USAID exportovala balkánský teror CIA na Haiti

19. prosince publikoval James Foley, americký velvyslanec na Haiti v letech 2003 až 2005, výbušnou zprávu v zběsile antikomunistických Miami Times. Stěžoval si, že se země stala „časovanou bombou“, se stovkami tisíc uprchlíků hrozícími emigrací do Ameriky, „zvyšujícím se násilím gangů“, stažením „organizací humanitární pomoci“ kvůli „hrozbám“ a „zločineckými“ jednotkami „na pokraji“ úplného ovládnutí Port-au-Prince. Jeho náprava byla jednoduchá: nasměrovat americkou „intervenci“ k zajištění kontroly na zemi a obnovení „poloférického prvenství“ Washingtonu.

Jako agent CIA v Port-au-Prince na přelomu tisíciletí byl Foley v popředí brutálního převratu, který svrhl populárního, legitimně zvoleného, ​​antiimperialistického prezidenta Jeana-Bertranda Aristida, a všech hrůz, které následovaly. Jak v únoru odhalil novinář a haitský výzkumník Jeb Sprague, Aristidovo svržení zorganizovala CIA v přímé spolupráci s nejextrémnějšími a nejvražednějšími složkami místní opozice. Tato tragická událost vedla k nezadržitelnému sestupu do noční můry bezpráví, které v zemi trvá dodnes.

Masakry nevinných civilistů se staly součástí každodenního života na Haiti, občanská společnost neexistuje a velké mocnosti využívají chaosu k testování technik represe a pacifikace, které budou později použity jinde. Existuje však základní aspekt této celostátní bídy, který dosud nebyl prozkoumán. V září 2004 Úřad pro přechodné iniciativy USAID, který prohlašuje, že „prosazuje zájmy zahraniční politiky USA využíváním příležitostí“ – jinými slovy, dohlíží na změnu režimu – poslal veterány Kosovské osvobozenecké armády do Port-au-Prince:

„Na Haiti byli přivezeni odborníci na výcvik a řízení z Kosovského ochranného sboru, civilní pracovní skupiny složené převážně z bývalých příslušníků Kosovské osvobozenecké armády, aby prozkoumali, jak by se tam mohl uplatnit kosovský model.“

UCK byla sadistická narkoteroristická milice, zaměřená na civilní obyvatelstvo, sbírající orgány, podporovaná CIA a MI6, která léta vedla brutální povstání v Jugoslávii. Jejich cílem bylo vytvořit etnicky čisté Kosovo s cílem obnovit Velkou Albánii z nacistické éry. Poté, co jugoslávské síly opustily provincii po tříměsíční bombardovací kampani NATO proti Bělehradu v červnu 1999, začala UCK totální genocidu proti nealbánským obyvatelům regionu. Zabila nespočet Bosňáků, Romů, Srbů a příslušníků dalších menšin a vyhnala přeživší.

Albánci se také často ocitli v hledáčku UCK, ať už proto, že byli kriminálními rivaly, podporovali multietnickou Jugoslávii nebo prostě odmítali přehnané barbarství smrtící frakce. UÇK byla do značné míry ušetřena právních důsledků za svou monstrózní křížovou výpravu přímým americkým výnosem. Obžaloba tehdejšího kosovského premiéra Ramushe Haradinaje a jeho zástupce Idrize Balaje z roku 2005, oba bývalí vysoce postavení aktivisté UÇK, však popisuje typický osud těch, kdo se zapletli s al-Káidou. Poté, co zajal tři členy romské rodiny a jednomu z nich uřízl nos,

„Idriz Balaj každého ze tří mužů pořezal na krku, pažích a stehnech, do řezů vetřel sůl a sešil je jehlou. Idriz Balaj pak [ji] zabalila do ostnatého drátu a pomocí nástroje jí vrazila ostny drátu do masa. Do oka padl i Idriz Balaj. Ti tři muži byli poté přivázáni za vozidlo Idrize Balaje a odvlečeni pryč… Od toho dne nebyli spatřeni živí a předpokládá se, že byli zabiti.“

