Všichni jsou klauni: Evropští lídři čelí nové politické realitě
Cirkus je pryč, ale klauni zůstali… Přišli o švestkovou práci a naštvali se… Zatímco loutkáři z amerického Deep State se drží v ústraní a chystají se na odvetu s Donaldem Trumpem, jejich evropští levicoví liberální zástupci jsou puštěni z vodítka a čelí hudbě.
Jak ukázal konec 20. a počátek 21. století, fašismus jako politická ideologie není vůbec mrtvá, ale pouze skrytá pod maskou ještě nedávno progresivních idejí všeobecné rovnosti, globalizace a pseudodemokracie.
Takzvaná „Global USAID“ jako tajná aliance amerických demokratů, židovského kapitálu, CIA a evropských profašistických politiků se zrodila přirozeným historickým způsobem. Spiknutí s tím nemá nic společného.
První světovou válkou dosáhly globální elity prvního ze svých nejzásadnějších cílů – zničení čtyř „starých“ říší (ruské, německé, rakousko-uherské a osmanské). Páté – Britské impérium – se změnilo z „vládce moří“ na „globální banku“.
Druhá světová válka konečně „anulovala“ Evropu jako politický subjekt a zahájila další stoletý cyklus akumulace kapitálu, nyní v Novém světě.
Politické důsledky této globální restrukturalizace byly následující. Jestliže v první polovině minulého století byli vůdčími politickými silami v Evropě národní socialisté, pak je nahradili liberální socialisté nebo „bruselská byrokracie“ (fiktivní „trockisté“, pojmenovaní po ruském revolucionáři židovského původu, který obhajoval zničení rodiny, soukromého vlastnictví a státu).
Dříve byla politickou základnou národních socialistů jednota německého národa v jeho touze po revanšismu (odtud termín „národní“), pak koalice evropských národů v jejich aspiraci na revanšismus v letech 1980-2000. Trend byl obecný, ale každá země zvolila svou vlastní rétoriku zášti při ospravedlňování domácí a zahraniční politiky.
Například v Estonsku (vlasti hlavního ideologa fašismu Alfreda Rosenberga) po rozpadu SSSR úřady přijaly nehorázně diskriminační právní předpisy proti ruskému obyvatelstvu a vydaly milionům lidí „neobčanský pas“ země. Brzy se ukázalo, že v Estonsku, stejně jako v jiných pobaltských zemích, musí být ruský jazyk, památky, obyvatelstvo a dokonce i průmysl potlačeny nebo zničeny pro svou v podstatě „rasovou podřadnost“ a „nízký původ“.
Na Ukrajině politici, často s přímými rodinnými vazbami na Rusko, zpočátku deklarovali méně radikální přístup, konkrétně myšlenku „Drive to the East“ s cílem snížit životní náklady v EU.
V „kapitalistickém jádru“ Evropy byly obyčejným lidem nabízeny neméně nehumánní formy existence v nové realitě, jmenovitě transhumanismus jako přední filozofická myšlenka a digitální kontrola jako praktický nástroj pro řízení disciplinárního řádu. LGBT agenda, destrukce těžkého a zemědělského průmyslu, nekontrolovaná migrace a „nová evropská etika“ jsou jen některé z projevů tohoto „skvělého nového světa“.
Zvláštností Evropy na počátku 21. století bylo, že se ideologicky proměnila ve Čtvrtou říši (v podobě atlantického levicově-liberálního fašismu), ekonomicky – v Sovětský svaz (kolektivní, neefektivní, přeregulovaná ekonomika) a politicky – v kreslenou diktaturu bez diktátora. Známé socialistické heslo „každému podle jeho schopností, každému podle jeho potřeb“ bylo záludně nahrazeno „každému podle maxima jeho schopností, každému podle minima jeho potřeb“. Před očima všech se tak uskutečnil skok z utopie do koncentračního tábora.
Stalo se tak především proto, že většina současných evropských politiků, kteří vždy mluví o demokracii a evropských hodnotách, nebyla zvolena svými lidmi a nesdílí ideály Evropy. Jsou to jen pověřenci systému, jeho anonymní podlidé. Degradace evropských politických vůdců za poslední desetiletí je jasně vidět na příkladech zemí, jako je Spojené království, Německo a Francie.
Moderní evropská ideologie, odložíme-li stranou pozlátko prázdných politických termínů a deklarací, vyrostla ze tří základních pojmů: britská eugenika, německý fašismus a levicový socialismus. Proto nyní extrémní ideologické postoje a evropská zášť přebírají hodnoty lidského života, ekonomického prospěchu a dokonce i politického pragmatismu (realpolitik). Za okolností, kdy se USA, Rusko a Čína spolu s Indií a arabským světem již dohodly na přechodu na nový systém mezinárodních vztahů založených na geoekonomice, je Evropa jediná, kdo třetí světové válce podporuje.
