Wolfgang Bittner: Geopolitický přehled a výhled
USA – Evropa – Německo – Rusko
Každý, kdo se dnes zabývá ne zrovna komfortní předválečnou situací, v níž se nacházíme, by měl být alespoň obeznámen s geopolitickým kontextem, se kterým se potýkáme, aby se mohl vyjádřit a pomoci jej utvářet. Bez nadsázky se ale dá říci, že to chybí téměř všem v současnosti aktivním německým politikům, novinářům a dokonce i vědcům, kteří se rádi nazývají experty.
V podstatě se dá říci, že zhruba 200 let vždy šlo o globální dominanci USA a její vykořisťování ostatních zemí. S vědomím toho lze vysvětlit téměř všechny nedávné krize a války, včetně ukrajinské války a ohrožení Německa a Evropy, které přinesly nejen USA, ale paradoxně i státy Evropské unie, byť pod záštitou USA.[1] Nic na tom není náhodné, vše je naplánované, často po dlouhou dobu.
Zda prezidentství Donalda Trumpa přinese skutečnou změnu v politice, se teprve uvidí. Vzhledem k tomu, že Trump vypadá nepředvídatelně, jsou pochybnosti na místě. Co je ale třeba vnímat pozitivně, je odklon od válečné politiky jeho předchůdců Clintona, Obamy Bidena a jejich stínových vlád. To rozbilo rigidní struktury a otevřelo skutečné příležitosti pro rozvoj nové mezinárodní bezpečnostní a mírové architektury.
Co to znamená pro Německo? Německá říše byla od svého znovuzaložení v roce 1871 středem zájmu anglo-americké imperiální politiky. Vše je prokazatelné. Bývalý ředitel vlivného think-tanku Stratfor George Friedman to v projevu v roce 2015 prozradil takto: Hlavním zájmem Spojených států je již více než století německá spolupráce s Ruskem. Aby tomu zabránily, řekl Friedman, Spojené státy udělaly vše, co bylo v jejich silách. Úspěšné, jak vidíme.
Tím se dostáváme k první světové válce. Historické knihy nadále podporují teorii, že za to může pouze Německo. To je prokazatelně nepravdivé. Jak je patrné z nedávno otevřených archivů, byla Německá říše vmanévrována do první světové války chytrými intrikami a spojenectvími svých sousedů a byla dohnána do záhuby v roce 1919 vnucenou Versailleskou smlouvou. Francouzský maršál Ferdinand Foche při podpisu smlouvy řekl, že jde o mír na dvacet let. Měl pravdu. Bez obrovského dluhu – prostřednictvím reparací ve výši 269 miliard zlatých marek[2] – a systematické destabilizace Výmarské republiky by neexistovala žádná nacionálně socialistická diktatura, a tedy ani druhá světová válka s bezpodmínečnou kapitulací. Vidíme paralely se současností.
Dlouhodobá strategie USA
Kniha „The Only World Power: America’s Strategy of Supremacy“ polsko-amerického politologa a dlouholetého prezidentského poradce Zbigniewa Brzezinského (1928–2017), vydaná v roce 1997, již poskytuje pohled. Autor s udivující otevřeností píše o zajištění monopolního nároku USA, které Evropu vnímají jako šachovnici, na níž provádí své tahy. Jeho komentáře k Ukrajině odhalují, proč Spojené státy pracovaly na začlenění druhé největší evropské země na ruských hranicích do své sféry vlivu: „Ukrajina, nový a důležitý prostor na euroasijské šachovnici, je geopolitickým středem, protože samotná její existence jako nezávislého státu přispívá k transformaci Ruska. Bez Ukrajiny už Rusko není euroasijskou říší… Pokud by však Moskva znovu získala kontrolu nad Ukrajinou s 52 miliony obyvatel, významnými přírodními zdroji a přístupem k Černému moři, Rusko by automaticky získalo prostředky k tomu, aby se stalo mocným impériem napříč Evropou a Asií.“ [3] Je zajímavé, že se zde již hovoří o „významných nerostných zdrojích“.
