Thomas Röper: Reakce německých a evropských politiků na Vanceův projev
Reakce německých a evropských politiků na projev amerického viceprezidenta Vance vyvolává pobavení po celém světě. Analytik agentury TASS popisuje reakce německých politiků jako „vzpouru v dětském pokoji“
Projev amerického viceprezidenta Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci byl pro evropské a zejména německé politiky šokem. Reakce na projev z evropských metropolí jsou ostře sledovány a zesměšňovány po celém světě, protože mezinárodní společenství samozřejmě naprosto souhlasí se základními výroky Vance, který kritizoval cenzuru a vyloučení politických sil v Evropě. Ve skutečnosti Vance neudělal nic jiného, než že stanovil diagnózu, které objektivně řečeno nelze ve skutečnosti odporovat.
Analytik z ruské tiskové agentury TASS napsal článek o reakci německých politiků, který jsem přeložil, protože velmi pěkně ukazuje, jak se dnes lidé zvenčí dívají na politický personál a politický systém v Německu.
Začátek překladu:
Vzpoura v dětském pokoji: Německo se bouří proti USA
Alexander Tsyganow o tom, jak Německo hraje s kostkami, zatímco se na mezinárodní šachovnici hraje gambit šampionů
O čem mluví německá média a političtí experti týden před spolkovými volbami 23. února? O koalicích.
To je normální. Soudě podle průzkumů je dnes nejpopulárnější silou Unie, tedy blok CDU/CSU. V budoucím parlamentu ale nebude mít nadpoloviční většinu křesel. S výsledkem zhruba 28 až 30 procent tak Unie nezíská více než 210 mandátů. Aby se ale při hlasování cítila relativně bezpečně, potřebuje 315 plus jedna.
Jinými slovy: koalice.
Přílišná „loajalita k zásadám“
Nejzajímavější je, co o koalicích říkají němečtí politici a takzvaní „téměř politici“.
Unie je považována za středopravou formaci. Soudě podle pokřiku během předvolební kampaně jsou jejich hlavními protivníky „červení“ ze sociálně demokratické strany a „zelení“. Ti první jsou středolevou stranou, ti druzí jsou levičáci s odchylkami od levičáctví (pokud by ještě žil Leon Trockij, byl by v této straně).
Pro dokreslení je třeba dodat, že napravo od CDU/CSU je „pravicově extremistická“ (jak se tomu laskavě říká) Alternativa pro Německo. A nalevo od Zelených je levicově-populistická aliance Sahry Wagenknecht a skutečná Levice, amorfní sbírka bývalých socialistů, komunistů, studentských sociálních romantiků, emancipovaných žen a podobných typů. Tyhle dva ale zatím není potřeba brát ve výpočtech v úvahu, protože se pohybují kolem pětiprocentní hranice, která je opravňuje ke vstupu do parlamentu, střídavě se objevují na 6 procentech, aby se nadechli, a pak se zase vrhají do nepřekonatelných 4 procent.
Nikdo nemůže s jistotou předpovědět, zda se oni – nebo kdokoli z nich – dostanou do Bundestagu. Osobně bych se vsadil, že Sarah Wagenknechtová zmobilizuje ještě nějaké příznivce.
To je krajina před volební bitvou, kterou – téměř všichni souhlasí – vyhraje CDU/CSU se svým kandidátem na kancléře Friedrichem Merzem.
A po svém vítězství bude hledat spojence.
A zde němečtí politici bez ohledu na údajné politické názory stran působivě budují své modely budoucích koalic. „Černí“ křesťanští demokraté označují za partnery „rudé“ sociální demokraty a kalkulují, jakou většinu získají. Nebo zkombinujete „černou“ se „zelenou“, pak bude většina menší, ale přesto. Nebo si lze představit kvalifikovanou většinu, pokud budoucí koalice přijme barvy keňské vlajky: „černou“, „červenou“ a „zelenou“.
A nikoho nepřekvapí svévolné míchání kostek různých barev v různých kombinacích. Jako by nešlo o strany – teoreticky s odlišnými, až protichůdnými politickými názory, které mají zase teoreticky vyjadřovat zájmy svých sociálních skupin – ale o dětskou stavebnici s barevnými kostkami.
Politická historie Německa ukazuje, že tomu tak je. CDU/CSU a SPD již vytvořily vládní koalice, „Zelení“ a „Rudí“ jsou stále v koalici, nic není nemožné! Jako by se při smývání barvy z těchto kostek pod nimi vždy objevila stejná barva…
Ropucha ve školce
Najednou ale do tohoto idylického dětského pokoje, kde nikoho moc nezajímá, kdo z jakých kostek dům postaví, někdo hodí velkou, zlou a zjevně nepřátelskou ropuchu.
