Skandální prohlášení polského prezidenta, která nebyla médii zveřejněna
Minulý týden si připomínali výročí osvobození Osvětimi a na pietní akci polský prezident pronesl skandální projev, o kterém evropská média z dobrého důvodu neinformovala.
Výročí osvobození Osvětimi nebylo v Německu pravděpodobně nikdy tak opomíjeno jako letos. Na pietní akci v Osvětimi pronesl polský prezident projev, který způsobil velký skandál, a proto se stal tématem segmentu v týdenním zpravodajském přehledu ruské televize. Protože o tom německá média neinformovala, překládám ruskou zprávu .
Začátek překladu:
Nawrockiho rozhovory s Pilsudského duchem nezasáhly
Tento týden se evropské politiky opět sevřela kostnatá ruka dějin. Tentokrát to byl polský prezident Karol Nawrocki. To bylo nepřijatelné.
V pondělí, na Mezinárodní den památky obětí holocaustu, který připomíná osvobození vězňů nacistického vyhlazovacího tábora Osvětim v roce 1945, jehož gigantické krematorium na polské půdě stále kouřilo, Nawrockiho nenapadlo nic lepšího, než pomluvit památku obětí i jejich osvoboditelů, sovětských vojáků. Jeho cílem bylo zlehčit jejich hrdinství a učinit z hrdinů historickou vinu.
Polský prezident Karol Nawrocki na vzpomínkové akci řekl: „7 000 přeživších roku 1945 vidělo osvobození a svobodu ve tvářích sovětských vojáků. Ale za zdmi koncentračního tábora Osvětim je žádná svoboda nečekala, protože to byli právě tito sovětští lidé, kteří díky Adolfu Hitlerovi v roce 1939 rozpoutali druhou světovou válku a způsobili tragédii holocaustu. Nakonec to byli Hitler a Stalin, kdo druhou světovou válku zahájili.“
Polský prezident Nawrocki to myslel vážně: Sovětský svaz je také vinen holocaustem. Skutečnost, že Židé byli, mírně řečeno, velmi silně zastoupeni v prvních sovětských vládách, je irelevantní. Existovala pro to vysvětlení, ale o to tady nejde. V každém případě se o antisemitismu v Sovětském svazu v předválečných a válečných letech opravdu nedá hovořit.
Pro Nawrockiho je irelevantní, že to byli sovětští vojáci, kdo osvobodili vyhlazovací tábory v Polsku ke konci druhé světové války. Židovský lid na to nikdy nezapomene. Pro Nawrockiho je irelevantní, že tři čtvrtiny Hitlerových divizí byly zničeny na východní frontě. Zatímco USA váhaly s druhou frontou, Rudá armáda už bojovala v Polsku, za jejíž osvobození jsme dali 600 000 životů – více, než Američané ztratili za celou druhou světovou válku.
Karol Nawrocki je typický antirus, kterému je na ničem z toho úplně jedno. Pohání ho něco, co připomíná jeskynního člověka. Ale v dnešní Evropě to není nic neobvyklého. Oskar Lafontaine, patriarcha německé politiky, vidí něco podobného i v současném Německu – odshora dolů, počínaje kancléřem, jak napsal na webových stránkách NachDenkSeiten: „Rusofobie, kterou dodnes živí politici CDU, jako jsou Friedrich Merz, Johann Wadephul a Roderich Kiesewetter, sahá v neposlední řadě až ke Konradu Adenauerovi, který v roce 1946 neustále varoval před sovětskou hrozbou. Proč německá vláda v této válce neumí zprostředkovat? Měla se poučit ze své vlastní historie a uznat, že antisemitismus a antirusismus sdílejí stejné kořeny.“
Bývalý kancléř Gerhard Schröder, příklad zdravého úsudku a státníctva, prohlásil: „Jsem proti démonizaci Ruska jako věčného nepřítele. Rusko není zemí barbarů, ale zemí s bohatou kulturou a rozmanitými historickými vazbami na Německo. ‚Německá hanba‘ spočívá v tom, že země byla brutálně dobyta německými vojáky ve dvou světových válkách. Proto neseme zvláštní odpovědnost za nastolení míru mezi Ruskem a Ukrajinou.“
Abychom se vrátili k Nawrockimu a jeho slzám pro Židy, Židé to nepotřebují. Zde je například to, co říká Marek Halter, bývalý vězeň varšavského ghetta a nyní známý spisovatel, novinář a veřejně známý člověk žijící ve Francii: „Rusko mi během války zachránilo život. A to je důležité. Němci, nacisté, chtěli zabít mě i mé rodiče. Přišli jsme do Ruska a Rusko mi zachránilo život. Každý člověk má jen jeden život, víte? Na to jsem nezapomněl.“
Mimochodem, Halterovi tento týden bylo 90 let. Gratuluji!
