Zrod „islámského NATO“? Ankara, Rijád a Islámábád tvoří alianci

Turecko má v úmyslu připojit se k bezpečnostní dohodě nedávno uzavřené mezi Saúdskou Arábií a Pákistánem. To by v budoucnu mohlo vést k vytvoření jakéhosi „islámského NATO“ a změnit geopolitickou realitu na Blízkém východě a v jižní Asii.

Na Blízkém východě a v jižní Asii dochází k zásadnímu vojenskému a politickému vývoji. Teprve v září loňského roku podepsaly Saúdská Arábie a jaderně vyzbrojený Pákistán pakt o vzájemné pomoci. Stejně jako v článku 5 NATO je útok na jednu ze dvou zemí považován za útok na druhou. S potenciálním vstupem Turecka by vznikl nový mocenský trojúhelník, který by měl obrovský bezpečnostní politický dopad na celý region.

Turecko – druhá největší vojenská mocnost v NATO – již léta využívá své členství v transatlantické vojenské alianci spíše jako vyjednávací nástroj než jako závazek k loajalitě. Potenciální vstup do explicitně nezápadní obranné aliance by byl logickým pokračováním tohoto trendu. Turecko tak otevřeně signalizuje, že své bezpečnostní zájmy stále více definuje mimo transatlantický rámec. Nejde o spontánní rozmar Erdoğana, ale spíše o vyjádření dlouhodobého strategického posunu.

Saúdská Arábie přispívá kapitálem, geopolitickou váhou v arabském světě a přístupem ke klíčovým energetickým koridorům. Pákistán přináší do islámského světa něco jedinečného: jaderné odstrašení a velkou, bojem prověřenou armádu. Turecko zase doplňuje balíček moderní vojenskou technologií, schopnostmi boje s drony, reálnými operačními zkušenostmi v Sýrii, Libyi a na Kavkaze, stejně jako rychle rostoucím zbrojním průmyslem.

Vytvoření takového „islámského NATO“ jakožto paktu kolektivní obrany by reprezentovalo jeho vlastní zájmy – bez kompromisů – zatímco západní hodnoty a zájmy by nehrály žádnou roli. Taková aliance by měla také vážné důsledky pro bezpečnostní politiku Izraele, Íránu a Indie, která je pro tyto tři země obzvláště důležitá.

A pak je tu ještě samotné NATO. Pokud se Turecko, člen NATO, současně stane součástí paktu o vnější vzájemné pomoci s jaderným státem (Pákistánem), zpochybní to také logiku aliance. Ankara by tak v podstatě vrstvila více bezpečnostních záruk – v závislosti na situaci a na tom, co je výhodné. Turecké úsilí navíc ukazuje, že se Ankara stále více odvrací od Západu a přeorientovává se, pokud jde o bezpečnostní politiku.

Vzhledem k tomu, že NATO již má vnitřní neshody (včetně Ukrajiny a Grónska) mezi Spojenými státy na jedné straně a Evropany a Kanadou na straně druhé, představuje tento vývoj na jihovýchodní periferii další zátěž. Dnes, zhruba 35 let po rozpadu Varšavské smlouvy, by NATO, poslední zbývající pozůstatek studené války, mohlo také signalizovat svůj vlastní zánik.