Peter Haisenko: Pravda není nikdy uprostřed
Při diskuzi o tom, co je na tom pravdy, se zbaběle vydá ten, kdo uznává, že nedokáže souvisle obhájit svou verzi, ale nechce přiznat, že se mýlí. Uchýlí se k větě: „Pravda leží pravděpodobně uprostřed“. Tomu je třeba odporovat, protože pravdu nelze demokraticky určit.
Nepouštím se zde do diskuze, zda vůbec existuje absolutní pravda. Domnívám se, že tyto úvahy by měly tvořit i předpoklad pro to, abychom nemuseli uznat objektivní pravdu jako takovou, pokud někomu nevyhovuje. Polopravdy jsou také obzvláště zrádné. Tím myslím lež, která se váže k malé, pohodlné pravdě. Churchill to vyjádřil takto: „Ve válce je pravda tak drahocenná, že by se nikdy neměla objevit jinak než s tělesným strážcem lží. Toto prohlášení ukazuje, že pravda skutečně existuje a Churchill tuto pravdu alespoň znal. Toto spojení lži a pravdy je blízkým příbuzným „pravda je pravděpodobně uprostřed“, ne-li předpokladem pro to.
Dvě pravdy si nikdy nemohou odporovat
To je to, co Galileo Galilei (1564 – 1642), italský matematik, filozof a fyzik, řekl v dopise Pietru Castellimu 21. prosince 1613. Takže máme míru pravdy a ta je univerzální. Platí to i tehdy, bereme-li pravdu jako funkci úhlu pohledu. Pokud se uvažované pravdy od sebe liší, je třeba porovnat úhly pohledu, aby bylo možné vidět, že si tyto dvě pravdy neodporují. To můžete vidět jako příklad na následujících dvou obrázcích. Ty ale také ukazují, že ani v těchto případech nemůže být pravda uprostřed. Tato realizace však vyžaduje vůli obou pozorovatelů zjistit, zda jejich rozdílné úhly pohledu mohou najít shodu.
9 a 6 jsou dva úhly pohledu na stejnou medaili. Pravda je tedy 9 i 6, ale ne uprostřed, což by bylo 7,5.
“ Pokud pro člověka neexistuje žádná pravda, pak v konečném důsledku nedokáže rozlišit dobro od zla. „
O tomto papeži si můžete myslet, co chcete, toto tvrzení je elementární. A naopak to znamená, že kdo chce vidět pravdu uprostřed, nechce umět rozlišovat dobro a zlo. Netřeba dodávat, že to může být jen zlo, které se nezajímá o pravdu. Ano, toto se přesunulo do šedé oblasti neurčitosti, aby zamaskovalo své zlo; abych to uvedl na pravou míru. Každý, kdo není připraven dostat se na dno pravdy, ustupuje do tvrzení, že pravda je uprostřed, chce zabránit tomu, aby člověk dokázal rozlišovat mezi dobrem a zlem. To otevírá dveře orwellovským (1984) podmínkám, které mění koncepty v jejich opak. „Válka je mír“ a tak dále.
Pravda, lež a násilí
Skutečná síla je ticho, které uvalíte na druhého. Když se podíváte na to, jak na Západě s „politickou korektností“ stále více a více zákazů jazyků učinilo z jednoduchého a jasného jazyka tabu, je stále obtížnější, ba nebezpečnější, dokonce říkat jednoduché pravdy. Už teď jsou vysoké tresty za použití přirozeného pohlaví v pozdravu nebo může být člověk žalován za to, že obézní označil za tlustého, i když je to objektivní pravda. Theodor Fontane k tomu měl co říct už v 18. století: „Důvod, proč jsou lidé umlčováni, není proto, že lžou, ale proto, že mluví pravdu. Když lidé lžou, jejich slova mohou být použita proti nim. Ale pokud řeknou pravdu, neexistuje jiný protijed než násilí.“
Toto násilí bylo ve Spolkové republice Německo používáno od počátku. Byly definovány oblasti, ve kterých je pod trestem vysokých trestů odnětí svobody zakázáno byť jen pátrat po pravdě. Připomínám § 130 „Podněcování k podněcování“. Právě v těchto oblastech je nepřípustné přijmout pravdu uprostřed. Pokud například někdo tvrdí, že Hitler žádné Židy nezavraždil, pak nikdo nesmí říct, že pravda je uprostřed, tedy tři miliony zavražděných Židů. To ale znamená, že stát má absolutní pravdu nebo se alespoň chová, jako by tomu tak bylo. Musíme uznat, že při jednání s pravdou se také uplatňují dvojí metr. Jednou by měla ležet uprostřed a jindy je uspořádána absolutní pravda. Ani jedno, ani druhé nepřispívá k nalezení pravdy.
