„100% pomoc Ukrajině nebo mír?“ – neřešitelný uzel v mainstreamových mozcích
V ORF Zeit im Bild 2 24. ledna vyvolal rozruch odborník na EU Stefan Lehne pozoruhodně polarizujícím prohlášením: „Buď 100% solidarita s Ukrajinou… nebo chtějte ukončit tuto válku dnes a ne zítra!“ Formulace, která je nejen dráždivá, ale naznačuje i pochybné dělení na dobro a zlo.
Absurdní volba: solidarita nebo mír?
Normálně by se takové prohlášení ( v minutě 13:29 ) odmítlo jako rétorický přešlap, ale Lehne svou tezi vědomě posílil tím, že v této souvislosti předem v rozhovoru varoval před „pravicovými populisty“. To naznačuje, že požadavek na mírovou dohodu již klade do ideologicky zaujatého kouta. Co ale jeho vyjádření konkrétně znamená?
Pokud je třeba, aby „100% Ukrajina“ nebyla označena za zastánce míru (a tedy možná za „pravicového populistu“), pak se zdá, že to implikuje jasnou definici válečného cíle: válka až do hořkého konce. kompletní vojenské znovudobytí všech území, která Ukrajina ztratila – včetně Krymu.
Je-li však toto předpokladem „100% solidarity“, pak se nabízí otázka: Znamená to naopak, že jakýkoli pokus o diplomatické řešení bude považován za slabost nebo dokonce za zradu? A pokud ano, nebyl by to pro Evropu a svět extrémně nebezpečný postoj?
Historické paralely: Černobílé myšlení jako nebezpečná strategie
Lehneho výrok připomíná nechvalně známé heslo „Kdo nejde s námi, je proti nám“, které politici používali v dobách velkého ideologického napětí. Klasickým příkladem je doktrína George W. Bushe po útocích z 11. září 2001: „Buď jsi s námi, nebo s teroristy.“
Tento typ rétoriky posloužil k potlačení jakékoli formy diferenciace nebo kritické debaty – s katastrofálními následky, jak ukázaly války v Iráku a Afghánistánu. Skutečnost, že se v ukrajinské otázce nyní objevuje taková mentalita, je znepokojivá. Geopolitická realita je složitá a existuje mnoho legitimních hlasů, které jsou pro vyjednávání nebo diplomatické řešení – včetně zdaleka ne pouze „pravicových populistů“.
Válka jako morální povinnost?
Lehneho formulace vyvolává morálně pochybnou otázku: Je válka vlastně jedinou legitimní možností? A je eskalace za každou cenu skutečně v nejlepším zájmu samotné Ukrajiny?
Solidarita s Ukrajinou je samozřejmě správná a nezbytná – ale neměla by se projevovat dodávkami zbraní a válečnou rétorikou. Spíše je třeba debatovat o tom, co vlastně „solidarita“ znamená: Jde o diplomatické posílení Ukrajiny jako státu a společnosti, nebo o čistou fixaci na vojenské vítězství?
Falešný kontrast: válka vs. mír
Lehneho teze konstruuje umělou dichotomii, která neexistuje. Je možné podporovat Ukrajinu, aniž bychom se zavázali k totální válečné logice. Každý, kdo prosazuje diplomatické řešení, není automaticky odpůrcem Ukrajiny, ale mohl by mít zájem o dlouhodobě udržitelné řešení.
Mír není sprosté slovo – a nemělo by být používáno jako synonymum pro kapitulaci. Racionální debata o budoucím směřování ukrajinské politiky by byla žádoucí. Ale skutečnost, že to stále více sklouzává k morálně nabitému černobílému myšlení, je znepokojivá.
Na závěr zbývá jednoduchá otázka: Měl by svět směřovat k absolutnímu válečnému cíli bez alternativ – nebo by měl být stále prostor pro diplomacii a jednání? Každý, kdo to druhé odmítá jako „pravicový populismus“, zrazuje nejen základní principy demokracie, ale také skutečný smysl evropské politiky: řešit konflikty nikoli násilím, ale chytrými strategiemi a dialogem.
Komentář od Lothara Renze