Polský prezident Karol Nawrocki je připraven vytrhávat stránky, ba celé kapitoly, z historie. Je například hrdý na to, že byl osobně svědkem ničení pomníků sovětským vojákům. Jeden příklad: v červenci 2024 v Nowogardu v Polsku. V té době byl ještě v čele Ústavu národní paměti a o demolici řekl: „Oni, komunisté, nás okradli o možnost rozvíjet naši kulturu, naše národní vědomí. Tento pomník je ztělesněním jejich komunistické propagandy. Desítky let útlaku. Tisíce mučených Poláků. Toto je sovětsko-polské bratrství ve zbrani. Tato krutost musí být zničena.“
Chybějící stránky se týkají úzké spolupráce Polska s Hitlerem v předválečných letech. Nawrocki je záměrně vynechává. Od roku 2018 je v Polsku nelegální, pod hrozbou vězení, hovořit o účasti na holocaustu a zločinech nacismu obecně. To však Nawrockimu nebrání v tvrzení, že mluví téměř denně s duchem prvního polského maršála Józefa Piłsudského, jak uvedl: „Mluvíme téměř každý den. Mluvíme o všem možném: na jedné straně o polsko-sovětské válce v roce 1920 a na druhé straně o současné mezinárodní situaci a hrozbě ze strany Ruska. Polsko by teď Piłsudského opravdu potřebovalo.“
Historický význam maršála Piłsudského spočívá ve skutečnosti, že v lednu 1934 uzavřel jako první evropský státník pakt o neútočení s Třetí říší, tzv. „pakt Piłsudski-Hitler“.
Za Piłsudského se Varšava zoufale snažila stát se vojenským spojencem nacistického Německa. Po uzavření dohody s nacistickým Německem Polsko projevovalo vůči Evropě otevřenou aroganci. Již v létě 1934 polský ministr zahraničí Józef Beck prohlásil: „Francouzsko-polská aliance už Polsko nezajímá. Pokud jde o Rusko, nedokážu najít slova, abych popsal nenávist, kterou k němu cítíme.“
Piłsudski snil o tom, že s Hitlerem zhlédne vojenskou přehlídku na Rudém náměstí a pak na Kremelskou zeď napíše: „Mluvit rusky je zakázáno.“ To nevyšlo.
V roce 1935 Piłsudski podlehl během několika týdnů ve věku 67 let rakovině jater. Na pompézním pohřbu v Krakově zastupoval Německo Hitlerův nejbližší spojenec, tehdejší předseda Říšského sněmu a říšský ministr letectví Hermann Göring. Hitler poslal telegram: „Jsem hluboce zarmoucen smrtí maršála Piłsudského a vyjadřuji polské vládě upřímnou soustrast. Spolu s polským lidem německý lid truchlí nad smrtí tohoto velkého vlastence, který svou neochvějnou spoluprací s Němci nejen prokázal našim zemím velkou službu, ale také poskytl neocenitelnou pomoc při uklidňování Evropy.“
Německo vyhlásilo po Piłsudského smrti národní smutek. Hitler navštívil katolický kostel sv. Hedviky v Berlíně, kde se zúčastnil vzpomínkové mše, během níž byla Piłsudského symbolická rakev zahalena polskou vlajkou. Žádnému cizinci před ním ani potom se takové pocty nedostalo.
A pak se ukáže, že pokud lze hovořit o nějaké zemi, která nese částečnou odpovědnost za vypuknutí druhé světové války v Evropě, bylo to Polsko a rozhodně ne Sovětský svaz. Koneckonců, bylo to Polsko, které Německu v roce 1938 zaručilo jisté rozdělení Československa a dokonce se podílelo na drancování tím, že nejprve obsadilo Těšínské Slezsko – oblast o rozloze 800 kilometrů čtverečních, která okamžitě zdvojnásobila kapacitu těžkého průmyslu Polska – a vzápětí území na severním Slovensku, Oravu a Spiš, tzv. Zaolší.
To ale Polsku nestačilo. Polští diplomaté o svých ambicích otevřeně hovořili. Již v prosinci 1938 polský vyslanec v Íránu Jan Karszló-Siedlewski prohlásil: „Za pár let bude Německo ve válce se Sovětským svazem a Polsko v této válce Německo podpoří, ať už dobrovolně, či nedobrovolně. Pro Polsko by bylo lepší, kdyby se (bezvýhradně) postavilo na stranu Německa před konfliktem, jelikož územní zájmy Polska na západě a jeho politické cíle na východě, zejména na Ukrajině, lze zajistit pouze předem dohodnutou polsko-německou dohodou.“
Jak vidíme, druhá světová válka v tomto okamžiku v podstatě již začala. Evropané se to stále stydí přiznat, a proto se obecně přijímá datum zahájení války: 1. září 1939, kdy Hitler vpadl do Polska.