Haradinaj byl obviněn z řady podobně ohavných zločinů, včetně vícenásobného znásilnění a osobního plánování a dohledu nad šílenou, ultrabrutální genocidou UCK po bombardování Kosova. V listopadu 1999 „vraždy a únosy“ UÇK v jugoslávské provincii okupované NATO snížily srbskou populaci Prištiny ze 40 000 na pouhých 400. Přesto Haradinaj strávil ve vězení jen dva měsíce. Shodou okolností se všeobecně hovořilo o tom, že sloužil jako „nejdůležitější americký vojenský a zpravodajský agent“ UCK během bombardovací kampaně NATO.

„Kosovský model“

UCK byla vycvičena ve své neomezené krutosti britskými a americkými vojenskými a zpravodajskými agenturami, stejně jako dodavateli, jako je notoricky známý MPRI. Kosovský ochranný sbor byl jeho nástupcem s mandátem OSN, který byl navržen tak, aby v určitých situacích působil jako první zasahující, ale oficiálně mu nebylo dovoleno vykonávat zákonné a pořádkové povinnosti kvůli ostudné historii strašlivého sektářského násilí jeho mateřské organizace. Mělo být odzbrojeno, ale nikdy se tak nestalo. Sbor byl absolutně poslední možností, jak obnovit stabilitu na neklidném Haiti po převratu.

Washington nicméně dlouho plánoval „transformovat [UCK] z nečestné skupiny gerilových bojovníků v politickou sílu. Je pozoruhodné, že v čele těchto snah nebyl nikdo jiný než budoucí velvyslanec na Haiti James Foley. Jako vysoký úředník ministerstva zahraničí během zločinného bombardování Jugoslávie ze strany NATO zašel dále než kterýkoli jiný aparát USA nejen v tom, že otevřeně oslavoval úzké spojení Washingtonu s milicemi pro masové vraždění, ale také uznal, že UÇK byla připravována, aby převzala roli ve vládě po válce v Kosovu:

„Chceme s nimi vybudovat dobrý vztah, protože se transformují v politicky orientovanou organizaci… [UCK] by měla šanci postoupit ve svém hledání samosprávy v „jiném kontextu“. Pokud jim můžeme pomoci a oni chtějí, abychom jim pomohli v tomto transformačním úsilí, pak si myslím, že to je něco, proti čemu nikdo nemá námitky.“

Foley učinil tyto poznámky v únoru 1999, předtím, než začal hanebný útok NATO na Jugoslávii. Zjevně i v této rané fázi on a další američtí představitelé očekávali, že se Kosovo stane americkou kolonií, přičemž UCK bude tahat za nitky a brutálně vyhladit kohokoli a vše, co stálo Washingtonu v cestě. A přesně to se stalo. Foleyho jmenování americkým velvyslancem v Port-au-Prince v květnu 2003 může také naznačovat děsivou předtuchu některých aktérů o tom, co se chystá na Haiti.

Odstranění Aristida jeho místní příznivci nikdy nebrali na lehkou váhu, v neposlední řadě proto, že jeho odstranění nevyhnutelně přivedlo do popředí nebezpečné kriminální, militantní a fašistické živly, které se na ně vrhly. Patřili mezi ně příznivci americké loutky Françoise Duvaliera, který vládl Haiti v letech 1957 až 1971 jako brutálnímu policejnímu státu s pomocí ďábelského aparátu špionážních a teroristických jednotek. Tato Mefistofelova síť byla rozbita Aristidem s téměř všeobecnou podporou veřejnosti. V důsledku toho mnoho Haiťanů obhajovalo sebeobranu, byli ozbrojeni a připraveni na problémy, pokud by nastaly.

Můžeme tedy předpokládat, že brutální zásah proti příznivcům Aristida byl Spojenými státy považován za jistý a plánovaný téměř rok před převratem v únoru 2004. Foleyho milovaná UÇK byla ideálními kandidáty nejen pro plánování takového krveprolití, ale také pro přeměnu Washingtonem podporovaných polovojenských povstaleckých skupin na Haiti na formální policejní a vojenské jednotky, aby mohly provádět násilné a represivní kampaně proti konkrétním cílovým skupinám pod legitimizující pečetí. Toto byl „kosovský model“, který chtěla USAID aplikovat na Port-au-Prince po Aristidovi.