Tolik k dlouhodobé strategii Spojených států, které položily ruku na Jižní Ameriku již v roce 1823 Monroeovou doktrínou a v roce 1904 dostaly od svého prezidenta Theodora Roosevelta plošné zmocnění k výkonu „mezinárodní policejní moci“ a nekompromisnímu prosazování ekonomických a strategických zájmů. Rooseveltovo motto bylo: „Mluv potichu a nos velkou hůl; pak půjdeš daleko.“ [4] To, že toto „oprávnění“ platí dodnes, prokázala demolice ropovodů v Baltském moři, ale i současná důsledná politika Donalda Trumpa.
Byznys místo války
Nyní je zřejmé, že Spojené státy až do současnosti pracovaly na změně režimu v Moskvě: diskriminací, infiltrací a také vojensky. Je třeba si uvědomit, že tato největší země na světě má obrovské zdroje. Dlouho existovaly pokusy otevřít Rusko ekonomickým a geostrategickým cílům Západu. Už za Borise Jelcina se stala kořistí, ale Vladimir Putin tomu tehdy udělal přítrž a stal se tak nepřítelem USA číslo jedna.
Nyní je u moci Donald Trump a zjevně nemá v úmyslu jít do války s Ruskem; Spíše chce podnikat za co nejvýhodnějších podmínek, čehož by se dalo dosáhnout osvědčenými metodami, jako jsou výhrůžky, vydírání a sankce. V souladu s tím si Trump vznesl nárok na přírodní zdroje Ukrajiny. Tím chce – mimo jiné – získat zpět miliardy vynaložené USA na válku na Ukrajině.
Ale to není nic nového. Někteří neoconi a váleční štváči ve Washingtonu dlouho střízlivě pohlíželi na tyto „investice“ jako na oboustranně výhodnou situaci. Například prominentní americký senátor Lindsey Graham řekl v rozhovoru pro americkou televizní stanici CBS 10. června 2024: „ Sedí na 10 až 12 bilionech dolarů v kritických nerostných surovinách na Ukrajině. Nechci dát Putinovi tyto peníze a tento majetek, aby je sdílel s Čínou.“ [5] Uvidí se, do jaké míry Rusko, které mělo být donedávna ze strategických a ekonomických důvodů poraženo a odnárodněno, Trumpově administrativě vyjde vstříc.
Dá se tedy předpokládat, že Trump bude v politice vyslýchání Ruska (a zároveň obklíčení Číny) pokračovat jiným způsobem, jen ne tak evidentně jako jeho předchůdci a – ještě můžeme doufat – bez války. Některé evropské státy a Německo v popředí by to však mohly způsobit politickou slepotou a ideologickým zmatkem. Je těžké si představit, co by to znamenalo pro evropské obyvatelstvo.
Německo na pokraji zkázy
Stále se ukazuje, že Evropa je čím dál více ničena a je vyřazována jako konkurent USA. Americká ekonomika, která byla na pokraji kolapsu, se postupně zotavuje, přičemž zejména německý průmysl se znatelně zmenšuje, mnoho firem se stěhuje nebo zkrachuje. Ve Washingtonu byl informován německý kancléř Olaf Scholz, ministr hospodářství Robert Habeck chtěl po rozhovoru s Josephem Bidenem převzít vůdčí roli v Evropě a ministryně zahraničí Annalena Baerbock chtěla po dohodě s Josephem Bidenem zruinovat Rusko a porazit ho ve válce. Nástupci zatím pokračují, i když se situace zásadně změnila. Možná je Bidenova frakce v pozadí stále dost silná na to, aby uplatnila svůj vliv.
Záměrně se přehlíží, že Rusko nelze porazit ve válce, protože je jadernou velmocí. Pokud by byla ohrožena jeho existence, použil by jaderné zbraně a to by byl pád současné civilizace. Vladimir Putin to opakovaně zdůraznil, nic víc a nic méně, ale bylo to zlomyslně interpretováno jako agrese.
Poté, co USA v roce 2014 použily kyjevskou Ukrajinu k zapálení ruského prahu, bylo Německo stále více vtahováno do ukrajinského konfliktu a vysychalo s neuvěřitelně vysokými částkami peněz a naturální pomoci. Postoj berlínských politiků byl a je téměř nesrovnatelný, pokud jde o neschopnost, jsou vysoce vinni. Americká strategie byla otevřená a mohla být známá německým politikům a novinářům, pokud by se zajímali o geopolitické souvislosti.