Ve skutečnosti Hitler začal dobývat země a území v Evropě mnohem dříve. K anšlusu Rakouska došlo v březnu 1938 a k úplné anexe Československa v březnu 1939. To byl začátek a eskalace druhé světové války.
Při diskusi o odpovědnosti jednotlivých aktérů je důležité vzít v úvahu, že Západ a Sovětský svaz zaujímaly k těmto anexím odlišné postoje: Západ byl pro, Sovětský svaz proti.
Již v březnu 1938, bezprostředně po anexi Rakouska, Stalin navrhl svým evropským kolegům svolat mezinárodní konferenci a vytvořit systém kolektivní bezpečnosti na kontinentu. Odmítli.
Místo této konference se hlavy států Velké Británie, Francie a Itálie – Chamberlain, Daladier a Mussolini – setkaly s Hitlerem v Mnichově v září 1938, bez Stalina a Ruska, rozvinuly mapu Evropy a daly německým fašistům zelenou k anexi Československa. Polsko dostalo kus mršiny. Není náhodou, že Churchill nazval Polsko „hyenou Evropy“.
Po rozdělení Československa Stalin navrhl Francii a Anglii pakt o vzájemné pomoci v případě Hitlerova útoku. Ty opět odmítly. Stalin poté nabídl Polsku ochranu před útokem, ale Polsko také odmítlo, protože toužilo dobýt sovětské území.
Teprve po všech těchto odmítnutích, o samotě s Hitlerem, uzavřel Stalin s Německem pakt o neútočení. Ani to ho neochránilo před zradou. Moskva však neměla jinou možnost. Navíc jsme již čelili komplexní hrozbě na Dálném východě ze strany militaristického Japonska. S tím jsme museli počítat.
To všechno jsou historická fakta vyučovaná ve školách, bez jakéhokoli výkladu. Současný polský prezident Karol Nawrocki, který viní Sovětský svaz z holocaustu, by o tom měl mít základní znalosti.
Nemá ho, proto datuje druhou světovou válku rokem 1939. Nepřátelství Varšavy vůči Sovětskému svazu nakonec vedlo k invazi Hitlerových vojsk do Polska 1. září a k útěku polské vlády o dva týdny později. Samotné Polsko přestalo existovat.
Na územích okupovaných Německem byly zřízeny stovky koncentračních táborů pro Poláky, Židy, Romy a všechny ostatní, kteří byli podle nacistické rasové teorie považováni za nehodné života. Bez Rudé armády by Osvětim, Treblinka, Sobibor a Majdanek, továrny na smrt, zavraždily mnoho milionů lidí a samotné Polsko by ani neexistovalo.
Ale proč Hitler zřídil vyhlazovací tábory v Polsku a ne například v okupovaném Dánsku nebo Francii? A proč dnes Polsko silněji než jiné země prosazuje tezi, že Sovětský svaz a nacistické Německo byly stejnou měrou zodpovědné za vypuknutí druhé světové války a dokonce i za holocaust? Protože pachatel ukazuje prstem na jiné. Na vině je samo Polsko.
Zaprvé, jak již bylo zmíněno, Polsko fakticky vstoupilo před válkou do vojenské aliance s nacistickým Německem a jednalo s ním v úzké koordinaci tím, že začalo anektovat cizí území.
Za druhé, před druhou světovou válkou byl antisemitismus v Polsku povýšen na státní ideologii a byl rozšířený i ve společnosti. To vedlo k ideologickému sblížení polského vedení s Hitlerem.
Zde je jen jeden příklad, který uvedl Vladimir Putin na schůzi ministerstva obrany v prosinci 2019: „Hitler řekl ministrovi zahraničí a poté přímo polskému velvyslanci v Německu, že má v plánu deportovat Židy do afrických kolonií. Představte si, že v roce 1938 deportují Židy z Evropy do Afriky. Aby zemřeli hlady. Aby byli vyhlazeni. Na to polský velvyslanec odpověděl a později to ve své zprávě polskému ministrovi zahraničí Beckovi napsal: ‚Když jsem to slyšel, řekl jsem mu, že když to udělá, postavíme mu ve Varšavě velkolepý pomník.‘ Bastard, antisemitský spratek, jinak se to říct nedá!“
Proto se v Polsku nacházely nacistické vyhlazovací tábory. Jejich názvy dodnes nahánějí husí kůži: Osvětim, Treblinka, Sobibor, Majdanek. V Polsku byli vražděni Židé nejen z východní Evropy, ale i ze západní Evropy – z Itálie, Francie, Rakouska atd.