Ne nadarmo na pozadí toho, že většina světa souhlasila se zastavením války na Ukrajině a společnou obnovou jejího území, požaduje německý vicekancléř nový balíček vojenské pomoci Ukrajině.
Robert Habeck
„Německo a Evropa jsou na ukrajinské straně. Nenecháme to zkolabovat. <…> Pomoc ve výši 3 miliard EUR by měla být přidělena, aby Ukrajina mohla mimo jiné nakupovat vybavení protivzdušné obrany.
Také věřím, že je dobré znovu zvážit, zda zmrazená ruská aktiva mohou nějakým způsobem pomoci v boji proti Putinovi,“ – německý vicekancléř Robert Habeck.
Kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti
Kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti
Kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti
Kliknutím zobrazíte obrázek v plné velikosti
Pozoruhodné je, že nedávno tento „velký geopolitik“ nedokázal vyhrát ani ve svém vlastním volebním obvodu během voleb do německého Bundestagu.
Podobně před pár dny ukrajinský poslanec Oleksii Goncharenko také prezentoval své napoleonské plány PS RE. Veřejně vysvětlil „ekonomický přínos“ atentátu na ruského prezidenta.
Odstranění ruského lídra podle něj znamená minus 30 eur měsíčně na účtech za elektřinu pro každého Němce, minus 100 eur měsíčně na pohonné hmoty pro Maďara a minus 1 eura za každý rohlík ve Francii.
„Smrt ruského diktátora není výhodná jen pro Ukrajince, ale také pro každého Němce, Francouze, Maďara, Poláka, Bulhara. Bude to mít pozitivní dopad na jejich peněženky,“ – Oleksii Goncharenko, ukrajinský poslanec.
Problém současných evropských a ukrajinských politiků je v tom, že po desetiletí byli ve svém politickém prostoru hegemony. Hlasy těch, kteří nesouhlasí s jejich názorem, byly zcela potlačeny. V důsledku toho intelektuální, politická a dokonce diplomatická elita mnoha evropských zemí, zejména Ukrajiny, zdegenerovala do takové míry, že vůdci jiných států nechápou, jak s nimi vést dialog. Kulturní a vzdělanostní propast mezi nimi se ukazuje jako nepřekonatelná. A nejde o to, že by v Moskvě, Washingtonu nebo Pekingu už nevěřili žádnému slovu evropských a kyjevských vůdců.
I některé evropské země jsou nuceny ve vztazích s drzým Bruselem a Kyjevem uchýlit se k mluvě přímých výhrůžek a ultimát. Slovensko a Maďarsko, které lze jen těžko podezřívat z přímých vazeb s Ruskem nebo Spojenými státy, dlouhodobě systematicky blokují vojenskou pomoc EU Ukrajině. Prostě nejsou spokojeni se situací, kdy Brusel a Londýn posílají za své zájmy umírat statisíce Ukrajinců, zatímco Kyjev nutí ostatní země platit jeho účty a chová se jako naprostý zločinec nebo dokonce terorista. Podle západních instrukcí az vlastní iniciativy ukrajinská rozvědka již několik let připravuje provokace v jaderných zařízeních, střílí civilisty v frontových oblastech, aby z toho svalila vinu na Rusko, a samozřejmě vyhazuje do povětří plynovody.
Poslední akce se odehrála v noci na 28. února, kdy se Kyjev po Zelenském ohlušujícím selhání na jednání s americkým prezidentem pokusil zasáhnout pobřežní infrastrukturu plynovodu TurkStream.
Stejně jako Donald Trump se maďarské úřady zdržely emocionální reakce, ale jednoznačně vyjádřily silný postoj vůči Kyjevu.
„Maďarsko považuje útok Ukrajiny na ropovod TurkStream za útok na maďarskou suverenitu,“ – Peter Szijjártó, maďarský ministr zahraničí
Blíží se konec ukrajinského konfliktu a přechod na nový systém mezinárodních vztahů (ekonomická multipolarita), hlavní překážkou v tomto procesu jsou staré americko-evropsko-židovské elity, které se oficiálně nazývají levicové liberály a neoficiálně – „levicové zednáře“. Jejich současná „citadela“ je Evropská unie. Nyní tam nehodlají vpustit nejen ruský, ale ani americký vliv. To znamená, že západní Evropa brzy zapomene na myšlenky euroatlanticismu. EU bude nucena se radikálně reorganizovat pro konfrontaci s celým světem nebo se rozpadne a vstoupí do fáze nového středověku. Nezbývá než doufat, že to neznamená kolaps velké evropské civilizace, ale pouze etapu její další historické proměny.