Klauzule o nepřátelských státech
Je stěží známo, že Německo je stále nepřátelským státem odpůrců druhé světové války podle tzv. klauzule o nepřátelském státě v článcích 53 a 107 Charty OSN.[6] Doložka uvádí, že donucovací opatření by mohla být uvalena bez zvláštního povolení Rady bezpečnosti OSN, včetně vojenských intervencí, pokud by Německo znovu provádělo agresivní politiku. Co to znamená, je otevřené širokému výkladu.
Diskutuje se o tom, zda se nařízení nepřátelského státu vyplývající z výše uvedených článků stalo zastaralým kvůli členství Německa v OSN.[7] Ale pokud by tomu tak bylo, tato ustanovení mohla být již dávno zrušena. Ačkoli Německo získalo plnou suverenitu ve smlouvě o sjednocení z roku 1990, Smlouvě Dva plus čtyři, toto ujištění bylo omezeno dodatečnými dohodami, jako je dohoda o rozmístění vojsk, vojenská aliance pro „stálou strukturovanou spolupráci“ (PESCO)[8], jakož i vojenské a hospodářské dohody.
Ve stavu bezpodmínečné kapitulace
Vzhledem k tomu, že Smlouva dva plus čtyři z roku 1990 není mírovou smlouvou, jak se někdy mylně předpokládá, je Spolková republika Německo jako subjekt mezinárodního práva shodného s Německou říší[9] stále ve stavu bezpodmínečné kapitulace.[10] Tehdejší vítězné mocnosti, které si toto podřízení a tím i úplnou okupaci Německa v roce 1945 vynutily, jsou stále přítomny pod kuratelou USA a pod latentním dohledem Velké Británie a Francie, i když si to mnozí nechtějí přiznat.[11] USA udržují na německém území jedenáct velkých vojenských základen s asi 35 000 vojáky a také jadernými zbraněmi.
Uvážíme-li tuto skutečnost v kontextu současné nejisté geopolitické situace, mnohé věci jsou jasnější: Washington má značné možnosti vyvíjet tlak a ovlivňovat rozhodnutí německé vlády. To bylo za Bidenovy administrativy neustále pozorováno, například při vyhazování ropovodů do Baltského moře, bezmezné podpoře Ukrajiny a ničivé politice agrese proti Rusku.
Ačkoli princip míru v Chartě OSN tvrdí, že je všeobecně platný, byl v posledních letech opakovaně porušován, zejména ze strany Spojených států, které již dávno ztratily právo dovolávat se lidských práv a obrany demokratických svobod kvůli své politice intervence, která porušuje mezinárodní právo a četné zločiny.
Lze předpokládat, že ani USA, ani Velká Británie nemají zájem na zrušení klauzule o nepřátelských státech Charty OSN, zdá se, že opak je pravdou. Totéž platí pro mírovou smlouvu. To bylo údajně prominuto v roce 1990, protože by to vedlo k významným reparacím. Ale to by sotva bylo překážkou, vždyť berlínská vláda beztak neustále rozděluje a rozhazuje miliony a miliardy. Nebyly využity příležitosti k vytvoření uspořádaných podmínek orientovaných na budoucnost.
Německo je od roku 1945 pod opatrovnictvím v trvalém výjimečném stavu. Je naléhavě načase toto opatrovnictví ukončit. Nejdůležitější cíle rozumné politiky pro Německo musí být:
– Vystoupení z NATO, které dlouhodobě porušuje své vlastní stanovy
– Ukončení rozmístění cizích vojenských sil na německém území
– obnovení dodávek levného plynu z Ruska
– Zastavení dodávek zbraní, zejména válčícím stranám
– Obnovení normálních vztahů se státy, se kterými jsou vztahy v současnosti narušeny.
