posledním čtvrtstoletí hluboce pošramotily, což v posledních letech graduje neuvěřitelně tupou propagandou. Válka je válka a v této věci je konfrontace v politické rovině do značné míry pochopitelná, ale je zcela neudržitelná, pokud se do ní přimíchá i kulturní propaganda zaměřená čistě proti Rusům a Rusku.

Je to ke škodě Rusů i nás tady na západě.

A proto je třeba se této propagandě postavit a pokusit se co nejrychleji zlepšit vztahy.

Juraj Draxler, slovenský politolog, fb