Emmanuel Goldstein: Demokracie – jaká je dnes a jak by mohla vypadat

Navážu přímo na svůj minulý článek „Kdo myslíte, že nám vládne, když všechno bohatství světa ovládá malá skupina nejbohatších lidí světa?“, ve kterém jsem připomínal známá fakta ohledně finančních poměrů ve dnešním světě a jejich vlivu na všechno, co se kolem nás odehrává.

Každý se dnes ohání pojmem demokracie. Prezident PePa nám v rozhovoru pro ČRo, vloni 17. listopadu, vyhrožoval tím, že spojil zdánlivě nespojitelné – opakované proklamace toho, že pokud chceme změnu k lepšímu, musí se změnit systém vládnutí a jeho přelud, že je tím myšlena demontáž demokracie.

Stále vládne ten silnější

Demokracie, jak ji známe z televize, vůbec není zárukou svobody – jak jsem ostatně popsal v předchozím článku. Demokracie, kterou zde máme právně ukotvenou, je systém tyranie, ve které „většina“ vládne „menšině“ a svoboda s tím nemá nic společného. Stávající systém je do posledního detailu propracovaným systémem otroctví, které má masku svobody a reputaci „toho nejlepšího, co lidé vymysleli“. Žijeme v přesvědčení, že množství zákonů, které sice okrajují naše svobody, nás ale chrání proti padouchům a podvodníkům. Skutečnost je ovšem přesně opačná.

Někde v hloubi duše nám instinkt napovídá, že miliony stránek zákonů jsou tu jen z jednoho jediného důvodu – aby se v nich obyčejný člověk nevyznal. Všichni dobře víme, že stávající legislativa je natolik složitá, že má dokonce svůj vlastní jazyk – „právní jazyk“ – který smí vykládat jen právníci a dokonce ani ti se téměř na ničem neshodnou. Dnes je obecně uznáváno, že ke každému existujícímu výkladu zákona existuje paralelně také téměř protichůdný výklad toho samého zákona. Soudce se pak podle vlastní „svobodné“ vůle přiklání v různých případech k jednomu či druhému (opačnému) výkladu. Všechno je na oko lege artis. Ve skutečnosti ale téměř vždy prohraje menší, slabší a chudší. Ne úplně vždy, protože k soudu se občas dostanou takové absurdity, že ani všechny peníze světa ještě nedokážou zvrátit úplně vše. Sice lze za peníze povraždit všechny svědky, zastrašit všechny soudní znalce, uplatit soudce a když se nenechá uplatit.. Inu, stačí pročíst novinové články z devadesátých let, kdy ještě vše nebylo zkorumpované tak drsně a očividně, jako je tomu dnes, a všechno se nedalo tak snadno zamést pod koberec, uvidíte sami, kolik soudců zemřelo za záhadných okolností včetně vražd a „poprav“.

Nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem

Zákony jsou tady z jednoho jediného důvodu – aby většině odebíraly svobodu a elitě umožňovaly vykroutit se z naprosté většiny všech zločinů, které na nás páchá. Můžeme se mezi sebou přít, můžeme se do krve rozhádat o pravdivosti mých výroků – přesně to totiž elity chtějí. Vždy jednají dle hesla „Rozděl a panuj!“ Nejlépe se otrokům vládne, když se perou mezi sebou. Záminek vytvářejí tolik, že stačí si vybrat a už se můžeme štěpit. Systém je nastavený tak, že funguje jako radioaktivita – v řetězové reakci. Pokusím se to ilustrovat příkladem z oboru medicíny. „Moderní“ nebo někdy také „západní“ medicína hledá příčiny nemocí jen na oko – můžeme se opět přít, ale lepší bude to rozvést – moderní medicína hledá pouze příčiny materiální a ani tam nespěchá k dohledání prvního článku řetězce návazností. V přírodě všechno souvisí se vším. Náhoda neexistuje – jde jen o slovo, které používáme, když neznáme pravou příčinu té či oné skutečnosti. Kauzalita je obecný jev a vztahuje se úplně na vše. Problém nastává v naší schopnosti akceptovat, že nikdy neznáme vše. Toto je velmi důležitý axiom, na který jsem už mnohokrát upozorňoval. Můžeme se pouze domnívat, jestli už známe dost či naopak. Věda to determinuje poměrně vágně, ale přesto užitečně – pokud nějaké řešení zabírá, víme už dost – ale jen do okamžiku, než se objeví vedlejší/nežádoucí účinky řešení. Moderní medicína je rapidní – ve smyslu, že se nerada vzdává svých dílčích kroků. Proto má fakticky každý lék, který není přírodní neboli tradiční medicínou, prověřenou tisíci lety používání, dlouhý příbalový leták vypisující seznam nežádoucích účinků – často i velmi drastických. Sám jsem málem přišel o ledviny kvůli 20ti letům užívání léku „na pálení žáhy“. Vedlejší účinky řeší moderní medicína dodatečnou medikací, která řeší symptomy, ale neodstraňuje prvotní příčinu, která buď leží někde za hranicemi našeho poznání nebo je nám utajena. Prvotní příčina nebo-li začátek řetězu dějů, které se projevují v symptomech nemoci. Stejně jako řetěz dějů vedoucích ke každé události našich životů – včetně těch, kterým říkáme „náhoda“. Stav naší demokracie lze přirovnat k řetězové reakci po atomovém výbuchu. Žijeme v době, kdy výbuch nelze dále popírat ani skrývat. „Atomový hřib“ po výbuchu – řetězec událostí, který vedl k dnešnímu stavu věcí veřejných – je stejně tak očividný, jako nepopiratelný, přesto velmi těžko uchopitelný v rámci stávajícího paradigmatu založeném na čistě materiálním a nekompletním poznání. Přesto nikomu nebrání ho i nadále popírat a „řešit ho“ úplně analogicky k řešením, se kterými přichází moderní medicína. Nikola Tesla na sklonku svého života říkal něco výjimečně moudrého: „Až se věda začne soustředit za hranice materiálního, udělá během pár desítek let větší pokroky, než za celé poslední století.“ I v moderní medicíně s objevují hlasy propagující psychosomatickou vazbu většiny známých nemocí. Jinými slovy – naše myšlenky ovlivňují náš materiální svět. I toto je již dávno vědecky prokázáno a začíná to být i univerzálně uznáváno.

Stav naší demokracie je podobný tomu atomovému hřibu. Překotně hledáme řešení, jak atomový hřib vyřešit po výbuchu, místo abychom se soustředili na příčiny výbuchu. Vytváříme čím dál spletitější síť zákonů, které řeší neřešitelné a zároveň naprosto zbytečné. Vytváříme systém kořenů bezpráví, který roste jako deštný prales – překotně a nekontrolovaně a přitom zcela přirozeně – stejně tak „přirozeně“ roste systém zákonů, které demokracii údajně „upevňují“. Ve skutečnosti ji ale obracejí v opak demokracie – totální demagogickou tyranii. Proč je tomu tak? No právě proto, že řešíme problémy ve fázi, kdy už to nedává smysl. Je to, jako bychom řešili Pandořinu skříňku až po jejím otevření, namísto toho, abychom tomu otevření zabránili. Neustále dokola opakujeme stejné chyby a prokazujeme neschopnost se z tohoto vývoje poučit. Dokonce i Albert Einstein, kterého já osobně nepovažuji za žádného génia – stejně jako sto autorů, kteří v roce 1931 publikovali knihu, která slovy stovky předních vědců té doby rozebírala logické i čistě matematické chyby, které Einsteinovy teorie relativity obsahují – ale protože většina lidí vidí Alberta Einsteina jako etalon geniality a moudrosti zároveň, zmíním moudro, které na sklonku svého života často opakoval: „Opakování stejného postupu a očekávání odlišných výsledků je čiré bláznovství.“

Demokracie nebo magické divadlo?