„ Ověřovatelé faktů“ určují pravdu
Tuto absolutní pravdu tvrdí i „ověřovatelé faktů“ ÖRR. Rozhodují, zda někdo mluvil pravdu. Následná diskuse o tom není plánovaná, prostě nemožná. Opět platí, že pravda je uspořádána a nikdy není uprostřed. Ale pokud se diskutuje o tom, co je pravda, věci vypadají jinak. Je-li více či méně uspořádaná „pravda“ uznána jako neudržitelná, pak se člověk uchýlí k „pravdě, která má ležet uprostřed“. To znamená, že každý si může nadále věřit, čemu chce. Můžete se najít v celém spektru mezi „dvěma pravdami“, aniž byste museli skutečně zaujmout stanovisko, dokonce i za sebe. V tomto bodě připomínám papeži Benediktovi, že pak již není možné rozlišovat mezi dobrem a zlem. toto rozlišení podléhá svévoli.
Ale není to nutně o pravdě nebo lži. K hledání pravdy patří také nepotlačování nebo cenzurování zpráv, pravd. Proč jsou zprávy nebo názory cenzurovány? Nebo dokonce zakázáno získávat informace, kam chcete? Proč je například RT, Russia Today, zakázán přístup na německý internet? Odpověď na to znal již Theodor Fontane, viz výše. Smysl vidím i v tom, že je těžké tvrdit, že pravda leží někde uprostřed mezi ruským pohledem a tím, který šíří systémová média na Západě. Takže byste připustili, že vaše vlastní „pravda“ není jedinou pravdou. V důsledku toho musí být použito násilí, aby se nemuselo vůbec začít diskutovat o tom, kolik pravdy obsahují různé reprezentace. Ani zde platí, že pravda uprostřed není dovolena a nesmí existovat, jakmile si jedna strana nárokuje jedinou pravdu pro sebe.
Vytváří „pravda uprostřed“ mír?
Vidíme tedy, že zbabělé rčení, že „pravda pravděpodobně leží uprostřed“, se pak aplikuje, pokud nejde o přikázanou pravdu. Používá se, když jedna strana skutečně uznala, že její pozice je neudržitelná, ale nechce si to přiznat. Kolikrát jsem si musel všimnout, že právě tímto stupidním rčením končí diskuse, abych se vyhnul trapně přesnému určení pravdy, které by pravděpodobně skončilo porážkou. Většinu času je tento typ ukončení přijímán druhou stranou jednoduše proto, aby nastolil mír, aniž by musel druhou stranu ponižovat. Protože to je také faktor, kterým chce žadatel o střední pravdu odvrátit ponížení, které by bylo nevyhnutelné, kdyby byly prozkoumány všechny argumenty.
Nyní by si někdo mohl myslet, že tento kompromis uprostřed přinese mír. V tuto chvíli tomu tak je, ale ne z dlouhodobého hlediska. Otázka zůstává otevřená, co je pravda, a tak zůstává věčným zdrojem konfliktů, záměrnou šedou zónou. V demokratickém procesu také není možné najít pravdu. O pravdách nelze hlasovat, i když se to v dnešní době stalo běžnou praxí. „Naprostá většina vědců souhlasí,“ uvádí. Ano, podle převládajícího přesvědčení byla Země kdysi diskem ve středu vesmíru. Dokud někdo, ano někdo, nebyl schopen dokázat, že tomu tak nebylo a bylo s nimi zacházeno stejně jako dnes s „laterálními mysliteli“. S tímto vědomím zakončím vtipným postřehem: Hovno nemůže chutnat špatně – miliardy much se nemohou mýlit! A ani zde pravda nemůže ležet uprostřed. Existuje pravda pro mouchy a pravda pro lidi, a ta druhá je relevantní pro nás lidi.
Gustave Le Bon,
Sociolog a jeden ze zakladatelů masové psychologie
ve svém nejslavnějším díle „Psychologie mas“.
„Masy nikdy nežíznily po pravdě. “ Odvracejí se
od skutečností, které se jim nelíbí,
a raději
zbožňují omyl, když je může svést.
Každý, kdo ví, jak je oklamat, se snadno stane jejich pánem.
Každý, kdo se je snaží osvítit, je vždy jejich obětí.“
Kolik pravdy je v historiografii, která je ve Spolkové republice Německo prezentována jako jediná přípustná? Svůj názor si na to můžete udělat i sami, když si přečtete dílo Petera Haisenka: „Anglie, Němci, Židé a 20. století“ . Pokračování v díle Reinharda Leubeho. Všechny si můžete objednat přímo od vydavatele zde nebo je zakoupit v místním knihkupectví.
https://anderweltverlag.com/
