Pepe Escobar: USA-Rusko – Proč je nový začátek tak těžký

Na každoročním summitu BRICS, který se bude konat koncem tohoto roku v Indii, by mohla nastat finanční senzace: konečná konsolidace a zavedení jednotného platebního systému pro země BRICS.

Šerpové potvrzují, že Indická rezervní banka plně podporuje urychlené zavádění systému BRICS Pay, který je testován od konce roku 2024 a pro který byl původně cílovým datem pro konečné rozhodnutí rok 2027.

Očekává se, že termín bude posunut na rok 2026.

V návaznosti na velmi úspěšné setkání BRICS v Kazani v říjnu 2024 poskytují ruští šerpové svým indickým protějškům intenzivní finanční poradenství. BRICS Pay je jedním z několika mechanismů testovaných v tom, co nazývám „laboratoří BRICS“, převážně pod dohledem Hospodářské rady BRICS. Toto je můj nejnovější sloupek o těchto mechanismech.

BRICS Pay má v podstatě sjednotit platební systémy a digitální měny všech členů a partnerů BRICS, kteří se spojili v BRICS+ – s potenciálem obejít americký dolar, SWIFT a především sankce USA/EU v jednom rychlém kroku.

BRICS Pay bude pravděpodobně obzvláště výhodný pro přísně sankcionované plnoprávné členy BRICS Rusko a Írán. Zůstávají však závažné otázky. Bude BRICS Pay propojen s ruskou kartou MIR a íránskými kreditními kartami?

V současné době je nejdůležitější poznamenat, že se jedná o další rozvoj brilantní formulace Jevgenije Primakova z konce 90. let, konkrétně o spolupráci RIIC (Rusko-Indie-Írán-Čína). Dalo by se to nazvat i Primakovovým kvartetem. Čtyři civilizační státy. Tím se konečně dostáváme k jádru věci.

Není pochyb o tom, že koordinovaná, organická strategie BRICS v oblasti zpracování plateb, která předpokládá diverzifikaci od amerického dolaru (v současné době se BRICS Pay prezentuje velmi opatrně jako „paralelní, kompatibilní možnost“ s používáním SWIFT, Visa a Mastercard), vyvolá bouřlivé reakce ze strany administrativy Trumpa 2.0.

A to nás přivádí ke čtyřem klíčovým faktorům, které budou s tímto krokem BRICS na další úroveň neustále spojovány.

1. Duch Anchorage

Kromě současného divadla Kabuki v Abú Zabí není jasné, zda Spojené státy – natož delegace z Kyjeva – skutečně pochopily, že územní aspekty „vzorce kotvení“ jsou pro Rusko zásadní a absolutně nevyjednatelné.

A to i přesto, že ministerstvo zahraničí – prostřednictvím Lavrova a Rjabkova – opakovaně varovalo, že ve skutečnosti nedochází k žádnému pokroku, pokud jde o stav usmíření a aktuální stav tohoto procesu mezi Trumpem 2.0 a Ruskem.

Je naprosto vyloučené, že prezident Putin ustoupí od donekonečna opakovaného ruského postoje – vlastně minimálních požadavků – ohledně Doněcku, Luhansku, Chersonu a Záporoží, obrysů nárazníkové zóny a osudu těch, kteří zůstanou v regionech Ukrajiny nekontrolovaných Ruskem, ať už jim bude dovoleno zvolit si vlastní životní cestu.

A samozřejmě je tu klíčová otázka, že by se nemělo obchodovat se současnou „zločinnou organizací“ v Kyjevě (moskevská terminologie) – která by měla být bez váhání postavena před tribunál pro válečné zločiny.

2. Sadomasochistická hra NATO/EU

Sergej Naryškin, šéf SVR (Ruské zahraniční rozvědky), poznamenal, že zatímco veřejná prohlášení o strategické porážce Ruska na bojišti utichla, rusofobní kruhy v Evropě se i nadále drží své strategie. Záleží na tom vůbec, když uvážíme, že geopoliticky Evropa není na jednacím stole, ale na jídelním lístku?

Ještě před Davosem šéf NATO s věčným úsměvem zvadlého tulipánu, Tutti Frutti Rutti, napsal Trumpovi, v podstatě okouzlující parafrází profesora Michaela Hudsona: „Neboj se, tati, jsem proti EU. Naštěstí EU řídí NATO (…) Jsem si jistý, že ti můžu předat Evropu a nechat tě dělat si v Grónsku, co chceš, jen mě nech postarat se o tyhle další parchanty v civilních vládách.“

A přesně to se stalo v Davosu, kde uzavřeli jakousi podezřelou dohodu – bez Dánska a Grónska na stole.

Jediným solidním závěrem opět je, že NATO ovládá EU. Ergo: Washington vládne Bruselu. EU pod NATO je americký posádkový stát s velkými americkými základnami v Nizozemsku, Německu, Španělsku, Itálii, Polsku, Belgii, Portugalsku, Řecku a Norsku. A to vysvětluje, proč NATO nařídilo EU, aby jmenovala dvě neexistující bytosti – jedovatou Medúzu a Estonce s IQ rozřezaného červa – svými hlavními evropskými kapitulačními opicemi v zahraniční politice, a tak Evropě nenechala žádnou šanci na uplatnění skutečné suverenity.