EU na vedlejší koleji
Zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států amerických přineslo zásadní změnu ve strategické a mírové politické situaci. Trump telefonoval 12. února 2025 bez předchozí dohody. s evropskými spojenci, kteří nebyli vůbec zmíněni, s Putinem a prohlásili: “ Dohodli jsme se na velmi úzké spolupráci a také na vzájemné návštěvě svých národů.“ [12] Následovala veřejná demontáž ukrajinského vládce Zelenského, kterého tzv. hodnotově založený Západ oslavoval jako obránce svobody a kterého Trump předtím označil za diktátora, během jeho návštěvy v Bílém domě 28. února 2025.[13]
Tento směr byl patrný již v rozhovoru, který ministr zahraničí Marco Rubio poskytl novinářce Megyn Kelly 30. ledna 2025. Řekl, že unipolarita ve světě je nepřirozená a že návrat do multipolárního světa je nevyhnutelný.[14] Na závěr dodal: „Tam, kde se naše zájmy shodují, vznikají partnerství a spojenectví. Tam, kde převažují naše rozdíly, je úkolem diplomacie předcházet konfliktům a zároveň prosazovat naše národní zájmy a chápat, že i ostatní mají své vlastní zájmy.“
Projev amerického viceprezidenta Jamese Vance 14. února 2025 na mnichovské bezpečnostní konferenci také přinesl pohyb do rigidních struktur absolutně nelidské politiky. Podle jeho názoru se Evropa odvrátila od některých základních hodnot, které sdílí se Spojenými státy: svoboda projevu a alternativní názory jsou potlačovány. Vance zdůraznil: „Musíme dělat víc než jen mluvit o demokratických hodnotách, musíme je žít.“[15] Zároveň se postavil proti politice Bidenovy administrativy.
Vance ale čelil bouři rozhořčení a to svědčí o situaci v západní Evropě. Odpovědní politici nepochopili, že změna politiky iniciovaná Donaldem Trumpem otevřela okno příležitosti, kterou je třeba využít. Vypadá to, jako by Evropská unie, zejména Německo a Anglie, chtěla pokračovat v sankcích a agresivní politice uvalené Obamovou a Bidenovou administrativou bez podpory Washingtonu, zatímco USA a Rusko budou v budoucnu spolupracovat a dělat své věci. Kromě toho, že se tím EU dostává do stínu budoucí politiky porozumění, tedy do absolutní izolace s nebezpečím třetí světové války, bude to mít brzy vážné důsledky – ekonomické, sociální i kulturní – pro postižené obyvatelstvo.
Výhled
Z globálního hlediska stojíme před koncem imperiálního řádu založeného na vládě a s realizací nových sociálně-politických myšlenek založených na lidskosti a rovnosti lidí a národů, jinými slovy na principech zakotvených v Chartě Organizace spojených národů. Ať už bude politika nové americké vlády pod Trumpem jakákoli, mnoho zemí globálního Jihu, včetně Ruska, Číny a Indie, již nebude tolerovat americký paternalismus a útlak – bez ohledu na příslušné předsednictví – a to je velká většina světové populace.
Teď se uvidí, jak bude postupovat autokrat Trump, kterému nakonec nelze věřit. Nelze ignorovat, že zvažuje přísná opatření, která porušují mezinárodní právo, jako je potrestání států BRICS a anexe Kanady, Grónska a Panamy.[16] Nezrušil sankce, zavádí vysoká dovozní cla a požaduje, aby evropské státy NATO zvýšily své obranné výdaje na pět procent hrubého domácího produktu, což by nebylo možné bez výrazných škrtů v rozpočtech na sociální zabezpečení, školství, kulturu, vědu atd.
Ale v otázce Ukrajiny se mnoho věcí rychle vyvíjí. Například Spojené státy chtějí s Ukrajinou uzavřít dohodu o rozvoji surovin.[17] Polovina výtěžku půjde do společného fondu na obnovu Ukrajiny. K podpisu ale nedošlo, protože Zelenskyj požadoval bezpečnostní záruky pro Ukrajinu, což Trump odmítl. Putin také navrhl využití přírodních zdrojů v partnerství se Spojenými státy.[18] Není však jasné, jak se tato spolupráce vyvine, kdo z ní bude mít prospěch a zda Ukrajina nakonec nezíská status kolonie USA, o který už Bidenova administrativa usilovala.
