Evropský „Deep State“

O americkém hlubokém státě bylo řečeno a napsáno mnoho – a nevyhnutelně se o něm řeklo všechno a opak, až se úplně ztratilo ze zřetele, co to vlastně je – ale nikdy jsme nemluvili o evropském hlubokém státu. Nicméně existuje a je stále viditelnější. Je tu samozřejmě zásadní rozdíl oproti Spojeným státům, které představují složený celek, jistě, ale přesto zaměřený na udržení americké hegemonie nad světem, zatímco ta evropská je zaměřena především na zachování sebe sama a své vlastní moci. .

Tento evropský hluboký stát se v podstatě skládá z politiků, byrokratů, vyšších úředníků a lobbistů ve stále větším spojení s vojenským personálem z velení NATO. Ve skutečnosti představuje jakési evropské svobodné zednářství, silně oddané prosazování a obraně svých členů, ale především uplatňování stále invazivnější – a stále více nedemokratické – nadnárodní moci.

Tento Deep State se zformoval hlavně za posledních 10 až 15 let a postupně zbavil různé národní vlády – jediné s jakoukoli demokratickou legitimitou – jakékoli skutečné moci. Evropská komise se stále více charakterizuje jako zcela odlišná „komise“: skutečná kupole supervelmoci postrádající jakoukoli demokratickou legitimitu.

Stále evidentněji se postavy zastávající v podstatě reprezentativní role (předseda Evropské komise, generální tajemník NATO) začaly chovat a prezentovat se jako nejvyšší vládnoucí orgány, nepodléhající žádné kontrole ze zemí, které mají zastupovat – a které v každém případě poté, co se postupně zřekli veškeré účinné moci, nadále z velké části neodporují, čímž posilují (zneužívající) roli této kopule.

Tohoto záludného uchvácení moci bylo dosaženo dokonalým spojením s dominantním mocenským blokem ve Spojených státech – jmenovitě aliancemi mezi demokraty a neokonzervativci – v jejímž stínu se evropskému hlubokému státu daří. Jinými slovy, udělal ze sebe poslušný nástroj dominantní frakce amerického Deep State a našel v tomto poslušném podání záruku své vlastní moci na kontinentu.

Nevyhnutelně proto změna rovnováhy v rámci amerického Deep State způsobí nepředvídatelné pozdvižení a členové Evropského Deep State již příliš dobře nevědí, jak se postavit, nerozhodnutí mezi historickou subalternitou vůči impériu za Atlantikem a důsledností politicko-strategické osy, kterým se dlouhodobě podřizují.

Objevení se syrové pravdy o povaze vztahu mezi impériem a jejími vazalskými zeměmi – s nezájmem, ba pohrdáním ze strany nové americké administrativy otevřeně projeveným – přispívá k vědomí, že období zvýšené marginalizace, ale také větší podrobení, otevírá se před nimi. To otřásá kupolí evropské moci. Vyhlídka na válku u východních bran kontinentu a především strach z toho, že jí budeme muset čelit sami, dezorientuje členy Evropského hlubokého státu, kteří se nyní zmateným způsobem snaží najít nový bod rovnováhu, v podstatě zachovat svou zahradu.

Jak se globální geopolitická osa nevyhnutelně posouvá směrem k Asii a evropské mocenské struktury pokulhávají, elity, které kontinentu vládly několik desetiletí, se obracejí proti sobě. Omezování prostorů svobody a demokracie – již z velké části zahájené během pandemie, poté silně obnovené válkou na Ukrajině – se stále více stává dominantní posedlostí.

Absence skutečně protisystémových sil (vidíme jen dílčí opoziční hnutí) zatím ohrožuje nanejvýš vysoké politické pracovníky, nikoli však systém samotný.

Bohužel jedinou viditelnou vyhlídkou, která by mohla tento stav věcí zpochybnit, by byla velkolepá – a bolestivá – porážka ve válce.

Komentář od Enrica Tomaselliho