3. Ruský ropný faktor

Oficiální postoj Ruska požaduje okamžité propuštění uneseného venezuelského prezidenta Madura a zároveň varuje, že vojenský úder proti Íránu by mohl zcela destabilizovat západní Asii. Záleží na tom? Protože Washington neposlouchá.

Vzhledem k tomu, že úplná kontrola nad obchodem s ropou je po celé století nejvyšší prioritou americké zahraniční politiky, impérium chaosu a Rusko – spolu s dalšími vybranými producenty energie – směřují ke srážce. Rusko, které neprodává své energie v amerických dolarech, bude vždy terčem – stejně jako jsou v současné situaci Venezuela a Írán.

Impérium chaosu použilo postupnou a bezchybnou strategii, aby donutilo EU opustit levné, smluvně dohodnuté ruské dodávky energie a stát se závislou na americkém zkapalněném zemním plynu (LNG) pro pokrytí nejméně 60 % svých energetických potřeb – a očekává se, že toto procento se zvýší. Obchodní dohoda podepsaná v červenci 2025 zavazuje EU k nákupu energie z USA v ohromující hodnotě 750 miliard dolarů do roku 2028.

Pomáhá, že bezradná eurokracie si nadále střelí do nohy – a uvaluje sankce – přijetím nařízení začátkem tohoto týdne, které od začátku roku 2027 zcela zakazuje dovoz ruského LNG a poté od 30. září 2027 i dovoz plynu z plynovodů. Členské státy musí před schválením dovozu „ověřit“ původ plynu – jinak jim hrozí vysoké pokuty a sankce.

Toto bylo formulováno jako „obchodní nařízení“, aby mohlo být přijato větší většinou. Maďarsko a Slovensko podaly žalobu na EU.

Strategický „kus ledu“

Evropská koncovka se pro impérium chaosu nemohla vyvíjet lépe: Ceny průmyslového plynu a elektřiny v EU jsou až čtyřikrát (zvýraznění moje) vyšší než u klíčových obchodních partnerů (např. Čína, jihovýchodní Asie, Mercosur); dochází k neustálé vlně uzavírání podniků a bankrotů; deindustrializace pokračuje neúnavně – bez obratu zpět.

4. Strategie národní bezpečnosti

Stručné čtení nové strategie národní bezpečnosti USA by mohlo vyvolat dojem, že ve světě nyní existuje pět sfér vlivu: Spojené státy, Rusko, Čína, Indie a Japonsko.

Rusko a Čína nejsou jen důležitými členy BRICS/SCO a udržují komplexní strategické partnerství, ale také zůstávají „hrozbami“ (zejména Čína; Rusko bylo poněkud „degradováno“). Japonsko je vazalským státem. Indie je neznámá.

Odkaz na nedávné prohlášení premiéra Modiho: „Opravdu potřebujeme ruskou ropu, protože naše ekonomika potřebuje ropu k pohonu našeho průmyslu.“ Rusko dále podpořilo Indii při organizaci velmi úspěšného summitu BRICS.

NSS je posedlá myšlenkou, že „indo-pacifický region představuje více než polovinu světové ekonomiky“. V Asii dnes nikdo neví, co tento koncept podobný Pentagonu znamená; všichni mluví o „asijsko-pacifickém regionu“. Nicméně tento koncept je pro NSS klíčový k navázání následující souvislosti: „Bezpečnost, svoboda a prosperita amerického lidu přímo souvisí s naší schopností obchodovat a udržovat si mocenskou pozici v indo-pacifickém regionu.“

Závěr NSS je tedy tento: ne tak skrytá hrozba války („mocenská pozice“) a nikoli nabídka pro „RIC“ (Rusko-Indie-Čína) na zlepšení ekonomických vztahů. To je samozřejmě v dokonalém souladu se zoufalou imperiální potřebou dalších přírodních zdrojů, životního prostoru a kontroly nad strategickými územími.

A to vše nás přivádí k Grónsku. Trump, podle jeho vlastní terminologie, nakonec tento „kus ledu“ převezme – protože oligarchie, které skutečně řídí americkou show, toto prostředí potřebují. Mohlo by se jednat o pronájem ve stylu Guantánama: „Greentanamo“. Mohlo by to být referendum o odchodu z Dánska a připojení k USA. Mohlo by se stát, že Grónci budou zaplaceni za to, aby se stali autonomním územím USA. Mohlo by se stát, že USA Grónsko koupí úplně.

Ať se stane cokoli, urychlí to již probíhající tání ledovců: rozpad EU, kdy se některé národní státy zorganizují, aby se o sebe postaraly samy, jak tomu bylo až do poloviny 20. století. Válečné NATO by mohlo dokonce chvíli přežít – tím, že by demonstrovalo svou nekontrolovatelnou, otrockou touhu nechat se nemilosrdně zbičovat svým pánem.

Poslední historická ironie: Stejně jako Čína a globální Jih se i kontury nadcházejícího multipolárního, mnohouzlového světa proplétají dynamickým vnitřním rozpadem bývalého „kolektivního“ Západu.