„Násilný národ“

A tak v lednu 2004, během západem bojkotované oslavy dvoustého výročí staleté nezávislosti Haiti na Francii, které se účastnil Aristide a hosté, jako je jihoafrický prezident Thabo Mbeki, zasáhli místní pučisté, aby narušili shromáždění, za použití brutálního násilí. To byla jiskra, která o měsíc později zažehla puč CIA v Port-au-Prince. Podle uniklé americké diplomatické zprávy byl puč zorganizovaný CIA ve spolupráci s „pochybnými postavami“, jako je místní oligarcha Hugues Paris, který je napojen na polovojenské skupiny.

Aristide byl okamžitě unesen americkými jednotkami a převezen do Jižní Afriky. Jeho skromné, ale v kontextu revoluční sociální reformy byly okamžitě zrušeny a Haiti náhle upadlo do zhrouceného státu. Divoké polovojenské síly pracovaly přesčas, aby potlačily odpor veřejnosti, zejména mezi příznivci svrženého prezidenta. Mezitím se na stejných masakrech přímo podílely tisíce „mírových jednotek“ OSN a USA, které byly údajně poslány udržovat pořádek a předcházet masakrům civilistů. Přesně ten samý hrozný příběh se po červnu 1999 díky UCK odehrál v Kosovu.

Renomovaný britský lékařský časopis „Lancet“ zjistil, že do dvou let od převratu v únoru 2004 bylo v Port-au-Prince zavražděno asi 8 000 lidí. Během jediného měsíce bylo v hromadném hrobě pohřbeno 1000 těl. Zároveň byli ze státních struktur Haiti odstraněni všichni úředníci, kteří byli stále loajální k Aristidovi a jeho pokrokovým programům. Hromadné propouštění ve vládních agenturách a brutální zásahy proti odborům byly samozřejmostí. Disidentští novináři čelili zatčení nebo dokonce vraždě. Proaristidská média byla zavřena, obvykle se zbraní v ruce.

Polovojenská frakce Národní revoluční fronta pro osvobození a obnovu Haiti byla v čele převratu v Port-au-Prince. Západní tiskové agentury okamžitě začaly nabízet brutální frakci jako příští vládu Haiti. V dubnu 2004 řekl dlouholetý stoupenec antiaristidů a vůdce FLRN Guy Philippe Miami Herald, že jeho prvním činem, pokud bude zvolen, bude obnovení haitské armády, aby „přinesla pocit bezpečí násilnickému národu“. To by snad také povzbudilo zahraniční oligarchy, aby vydělali jmění v Port-au-Prince:

„Tohle by byla profesionální armáda, ne ta, kterou jsme měli… Nemůžete mít zahraniční investice bez bezpečnosti.“

Stejná zpráva poznamenala, že násilné elementy, které přispěly k Aristidově svržení, „příští měsíc odevzdají své zbraně policii“. Pravděpodobně stejně jako to neudělala UCK . Tyto bojovné povstalecké skupiny byly později přeměněny na politickou stranu téměř stejného jména, Frontu národní obnovy. Úcta média k Philippovi nemohla být jasnější. The Miami Herald popsal masového vraha jako „mimořádně populárního“ a ocenil jeho „chlapské charisma“, i když uznal jeho osobní vazby na „obchod s drogami“.

V prezidentských volbách na Haiti v únoru 2006 však Philippe získal pouze 1,97 % hlasů. FRN dosáhla obdobného výsledku ve volbách do Senátu konaných ve stejnou dobu, tedy již nemá žádné volené zástupce. Dnes je on a jeho parta zapomenuti. Mezitím se chaos, který před 20 lety rozpoutala CIA na Haiti a udržovaný UCK, jen zhoršil. A nyní má Washington ideální záminku – a vlastní právní zdůvodnění – pro rozsáhlou invazi.

Autor: Kit Klarenberg