Západní demokracie je postavena na principu rozdělení veřejných zástupců na vládu a opozici. Lidé chodí k volbám a volí si zástupce na dalších 2 – 5 let. Nikdo nekontroluje jejich inteligenci, vzdělání ani motivaci. Přestože většina z nás ještě do jisté míry chápe, že korupce je v principu amorální, nikdo se systematicky nezaobírá metodami vyloučení možnosti ideologického či materiálního uplácení. Ve stávajícím systému je uplácení voličů do jisté míry dokonce legalizováno – máme finanční limity na předvolební kampaně, nikdo nebrání rozdávání koblih, knih, propagačních předmětů a dalších drobných materiálních úplatků. Čím bohatší strana (a její sponzoři), tím více prostoru si před volbami může koupit ve zpravodajských médiích, na billboardech, v Internetové reklamě i mnohem sofistikovanějších médiích. Strany si na zakázku objednávají průzkumy trhu, filmové dokumenty i zdánlivě nevinné rodinné filmy obsahující stranickou a ideologickou propagandu. Dnes je moderní spolupráce s nadnárodními konglomeráty sociálních médií a prakticky monopolního internetového vyhledávače nebo angažování neziskových organizací a všemožných sítí influencerů. Jinými slovy – čím více máte peněz, tím větší množství lidí máte možnost oslovit a zaujmout. Možnosti ovlivnění každého jednoho z nás má dnes hranice tak daleko za červenou linií oddělující svobodu od totalitní monokultury velkého byznysu, že si to většina z nás ani nedovede představit. Metody manipulace lidských názorů se posunuly do temnoty nevědomí, neznalosti a v první řadě nezájmu většinové populace. Za peníze lze koupit úplně cokoliv, včetně výsledku voleb. A přitom vše vypadá úplně legálně. Pojištěno je to samotným systémem, který nakonec opozici zcela odstřihne od jakékoliv moci na celé volební období. Jediná moc, která opozici zůstane, je možnost donekonečna řečnit v senátu a poslanecké sněmovně, a protahovat, a tím i prodražovat, schvalování zákonů.

Demokracie je také totalitní systém

Čím je ovšem stávající systém „demokracie“ v jádru nejvíce nedemokratický? Totální absencí jakýchkoliv logických i zákonných pojistek zaručujících svobodu občanů a respektování ústavy – i když dnes už nic takového neexistuje. Sama ústava totiž v sobě obsahuje pojistky proti svobodě a demokracii. A kdyby to nestačilo, řetěz událostí postavený na protiústavních výrocích ústavního soudu už rozjel další ofenzivu proti lidským i občanským svobodám. Nejenže mnoho zákonů přímo odporuje ústavě, ale samotná ústava dnes stojí na písku, protože byla podkopána tisícovkami judikátů ústavního soudu, které jsou nyní přijímány jako její součást. To vše znamená, že ve věci ústavnosti ústavy, jsou již misky vah spravedlnosti dávno silně nakloněny jedním směrem – směrem k totalitě, bezpráví a demontáži základních lidských práv a svobod.

Poměr „vládnoucích lidí“ k těm, kterým „je vládnuto“ jsem podrobně rozebral v minulém článku, stejně tak, jako faktická neexistence jakéhokoliv mechanizmu nesouhlasu s přijímanými zákony. Většina lidí může nesouhlasit s většinou zákonů, které „námi“ zvolní zástupci přijali, ale jak říká Cimrman, „to je tak všechno, co s tím můžeme dělat – nesouhlasit“. Před soudem je každý občan považován za nesvéprávného, protože nemá právo nesouhlasit s „platnými“ zákony, byť by jejich platnost byla i zjevně v nesouladu s ústavou nebo základními lidskými právy podle Mezinárodní deklarace lidských práv. Jsme otroky státu. Jde o jediný fakticky správný závěr učiněný podle obecně platné výrokové logiky. Přestože ústava říká, že jsme svobodní a máme právo bránit svobodu i demokracii dokonce i se zbraní v ruce, fakticky jsme otroci a toto právo je nám různými kličkami odebráno. Zastřelte na ulici nějakého agresora, lháře, propagátora práv pedofilů nebo jiných zvrhlíků a uvidíte, že mám pravdu. Mnohem spíše unikne trestu vrah kohokoliv z nás, kdo se ze všech sil snažíme říkat pravdu, než ten, kdo – byť v sebeobraně – zabije opravdového mafiána a usvědčeného zločince. Taková je ta demokracie, o které neustále mluví prezident PePa a ostatní válkychtiví aktivisté a nepřátelé osobní svobody.