A nejpřekvapivější je, že to udělal sám učitel ve školce. Jmenovitě zástupce nového prezidenta USA na Mnichovské bezpečnostní konferenci, viceprezident JD Vance.
Nemá cenu citovat jeho projev: Evropa už dlouho nebyla tak bouřlivá, a tak nikdo, kdo se zajímá o politiku, nemohl tuto událost ignorovat.
Pro Německo se však slova amerického politika, která byla včera nemyslitelná, stala „hořkou pilulkou“: „Hrozbou, která mě v Evropě nejvíce znepokojuje, není Rusko, ani Čína, nepřichází zvenčí. Mám obavy z vnitřní hrozby, odklonu Evropy od některých základních hodnot, které sdílí se Spojenými státy.“
O to více šokující bylo, že Vance nepovažoval za nutné sejít se s kancléřem Olafem Scholzem, ale místo toho strávil půl hodiny s Alicí Weidelovou, kandidátkou strany Alternativa pro Německo. Nebylo tedy třeba objasňovat, koho měl viceprezident „vůdce svobodného světa“ na mysli, když řekl: „Demokracie je založena na posvátném principu, že hlas lidu se počítá. Není zde místo pro firewally. „Buď tento princip podporujete, nebo ne.“
A právě tento „firewall“ postavily všechny ostatní strany před AfD a zakázaly si s ní mluvit nebo přemýšlet o koalicích. Němečtí politologové proto ve svých konstrukcích nezohledňují „modrou“ kostku druhé politické síly v Německu, kterou aktuálně podporuje 21 procent voličů.
Tento politický bojkot je odůvodněn „zkušeností národního socialismu“, která výslovně požaduje „distancování se od pravicových radikálních stran“. Olaf Scholz popsal tuto pozici na svém blogu jako reakci na Vanceova slova o firewallu a prohlásil: „Kategoricky odmítám to, co řekl americký viceprezident Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci!“
Je pozoruhodné, že tato slova podepsali téměř všichni němečtí politici z první řady, každý po svém. „Dámy a pánové, to je nepřijatelné,“ komentoval Vanceův projev Scholzův stranický kolega, federální ministr obrany Boris Pistorius. „USA otevřeně zasahují do voleb. Úkolem americké vlády není učit nás v naší zemi, jak bránit demokratické instituce!“ také vehementně promluvil Friedrich Merz. Robert Habeck, kandidát Strany zelených na kancléře, odpověděl Američanovi ještě hrubě, aby neříkal drze: „To, co Vance včera řekl, není jeho věc. Dávám mu jasnou odpověď: To není tvoje věc. Postarejte se o své vlastní problémy. USA už toho mají dost.“
Na palubě lodi „svobodného světa“ je to téměř vzpoura! Pod heslem „Evropa a Německo mají svou vlastní demokracii. My rozhodujeme, koho budeme volit!“
Sbohem, Ameriko?
Zdá se, že USA jsou touto reakcí překvapeny. Prezident Trump samozřejmě označil Vanceův projev za „dobrý, dokonce skvělý“. Ale strohá reakce tiskové tajemnice Bílého domu Caroline Leavitt na Scholzova slova ukazuje, že Washington nepřipravil diplomatickou odpověď na německý výbuch včas: „Pane kancléři, volte pečlivě svá slova. Jediné místo, které si Německo v těchto jednáních zaslouží, je v doku.“
I když to řekla při jiné příležitosti, v reakci na Scholzovu charakteristiku jednání Vladimira Putina a Donalda Trumpa o Ukrajině bez účasti Německa jako „diktovaný mír“, samotná věta si zaslouží být na tabuli napsána. A samozřejmě je to úplný odraz vzájemné politické psychózy na obou stranách Atlantiku.
Celkově je to tedy šok. Co se stane, až to skončí? Definitivní rozchod mezi Evropou a především mezi Německem a USA? Ahoj, sbohem?
Ale v současné realitě, bez Ameriky, je Evropa vojenskou a politickou nulou. A ekonomicky je to mínus, protože dnes Amerika saje krev z evropské ekonomiky jako ghúl. Trump tak důsledně přesouvá neúnosné břemeno zajištění obživy „kyjevské milenky“ na Evropu. Bezedná ukrajinská černá díra je organicky doplněna sankcemi, které může Washington tak snadno uvalit. Ke zhroucení tedy není daleko.
Tato kombinace v trojrozměrném šachu světové politiky je samozřejmě krásná. Dnes je na světě jen jeden uznávaný velmistr. A nenachází se v Berlíně, ale o pár tisíc verst dále na východ.
Ale v Berlíně můžete hrát pouze s kostkami.
konec překladu
