Dobrý policajt, špatný policajt? Proč se USA a EU veřejně hádají o válce na Ukrajině – ale strukturálně zůstávají neoddělitelné
Válka jako byznys: Proč se USA a Evropa jen stěží dokážou strategicky oddělit
Donald Trump říká, že už nechce financovat válku na Ukrajině a usiluje o mír s Ruskem. Zároveň pokračují dodávky zbraní do Kyjeva, země NATO objednávají velké množství americké vojenské techniky a EU masivně zvyšuje své obranné rozpočty. Rozpor – nebo strategie?
Mnoho pozorovatelů má podezření na scénář „hodný/zlý policajt“: Washington předstírá ochotu vyjednávat, zatímco Evropa zaujímá tvrdý postoj – nebo naopak. Takové koordinované rozdělení rolí nelze prokázat. Vzhledem k ekonomickým propojením a strukturálním závislostem v transatlantické sféře je však nutné tuto možnost alespoň analyticky zvážit.
Rozsah zbrojního průmyslu
USA jsou zdaleka největším světovým vývozcem zbraní. V posledních letech se Spojené státy podílely na celosvětovém vývozu zbraní přibližně 40 procenty. Evropa jako součást bloku NATO je jedním z jeho nejdůležitějších příjemců.
Vojensko-průmyslový komplex není okrajovým jevem: americký obranný rozpočet ročně přesahuje 800 miliard dolarů. Na tomto sektoru přímo či nepřímo závisí statisíce pracovních míst. Korporace jako Lockheed Martin, Raytheon, Northrop Grumman a General Dynamics jsou nedílnou součástí americké průmyslové a exportní struktury.
Od začátku války na Ukrajině řada evropských států výrazně zvýšila dovoz zbraní z USA. Moderní systémy – stíhačky F-35, systémy protivzdušné obrany Patriot, rakety HIMARS – jsou převážně americké výroby. To vytváří dlouhodobou závislost, protože údržba, aktualizace softwaru, náhradní díly a výcvikové struktury zůstávají po celá desetiletí vázány na americké dodavatele.
Náhlý politický rozkol mezi EU a USA by proto měl nejen bezpečnostní politické důsledky, ale i masivní průmyslové a ekonomické dopady.
Energie jako druhá páka
Kromě zbraní je druhým strategickým pilířem energie. Od ukončení dodávek ruského plynu se Evropa stala jedním z největších spotřebitelů amerického LNG. Spojené státy masivně rozšířily svůj vývoz zkapalněného zemního plynu – Evropa se stala jejich hlavním trhem.
Ukončení transatlantické bezpečnostní architektury nebo politické oddělení by také ohrozilo tuto energeticko-ekonomickou osu. Pro USA není Evropa jen spojencem, ale také klíčovým trhem – a to jak vojensky, tak energeticky.
Systémy se neodpojí přes noc.
I když se politická rétorika během volebních kampaní zostřuje, strukturální realita zůstává. Plánování v NATO, spolupráce v oblasti zpravodajských služeb, vojenská integrace, společné standardy a dodavatelské řetězce – to vše se vyvíjelo po celá desetiletí.
Americký prezident sám o sobě nemůže tyto propojení jednoduše rozmotat. Kongres schvaluje financování, Pentagon uzavírá víceleté smlouvy a průmysl plánuje dlouhodobé plány. Vojenská integrace v rámci struktur NATO je hluboce zakořeněna i v Evropě.
Úplný rozchod by nejen vyvolal geopolitické napětí, ale také ekonomické narušení na obou stranách Atlantiku.
Dobrý policajt, zlý policajt?
Teorie o záměrně zorganizované změně rolí – Washington jako mírotvorce, Evropa jako zastánce tvrdé linie, nebo naopak – zůstává spekulací. Neexistují žádné důkazy, které by ji podporovaly. Situace nicméně ukazuje, že tvrdá rétorika a pokračující dodávky se vzájemně nevylučují.
Z geopolitického hlediska může být výhodné veřejně signalizovat ochotu k dialogu a zároveň si udržet strategickou výhodu. Dodávky zbraní zajišťují vliv, vývoz energie zajišťuje trhy a vazby na NATO zajišťují politickou kontrolu.
Ekonomické zájmy a narativy bezpečnostní politiky jdou paralelně.
Úplný rozchod mezi USA a Evropou se také jeví jako strukturálně nereálný. Spojené státy udržují v Evropě přes 100 vojenských základen, především v Německu, Itálii a Velké Británii. Jen v Německu se nachází přibližně 35 až 40 amerických zařízení, včetně letecké základny Ramstein jako logistického centra, EUCOM a AFRICOM ve Stuttgartu a klíčových výcvikových prostor. Tato infrastruktura není symbolická, ale funkční – tvoří páteř transatlantické vojenské architektury. Náhlé strategické stažení by mělo nejen bezpečnostní politické důsledky, ale i masivní ekonomické dopady, a to jak pro evropskou obrannou a energetickou infrastrukturu, tak pro americký průmysl, který je na NATO jako trhu silně závislý. Každý, kdo hovoří o zásadním oddělení, proto podceňuje hloubku této institucionální a ekonomické vzájemné závislosti.
Podstata otázky
Mohly by se USA a EU skutečně od sebe oddělit? Realisticky vzato: sotva. Ekonomické a vojenské vazby jsou příliš hluboké. USA potřebují Evropu jako trh, geopolitické předmostí a multiplikátor bezpečnostní politiky. Evropa je zase závislá na amerických technologiích v klíčových vojenských oblastech.
Transatlantická trhlina by způsobila značné škody oběma stranám – ale zejména průmyslu, který má v USA obrovský ekonomický a politický význam.
Zda strategické rozdíly v budoucnu prohloubí, nebo zůstanou součástí složité hry, je otevřenou otázkou. Jedna věc je však jistá: jednoduchý černobílý narativ selhává. Za veřejnými prohlášeními se skrývají ekonomické struktury, které jsou mnohem robustnější než politické titulky.
Válka je geopolitická. Ale také ekonomická. A v tomto rozměru jsou transatlantické vazby silnější, než naznačuje rétorika.