Jak by demokracie měla vypadat

Skutečná demokracie je vláda založená na konsenzu všech lidí v daném státě. Volby by měly zaručit vědomé a informované rozhodnutí každého voliče, ne odraz dojmů a pocitů. Vždyť dnes většina lidí volí podle toho, jestli se jim kandidát líbí – čistě esteticky – jestli odráží jejich životní styl, jestli má dostatek lajků na sociálních sítích a dalších podobně irelevantních kritérií. Lidé jsou natolik zmanipulovaní, že preferují členy zednářských lóží a zájmových klubů (u nás třeba Aspenský Institut) na úkor nezávislých kandidátů – kde aspoň čistě teoreticky existuje větší naděje na morální hodnoty a nezaujatost. Skutečná demokracie by měla zaručit volby, jako možnost vyslovit se ve věci zastoupení a zároveň by měla zaručit, že budou zastoupeni všichni občané celé země. Podle počtu hlasů by měl být sestaven nejen parlament, ale i vláda a žádný zákon by neměl vstoupit v účinnost, dokud pro něj nebudou hlasovat všichni – 100% všech poslanců. Ani pak sice nebude zaručeno, že se zákonem musí souhlasit každý občan, ale poměr by byl významně spravedlivější než je tomu dnes a zároveň se množství zákonů sníží na absolutní minimum. Navíc nikdy a za žádných okolností by žádný volený zástupce nesměl hlasovat pro žádný zákon, který porušuje práva daná ústavou a listinou. To by šlo zajistit zrušením imunity volených zástupců moci. Korupci by šlo omezit výrazně přísnějšími tresty za její páchání posílením aparátu jejího stíhání a posuzování. Posílení by ani nemuselo znamenat více státních zaměstnanců, protože zvýšením svobody a snížením regulace by ve výsledku došlo k rapidnímu zeštíhlení státního aparátu. Zjednodušením klasifikace korupce by rovněž došlo ke zefektivnění jejího stíhání. Veřejní zástupci – prezident, vláda, senátoři, poslanci, soudci a všichni ostatní státní úředníci by v průběhu svého mandátu nesměli přijímat žádné dary – materiální ani finanční. Dary před přijetím a po skončení jejich mandátu či státní služby by byli povinni hlásit. Povinnost nahlásit takové dary by měl ze zákona každý, kdo se o nich dozví – v první řadě tedy banky. Důmyslný systém dohledu a dvojí kontroly je velmi efektivní. Takové dary by byly podrobeny důkladnému prověření a posouzení speciálním soudem. Od pádu komunismu jsme díky korupci přišli o biliony korun z peněz daňových poplatníků – speciální soudní a kontrolní aparát by stál zlomek ušlé částky a dynamicky by se přizpůsoboval objemu případů. Skutečná demokracie důsledně uplatňuje podstatu veřejného a soukromého sektoru – veřejný sektor = transparentní a pečlivě kontrolovaný, soukromý sektor = důsledná ochrana soukromí a respekt státu k osobním právům a svobodám.

Co nás čeká, když nic nezměníme?

Pokud si ponecháme stávající „demokracii“, bude naše budoucnost významně temnější. Už nyní je veřejný sektor fakticky černou dírou na neustále se zvyšující zdanění a bude to jen horší. Většinu rozdělených peněz si voliči nemohou nijak zkontrolovat – mnoho kapitol rozpočtu podléhá utajení, což je morálně i logicky nepřípustné. Zatímco soukromý sektor je už nyní pod mikroskopem. Právo na soukromí se smrklo na velikost našich obydlí, ale i tam nás sledují skrze chytré televize, telefony, tablety, počítače a další IoT techniku a to nezmiňuji nejmodernější technologie IoB. George Orwell v románu 1984 popsal budoucnost do posledního detailu – rozhlédněte se, budoucnost se změnila na přítomnost. Dnešní budoucnost je ještě temnější. Pokud se necháme podvést s ochranou dětí na sociálních sítích, otevřeme dveře do svého soukromí dokořán, protože jedinou možností, jak přenechat výchovu dětí státu na 100% (ostatní sféry jsme už odevzdali dávno), je dovolit mu identifikovat každého jedince přistupujícího na Internet – jinak totiž „Francouzský“ plán na ochranu mladistvých nelze technicky realizovat. Právo na soukromí a anonymitu může být v těžkých dobách rovnocenné právu na život nebo přinejmenším na život na svobodě, proto bychom se ho nikdy neměli vzdát.

Emmanuel Goldstein, 2026