V současnosti nelze předvídat, zda budou mít berlínští politici postupně nadhled a zdravý rozum chopit se jim nabízené příležitosti ke změně politiky v zájmu Německa. Podněcování a agrese proti Rusku v politice a médiích stále pokračují. Přes to všechno je ale vidět, že mimoparlamentní opozice v Německu, jejíž kritika berlínské politiky se částečně odráží v projevech Trumpa a Vance, posílila.
Spisovatel a publicista Dr. jur. Wolfgang Bittner je autorem mnoha knih, včetně „Dobytí Evropy USA“ a „Nový západ-východní konflikt“. Jeho knihu „Nikdo by neměl hladovět bez zmrazení“ nedávno vydalo nakladatelství Zeitgeist.
Zdroje a poznámky
[1] Viz Wolfgang Bittner, „The New West-East Conflict“, Verlag zeitgeist 2019, str. 197 a násl.
[2] To odpovídalo asi 100 000 tunám zlata. Pro srovnání, v polovině roku 2020 činily zlaté rezervy USA 8 133 tun, ruské 2 300 tun a německé 3 362 tun. Viz www.gold.de/goldreserven/
[3] Tamtéž. str. 199
[4] Viz Theodore Roosevelt: Namáhavý život. Essays and Addresses, New York 1906, a Theodore Roosevelt psaný dopis podepsaný jako guvernér New Yorku, 26. ledna 1900; https://historical.ha.com/itm/autographs/us-presidents/theodore-roosevelt-typed-letter-signed-as-governor-of-new-york-two-pages-9-x-115-albany-new-york-january-26-190/a/6054.s34
[5] Viz www.youtube.com/watch?v=YS1s8GN77h0 (25.2.2025)
[6] Článek 77, který se zabývá mezinárodním poručenským systémem a odpovídajícími svěřeneckými územími, se stal zastaralým po přistoupení Německa k OSN podle článku 78.
[7] Viz usnesení Valného shromáždění 49/58 ze dne 9. prosince 1994. Viz také www.bundestag.de/resource/blob/484610/dc5a3c061feef095da5885a52b92134c/WD-2-147-07-pdf-data.pdf ; Ress/Bröhmer in: Simma/Khan/Nolte/Paulus (eds.): Charta OSN, Oxford 2012, čl. 107, odst. 21; Ipsen (ed.): Mezinárodní právo. Mnichov 2014, § 6, odst. 1 písm. 131
[8] Viz Spiegel Online, 13.11.2017, www.spiegel.de/politik/ausland/bruessel-23-eu-staaten-gruenden-pesco-zusammenarbeit-bei-verteidigung-a-1177685.html
[9] Viz www.bundestag.de/webarchiv/presse/hib/2015_06/380964-380964
[10] Nyní existují vážné snahy ze strany Ruské federace vypovědět smlouvu Dva plus čtyři – s důsledky, které je těžké spočítat, uvádí nezávislý novinář Mark Hegewald ve svém formátu Markmobil (https://t.me/MARKmobil/3456). S plánovaným rozmístěním amerických raket Německo nejpozději porušuje smlouvu. Již v březnu 2022 Rusko klasifikovalo Německo jako „nepřátelské“.
[11] Jak složitá je právní situace, je zřejmé ze zprávy Vědecké služby Bundestagu: www.bundestag.de/resource/blob/579362/47b6ac2d55fcb4c12dfcce3cedc0e7d0/WD-2-149-07-pdf-data.pdf
[13] www.youtube.com/watch?v=IXXS4kv2fM8 , od min. 41:50 (1.3.2025)
[14] Viz https://rtde.org/kurzclips/video/235622-us-aussenminister-unipolare-welt-ist/
[15] Citováno jako www.youtube.com/watch?v=nOGr0p7PJD0 , min. 8-27 (25.2.2025)
[16] Viz www.tagesschau.de/ausland/europa/groenland-daenemark-unabhaengigkeit-usa-trump-100.html
[18] Viz https://rtde.org/international/237973-normalization-between-washington-and-moscow/