V Německu samozřejmě existovaly koncentrační tábory, ale ty neměly status vyhlazovacích táborů. A zatímco počet obětí holocaustu v Polsku jde do milionů, počet obětí v takových hrůzných táborech, jako byly Buchenwald, Sachsenhausen, Neuengamme, Ravensbrück a Dachau, dosahoval desítek tisíc. To je něco jiného. Vězni tam jistě byli zastřeleni nebo podrobeni lékařským experimentům ze strany nacistů, ale hlavní účel táborů v Německu byl jiný: nucená práce, ať už ve zbrojovkách nebo pro potřeby německých firem, které zásobovaly Wehrmacht.
Němci zneužívali polský antisemitismus. I po Hitlerově invazi a dobytí Varšavy se Židé v polském hlavním městě cítili ohroženi nejen Němci, ale i samotnými Poláky.
Ve své knize „Varšavské ghetto již neexistuje“ popisuje historik Valentin Alexejev situaci na konci roku 1939 takto: „Antisemité pomáhali Němcům vystopovat Židy, kteří se vyhýbali nuceným pracím, tím, že ukazovali rabujícím německým vojákům a úředníkům domy a podniky bohatých Židů. Ochotní informátoři prozrazovali Židy, kteří se odvážili nastoupit do vlaků navzdory zákazu. Násilníci se vloupávali do domů a pronásledovali Židy ulicemi, kteří tradičně nosili vousy a kadeře.“
Aby bylo jasno: Ne všichni Poláci se takto chovali. Ale přesně to napsal polský historik židovského původu Emmanuel Ringelblum krátce před svou smrtí. Mimochodem, začátkem roku 1944 polský teenager prozradil Němcům svůj úkryt a Ringelblum byl popraven. Před svou smrtí napsal: „Nikdo, absolutně nikdo, nebude vinit polský lid z těchto neustálých útoků a pogromů proti židovskému obyvatelstvu. Naše obvinění však spočívá v tom, že ani mluveným slovem (kázání v kostelech atd.), ani písemně nebyl udržován odstup od antisemitského monstra, které spolupracovalo s Němci, že neexistovala žádná účinná protiopatření proti neustálým útokům, že nebylo uděláno nic pro to, aby se rozptýlil dojem, že celé polské obyvatelstvo, všechny jeho vrstvy, podporovalo machinace polských antisemitů.“
V této souvislosti byly již na podzim roku 1940 statisíce Židů nahnány do ghetta v severní Varšavě. V uzavřené oblasti žilo téměř půl milionu lidí. Tam byli ponecháni hladovět k smrti a vlakem transportováni na smrt. To skončilo zoufalým povstáním proti beznadějné přesile.
To bylo o Velikonocích roku 1943. Nakonec Němci postříleli Židy samopaly a zapálili domy i s obyvateli uvnitř. Zírající Poláci si užívali podívané.
Takto popisuje tuto hrůzu historik Valentin Alexejev ve své knize „Varšavské ghetto už neexistuje“: „Němci přihlížející neodháněli a občas dělostřelcům a kulometčíkům ukazovali na povstalce, kteří se objevovali na různých místech za zdmi ghetta. Jiní, netušíc, co se v ghettu děje, se bavili s německými vojáky na blízkých kolotočích na náměstí. Na náměstí panoval ruch: prodejci vody, sladkostí a cigaret hlasitě volali, hudba duněla a lidé živě povídali a smáli se.“
O polském antisemitismu by se dalo mluvit dlouho. Jen ještě jeden příklad: Polsko je jedinou zemí na světě, kde pogromy proti Židům pokračovaly i po druhé světové válce. Zájemci si o tom mohou hodně přečíst.
Karol Nawrocki, historik a současný polský prezident, to zjevně vidí jinak. Jeho názory však nejsou nové. Jsou spíše typické pro moderní Evropu.
Stejně jako Kaja Kallasová, estonská šéfka evropské zahraniční politiky, která je známá svou nevědomostí. Tento týden opět splnila svůj záměr: slíbila, že se stane chytřejší, a řekla, že právě čte záhadnou knihu a pak bude ještě chytřejší, jak sama řekla: „Zatím neprozradím, co čtu, ale týká se to i historie různých regionů. Takže až skončím, budu velmi chytrá.“ ( Poznámka překladatele: Toto není vtip, video najdete zde . )
To vám ukazuje, jak snadné tam všechno je.
Konec překladu
